Od prvého vydania v r. 1987 po české vydanie v r. 1990 vyšla Kulkova knižka trikrát, z toho raz v skrátenej podobe v emigrantskom vydavateľstev manželov Škvoreckých. Aj to ukazuje, že ide o mimoriadne zaujímavú a v Čechách a na Slovensku len veľmi slabo reflektovanú tému organizácie a bojovej činnosti Svodobovej armády v ZSSR. Mimoriadnu silu Kulkovej práci dodáva množstvo osobných svedectiev.
Za východzí moment deja môžeme považovať 15. marec 1939, keď československé jednotky dislokované na Podkarpatskej Rusi pod velením gen. Prchalu dostali z prešovského armádneho veliteľstva rozkaz neklásť odpor postupujúcim maďarským jednotkám a územie vyprázdniť. Z vojakov a dôstojníkov býv. čsl. armády sa niektorí uchýlili do Poľska (samotný Prchala cestoval cez Rumunsko do Paríža, do Poľska prišiel 23.5.1939), kde čsl. konzulát v Krakove od mája 1939 začal organizovať československý legión.
Početnosť jednotky postupne dosiahla cca 1.200 vojakov, z toho bolo 250-300 Židov, hoci tých oficiálne (s výnimkou lekárov) do jednotky neprijímali (ak mali vo vojenskej knižke zapísanú židovskú, maďarskú, alebo nemeckú národnosť). Ďalších 2.000 vojakov opustilo Poľsko keď nastúpilo do francúzskej cudzineckej légie. Po napadnutí Poľska 1. septembra nemeckou armádou sa 3.9.1939 Svobodova jednotka (podpl. Svoboda jej velil od 20.06.1939) oficiálne etablovala ako "Československý legión v Poľsku", následne sa evakuovala na východ kde bola 18.9. zajatá postupujúcou sovietskou armádou pri pokuse prejsť na rumunské územie. Tesne pred zajatím sa velenie légie neúspešne pokúšal prevziať aj gen. Prchala.
Mužstvo i dôstojníci boli umiestnení v pracovných táboroch, podobne ako poľskí vojaci. Spočiatku boli v Jarmolinciach, neskôr v Orankách 365 km východne od Moskvy (odtiaľ pochádza aj názov skupiny), neskôr v Suzdale a potom opäť v Orankách. Úsilím londýnskej vlády sa podarilo väčšinu jednotky presunúť na stredný východ, posledná skupina 93 osôb bola po vypuknutí vojny proti ZSSR zadržaná a vrátená do Oraniek ako základ budúcej čsl. jednotky.
Potom, ako v decembri 1941 padlo rohodnutie zorganizovať československý prápor v Buzuluku, sa k jednotke pridávali skupiny československých utečencov žijúcich od r. 1939 na území ZSSR. Menšia časť boli politickí emigranti, ktorým sovietske úrady posktyli aké-také živobytie, väččia časť však boli rasovo prenasledovaní, ktorých v počte cca 5 tisíc osôb sovietske úrady ako politicky nespoľahlivých cudzincov automaticky poslali na Gulag a z ktorých polovica už do toho času zahynula na následky hladu, zimy a zlých pomerov v táboroch.
Tisíce Židů, kteří uprchli před perzekucí a německými koncentráky z Československa na východ, se dostalo pod kola jiné mašinérie ničící lidi - totalitního sovětského režimu. Největší zklamání a utrpení prožívali ti, kteří uvěřili komunisty tak halasně hlásanému přátelství Sovětského svazu a důvěřovali ve spravedlivost a lidskost nového sovětského socialistického řádu. Zatímco jejich příbuzní a přátelé byli v okupovaném Československu Němci ponižováni, deportováni a bezbranní jako ovce na porážku hnáni do plynových komor, ty, kteří věřili, že útěkem unikli tomuto osudu, čekala v sovětských táborech smrt v okamžiku, kdy oslabeni nemocemi, zimou a hladem vydali ze sebe poslední Špetku síly. „Kdo nepracuje - nejí!" to byl nemilosrdný, dozorci sovětských táborů hlásaný zákon, který ve svých důsledcích udusil život vězňů způsobem neméně barbarským, než tomu bylo v koncentračních táborech nacistického Německa. O této temné, hrůzné skutečnosti, jakou museli prožít v Sovětském svazu zejména Židovští uprchlíci - pozdější vojáci a důstojníci oslavované Svobodovy armády" -, československá historiografie mlčí.
Podnebí bylo vražedné. V zimním období byly nepřetržité noci. v letních měsících pak nepřetržitý den. Vzimé klesal teploměr až na minus 60 stupňů a ještě při mrazu 45 stupňů se muselo jít na práce. Vliv Golfského proudu způsoboval, že sníh odspodu tál. a soukenné válenky, ve kterých vězňové ve vysokém sněhu pracovali, často navlhly; než se vězňové vrátili z práce do lágru, jejich nohy omrzly tak. že jim často musely být amputovány. Většina takto postižených bčhcm léčení zemřela. Tento způsob byl určitým druhem hojné praktikované sebevraždy vězňů, zejména když ztroskotaly zoufalé pokusy o útěk. Nejvíce vězňů skosila podvýživa. Některé hlad zcela vysušil, jiné voda nadmula. Jejich narušené ledviny nestačily plnit svou funkci, neboť vězňové zaháněli hlad tím. že neustále pili vodu. a když ji v nemocnici nedostali, pili moč spolupacientů. Někteří vězňové, pokud ještě mohli chodit, zaháněli hlad odpadky zc smetiště, kde s oblibou vyhrabávali hlavy slanečků, z nichž jednu část snědli a druhou zakopali, podobně jako pes
zahrabává ohryzanou kost. Bvli tak zesláblí, že často umírali jako mouchy na smetišti...
Režim každého tábora závisel na jeho vnitřní správě, na dozoru a kápech. Někde navíc dozorci vězně šidili a hubené příděly rozkrádali. Byli i dozorci lidští, kteří dbali na to, aby vězňové jednou za 24 hodin dostali trochu teplé polévky. V létě 1941 vypukla v táborech tyfová epidemie, která lidi kosila jako mouchy. Chyběli lékaři i léky, vězňové umírali bez pomoci, ve špíně a výkalech. Z 20 000 zbylo za tři měsíce jen 6 000 vězňů. Hlad byl tak veliký, že vězňové potají vyřezávali z umírajících kusy masa, které vařili a jedli. Rusové tábor postupně likvidovali a zdravé vězně, pokud byli schopni chůze, evakuovali. S jednou pochodovou kolonou šel i Moše Hoffman: ,,Za pochodu jsem viděl na okrajích cesty mrtvá těla. Myslil jsem, že tudy šla fronta. Ale brzo jsem se přesvědčil, že to byli vězňové, které evakuovali před námi a kteří neměli sílu jít dál. Tak skončil i můj jmenovec Hofmann ze Suran. Ač mladý a zdravý, zeslábl tak, že jsem ho vzal s přítelem Wollnerem v podpaždí, aby nezůstal pozadu. Ruský strážný, který nás pozoroval, nařídil, abychom Hofmanna vyvedli z pochodující kolony, nechali na okraji cesty, a zahnal nás zpět. Když jsem se pak ohlédl, viděl jsem, jak ruský voják dobíjí v příkopě našeho kamaráda pažbou pušky. Za kolonou chodily tlupy vesničanů a stahovaly z mrtvých vše, co měli ne sobě.
Pre preživších Gulag bol vstup do Svobodovej jednotky priepustkou do života - hoci často iluzórnou - z pôvodnej zostavy 1. čsl. prápora nastupujúceho na Sokolovo, sa konca vojny nedožila ani pätina.
1. čsl. peší práp v počte 970 vojakov (z toho 70% Židov) sa 30. januára 1943 pod Svobodovým velením presunul na frontu. Kvôli sovietskemu spôsobu vedenia boja utrpela jednotka pri Sokolove porážku a katastrofálne straty, keď hneď v prvom boji stratila do 50% svojich príslušníkov.
V průběhu tří dnů padlo a bylo zraněno na 500 vojáků, většinou židovských. Plukovník Svoboda nás tehdy použil jako strategických pokusných králíků v boji proti Němcům...
Důkazem, že naše vystoupení u Sokolova nebylo připraveno a že se vlastně ničeho podstatného nedocílilo, je fakt, že jsme tam měli na 50 procent ztrát na raněných a mrtvých."...„Vysoké ztráty byly zapříčiněny nejen přesilou Němců, ale také nedostatkem válečných zkušeností našeho velitelství včetně plukovníka Svobody a intendanta nadporučíka Holzera. Můj přímý velitel minometné roty nadporučík Drnek nebyl lepší. ... Vím. že pozdější oficiální vylíčení obrany našeho úseku proti německé převaze vyvolalo u mnohých z nás trpký úšklebek.
Samotný boj u Sokolova trval 24 hodin bez přestání. Byli jsme špatně vyzbrojeni. Němci přišli se svými tanky z boku a my, nemajíce protitankových zbraní, nemohli jsme se jim ubránit. Mnoho vojáků padlo. Podle mého odhadu to bylo na 400 mrtvých a raněných. Museli jsme ustoupit a naše jednotka byla po boji úplně dezorganizována. Ale hrdinskými činy a sebeobětováním v boji jsme získali důvěru Rusů."
,,Do boje nás hnali, neboť naše vystoupení bylo tehdy z politických důvodů nutné, bez ohledu na to, jaké budou ztráty. Také osobní ambice a touha po kariéře hrály při tom značnou roli. Vědělo se, že je to reklamní boj, jehož hlavním účelem bylo, aby vešlo ve známost, že někdo za Československo bojuje, že někdo za ním stojí. Toto první bojové vystoupení reprezentovali převážně židovští vojáci, kteří byli nezkušení, nedostatečně vyzbrojení, dlouhým pobytem v sovětských lágrech vysílení. Přesto se osvědčili. Bez jejich účasti a obětavosti by nebylo organizování bojeschopné jednotky vůbec možné."
,,Mezi mužstvem a důstojníky se otevřeně hovořilo, že československé vedení vědělo, že Sokolovo bude místem, kde bude krví zpečetěno přátelství mezi Sovětským svazem a Československem, a vědomě se
počítalo s tím, že obrovské ztráty, které jednotka utrpěla, jsou za to nezbytnou obětí a cenou.
Můj názor a dojem byl, že bitva u Sokolova nebyla dostatečně promyšlena, připravena a že nebyla ani organizována. Celkový boj řídil sice plukovník Svoboda, ale každý oddíl bojoval na svou pěst"
Vylíčení bitvy, ať jsem je četl v podání českém nebo ruském, neodpovídá skutečnosti. Je zkreslené, přikrášlené, zejména pokud jde o údaje o počtu zničených německých tanků."
Proti německým tankům jsme neměli účinné zbraně. Přestože jednotka byla vyčerpaná a zdecimovaná, byli někteří jednotlivci, jako kupříkladu Ignác Spiegel, schopni mimořádných hrdinských činů. Sovětské raketometné kaťuše nás podporovaly. I když to byly jen dva výstřely, byly to salvy raket způsobujících nepříteli ztráty. Pokud se říká, že Rusové s kaťušemi ihned odjeli, je třeba vědět, že kaťuše po každém odstřelu měnily své palebné postavení.
Boj u Sokolova byl vědomý hazard. Rusové poslali československé dobrovolníky na vysunutý úsek, který měla hájit malá, nedostatečně vyzbrojená československá jednotka. Byla předem ztracena, protože náš levý soused, sovětská tanková divize, měl jen jeden tank a náš pravý soused, sovětský dělostřelecký pluk, měl dvě děla.
Asi za měsíc po boji se začalo hovořit a psát o epizodách v průběhu bojů, o událostech a hrdinských činech, které se vůbec neudaly. Postupem času se z toho staly legendy, jimž účastníci, kteří tam bojovali a věděli, že tomu tak nebylo, začali sami věřit, ač šlo o vykonstruované legendy, vytvořené za účelem vlastní glorifikace.
Považuji bitvu samotnou za velký debakl. Bylo to velmi neodpovědné, poslat lidi s obyčejnými puškami proti německým tankům a motorizovaným vojskům. Ruská podpora pozůstávala jen z několika děl, ale Rusové byli první, kteří z boje utekli. Morálku a celistvost naší jednotky udržoval více kapitán Lomský než Svoboda. To, co se o tom všem potom oficiálně psalo, to už byly vykonstruované legendy, kterých
bylo třeba z propagačních důvodů.
Sovietske velenie Čechoslovákom nedôverovalo, obávalo sa, že po vyzbrojení a vycvičení si - podobne ako poľská Andersova armáda - vynúti odchod na frontu na stredný východ. Dôvera Sovietov sa upevňovala v miere toho, ako sa presvedčovali o Svobodovej lojalite a v akej moskovská komunistická emigrácia dokázala v jednotke presadiť svoj vplyv a súčasne ako Benešovo vedenie svoj vplyv na jednotku strácalo.
V druhej vlne bola jednotka posilnená o Ukrajincov - býv. čsl. prísluśníkov z Podkarpatskej Rusi, ktorých si Svoboda vyžiadal so sovietskych lágrov (z nich tam medzitým zahynulo už 70%). Do konca mája 1943 prišlo z trestaneckých táborov asi 2550 Ukrajincov.
Ukrajinci, kterých přibylo do Buzuluku do konce května 1943 na 2 550, tvořili nepatrný zlomek z padesáti tisíc uprchlíků hledajících před maďarskými okupanty azyl a ochranu u velkého slovanského bratra. Sovětská vláda neuznala německou okupaci a proti zřízení Protektorátu Čechy a Morava protestovala, ale zcela jinak se chovala ve vztahu k oněm částem bývalého Československa, které okupovalo Maďarsko. Obyvatelé z Podkarpatské Rusi, kteří nechtěli sloužit v maďarské armádě a uprchli z obavy před represáliemi do Sovětského svazu, tamní orgány považovaly za maďarské občany, kteří se nedovoleným překročením hranic dopustili trestného Činu. Mezi nimi byla i určitá část židovských uprchlíků. Všichni byli bez bližšího zkoumání označeni za nežádoucí, podezřelé a nepřátelské živly a jako takové je ihned po překročení hranic zatkli a uvěznili. Orgány NKVD je formálně vyslýchaly a administrativní cestou odsoudily na 3-5 let nucených prací. K výkonu trestu byli hromadně deportováni do táborů nucených prací v odlehlých oblastech SSSR. Protesty byly bezvýsledné a jen zhoršovaly situaci jednotlivců, kteří něco namítali. V sovětských lágrech zahynulo poměrně více ukrajinských uprchlíků než židovských. Přestože Ukrajinců bylo nesrovnatelně více a byli fyzicky zdatnější a v průměru mladší, přežila sotva čtvrtina, kdežto Židů více než třetina. Potvrdilo se, že Židé jsou psychicky odolnější a dovedou se orientovat ve spletitých táborových poměrech mnohem rychleji než Ukrajinci. Tak se některým často podařilo najít cesty a cestičky k snesitelnějším životním podmínkám, jak patrno z případu tehdy devatenáctiletého maturanta Roberta Schmelze. Ihned po příchodu do lágru nabídl sovětskému dozorci svůj kožešinový kabát, který zachránil při útěku z nacistického koncentračního tábora Nisko. Dozorce, příslušník NKVD, byl uznalý. Přidělil Schmelzovi práci v kanceláři a navíc mu zprostředkoval vyučování francouzštiny manželek místních funkcionářů. Schmelz, který díky svému postavení získal mimořádný přehled o poměrech v táboře, dospěl k názoru, že ,,kdyby se dodržovaly směrnice a nařízení, mohla by to být humánní instituce. Předpisy se však nedodržovaly, tábor ovládaly kriminální živly, zločinci terorizovali a vydírali ostatní vězně. To vše se dělo v dohodě a s tichým souhlasem správy, která z toho těžila ...") Vězňové, kteří podobně jako Schmelz získali lepší postavení, měli pak možnost pomáhat dalším, a tak se vytvářely malé skupinky, které díky vzájemné podpoře lépe odolávaly.
Situace Ukrajinců vypadala jinak. O těch, kteří přežili, jeden z důstojníků náhradní roty řekl: ,,V lednu začaly masově přijíždět transporty Ukrajinců ze sovětských lágrů. Byli nemocní, vyhladovělí, zdivočelí, demoralizovaní a většina z nich s malým stupněm vzdělání. Bezohledný boj o existenci byl u nich na prvním místě. Jejich neskrývaný antisovětské smýšlení bylo přirozenou reakcí na to, co v sovětských lágrech viděli a vytrpěli. Naším úkolem bylo je politicky převychovat a vojensky vycvičit."
Ďalšia veľká skupina regrútov prichádzala z radov príslušníkov maďarských židovských pracovných práporov, ktoré boli spolu s maďarskou armádou odvelené na front a vykonávali najnebezpešnejšie činnosti.
V průběhu sovětské zimní ofenzívy 1942-43 se německá fronta rozložila. Maďarští spojenci se již ničím nedali zadržet a utíkali. Situace využili také Židé v pracovních kolonách a přebíhali k Rusům, u nichž doufali v ochranu. Většina se dostala do táborů válečných zajatců. Některým se podařil útěk k ruským partyzánům do lesů. Život Židů roztroušených v partyzánských jednotkách byl nesmírně těžký, a tak mnozí svůj židovský původ tajili, neboť zejména na Ukrajině bylo mezi partyzány mnoho zuřivých antisemitů, kteří Židy nenáviděli, dávali jim nebezpečné úkoly nebo je často, obvykle ze zálohy, stříleli. Tím se zachovalo o rozsahu účasti československých Židů u partyzánů v Sovětském svazu jen málo dokumentů a autentických svědectví.
Čechoslovákům, kteří uprchli z maďarských táborů, nechtěli Rusové přiznat československou příslušnost. Teprve když se Weiss dostal do osvobozeného Užhorodu a opatřil si doklady, dostal potvrzenou partyzánskou legitimaci. Jak velký počet československých Židů prošel maďarskými tábory a kolik jich tam a pak na frontě zahynulo, nelze z dosažitelných podkladů celkově zjistit. Improvizovaný maďarský teror byl mnohdy ve svých důsledcích horší než systematické ničení prací v táborech NK VD. Na základě výpovědí asi 20 Židů ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi, kteří prošli 12 maďarskými pracovními tábory, lze dospět k tomuto dílčímu závěru: Asi z 16 000 židovských vojáků z Československa, nakomandovaných do maďarských pracovních táborů a na sovětsko-německou frontu, zůstala naživu jedna třetina. Ta se pak většinou dostala do sovětských táborů válečných zajatců, kde na ně čekaly další útrapy, a přežila snad desetina. (Pozn. red. Celkem vyvezla maďarská vláda na sovětskou frontu v letech 1941-44 na 50 000 Židů, z nichí přeíilo - včetně těch, kteří se dostali do zajetí a do československé zahraniční armády - necelých 10 000 osob.)
Ani potom, ako padli židovskí príslušníci pracovných práporov do ruského zajatia, peklo pre nich neskončilo. Do Svobodovej armády ich zo zajateckých táborov priślo asi 500 až 700.
Když v táboře Volosnica vypukla tyfová epidemie, začali Rusové evakuovat zdravé osoby. Pinkasovič a asi 200 jeho krajanů se dostali do tábora válečných zajatců Chrenovoje (Pozn. red. „O životě" v sovětském táboře Chrenovoje viz L. Kellner, Prošel jsem peklem sovětského lágru, Reportér, roč. Vt 8/1990) s 35 000 zajatými vojáky rozličných národností, z nichž zůstalo naživu nad 2 000. Jídla byl nedostatek, a kdo si nenašel možnost opatřit si nějakým způsobem potraviny, musil nutně zahynout hladem. Lidský život tam neměl cenu, neboť nikdo nevyšetřoval, jak kdo přišel o život. Nejnebezpečnější byli italští zajatci. Slídili po lidech, kteří ještě nezhubli, přepadali a zabíjeli je. O takto získané ,,maso" se podělili a polévku z něho vařenou prodávali dalším zajatcům. Proto se sdružovali židovští zajatci do nejméně patnáctičlenných skupin a v noci drželi střídavě stráže na ubikaci. Stížnosti na italské zajatce správa tábora sice vyšetřovala, ale bezvýsledně. Postavení židovských zajatců bylo těžké. Stáli mezi národnostmi na posledním stupni, a když ruský strážný přistihl zajatce trhat na louce trávu či zeleninu, rozhodl se mnohem dříve zastřelit Žida. který měl na sobě ještě mundúr označený z maďarského tábora, než německého zajatce. Ani tábor Chrenovoje nezůstal ušetřen tyfové epidemie, která kosila denně stovky zajatců. Aby Zeew Pinkasovič získal více jídla, přihlásil se ke komandu hrobařů: ,,Mrtvoly se vhazovaly bez zjišťování totožnosti na nákladní auta, která je odvážela ke kráterům po bombách, a tam isme je pak zahrabávali. Někdy se též nákladv mrtvol shazovaly do řeky. I z Chrenového začali válečné zajatce odvážet. Jedna skupina Židů z Podkarpatské Rusi, v níž byl také desátník Natan Konig, uprchlík z maďarského tábora, byla odtransportována do zajateckého tábora Bajkalstroj do čeljabinské oblasti. Tam se Kónig dověděl o existenci československého vojska, podal si žádost u správy tábora a koncem května 1943 se dostal k náhradnímu tělesu do Buzuluku, odkud po výcviku odjel k brigádě do Novochoperska.
Skupinu zajatců, ve které byl Pinkasovič, odvedli pěším pochodem, bez jídla a pití, do zajateckého tábora Nový Oskol. Kdo nevydržel a vysílením padl, toho strážní zastřelili: ,,Die Russen erschossen lieber einen Juden als einen Deutschen." V zajateckém táboře Nový Oskol živořila mezi německými, maďarskými a rumunskými zajatci i skupina Židů z Mukačeva. Stav zubožených zajatců vyjádřil Pinkasovič slovy: ,,V maďarských táborech bylo špatně, ale nelze to porovnat s tím, jak bylo v zajateckých táborech sovětských."
Pinkasovičovo líčení poměrů v zajateckém táboře Chrenovoje potvrzuje a doplňuje svědectví Alexandra Maška, který se do tohoto zajateckého tábora dostal 14 dnů po tom, co uprchl od Maďarů. I on viděl, ,,jak italští zajatci řezali z člověka, který ještě dýchal, kusy masa, opékali je a jedli. Nikdo to nevyšetřoval ani netrestal". Při nedostatku strážných se stávalo denně, že během rozdílení jídla z polních kotlů byly desítky hladovýchzajatců ušlapány. Maškovu skupinu od smrti hladem zachránily potraviny ukořistěné Maďarům při jejich panickém ústupu. Zásoba se však rychle ztenčovala a kritickou situaci zažehnala inspekce sovětských důstojníků, které Mašek oslovil: ,,Jsme českoslovenští Židé, Maďaři s námi zacházeli hůře než s dobytkem, nenechte nás tady zahynout." Ukázalo se, že mezi důstojníky byli dva Židé. Starší jménem Spievak se zeptal jidiš: ,,Co mohu pro vás učinit?" Mašek prosil, aby jim dovolili jít do města opatřit si jídlo a práci. Spievak zařídil, že skupina patnácti Čechoslováků mohla střídavě denně odcházet v doprovodu strážných do města. Privilegium se vztahovalo asi na 130 zajatců z maďarských pracovních táborů, kteří prokázali, že jsou československými státními příslušníky.
Josef Müller pocházel z Podkarpatské Rusi. Narodil se v Copu, vyrůstal v židovské rodině, a obklopen maďarským prostředím, neměl možnost naučit se česky. Z Podkarpatské Rusi pocházeli Senderovič i Friedner a stovky dalších příslušníků brigády. Když po řadě velmi těžkých bojů vstoupili na území osvobozeného Československa a dověděli se, že Podkarpatská Rus bude odstoupena Sovětskému svazu, bez rozmýšlení optovali pro Československo. Po demobilizaci se usadili s rodinami v pohraničních oblastech Čech. Jako přímí účastníci národního odboje měli zákonná přednostní práva na získání domků, zemědělských usedlostí a správ podniků po odsunutých sudetských Němcích. Pro intenzivnější osídlení pohraničí byl prováděn celostátní nábor nových osadníků s příslibem různých výhod. Do spoře obydlených měst a vesnic přicházely houfy lidí z vnitrozemí. Brzo se ukázalo, že jsou mezi nimi i pochybné, dobrodružné živly, „zlatokopové". Přednostní práva a restituční nároky zahraničních vojáků vzbuzovaly závist a nenávist zejména u těchto skupin nových osadníků, což našlo brzy průchod v antisemitském štvaní. Ačkoli byl antisemitismus v Československu zakázán, objevovaly se antisemitské narážky stále častěji a silněji, zejména v projevech některých komunistických předáků, kteří usilovali populární politikou získat masy pro komunistickou stranu. Vrchol představoval projev člena ústředního výboru KSČ a ministra informací Václava Kopeckého v Teplicích-Šanově 16. března 1947, ve kterém na veřejné schůzi napadl židovské občany a řekl, že ,,tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době
připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního práva podle § 255 před pořádnými Čechy ... O dva měsíce později, v květnu 1947, na shromáždění členů všech složek II. odboje v Brně. prohlásil komunistický poslanec Kapoun: ..Židé germanizovali a maďarizovali; potom uprchli z rasových důvodů a nyní se vracejí bud oni, nebo jejich synové jako zahraniční vojáci našich vojsk. Ale my
nemůžeme mít k jejich vlastenectví dostatečnou důvěru, neboť hrnec, který se jednou připálil, zapáchá, i když je pořádně vyčištěn...
Jednotka rozśírená o Ukrajincov, maďarských Židov a Slovákov na 3517 príslušníkov a premenovaná na 1. čsl. brigádu, odišla na frontu pod Kiev 27. septembra 1944. V bojoch o Kiev sa jednotka vyznamenala a stratila okolo 300 mužov. V posledných dňoch roku 1944 čsl. jednotky bojovali u Bielej Cerkvi kde utrpeli ťažké straty.
V januári 1944 sa v Jefremove začala sa budovať aj 2. paradesantná brigáda. Mužstvo tvorilo asi 2.000 Slovákov, ktorí sa vzdali Rusom 30. októbra 1943 pri Melitopoli a ďalśích cca 200 slovenských vojakov, ktorí dezertovali zo Slovenskej armády na začiatku r. 1943 z jednotiek bojujúcich na Kaukaze. Do jednotky nastúpilo i niekoľko sto Ukrajincov a asi 250 Židov zo záložného pluku v Buzuluku.
V průběhu výcviku docházelo k projevům antisemitismu, neboť Slováci, tvořící 70 % početního stavu brigády, otevřeně vyhrožovali Židům, kteří byli v menšině. Docházelo i ke rvačkám, zejména pod vlivem alkoholu. Stížnosti na takové excesy byly čas od času projednávány u velitele. Někdy došlo k potrestání viníka, jindy i stěžovatelů. Stalo se, že židovské příslušnice brigády byly potrestány ,,za odmlouvání", když si nenechaly líbit urážky šovinistických slovenských důstojníků zatížených antisemitismem.89* Zákaz antisemitských projevů se občas vyhlašoval i v brigádním rozkazu. To se však zcela minulo účinkem a Slováci se i nadále chovali ke svým židovským spolubojovníkům nepřátelsky a mnozí otevřeně vyhrožovali, že Židy oběsí, až se vrátí domů. Jen energické zákroky několika židovských důstojníků zabránily, aby tato nenávist živelně nepropukla. Hlavní příčinu lze spatřovat v mentální inklinaci k antisemitismu, živenému zejména proslovy slovenského ministra vnitra Alexandra Macha, který po deportacích 62 000 Židů v roce 1942, znovu hrozil, ,,že vyřeší židovskou otázku do všech důsledků". V Moskvě vycházející Československé listy, přístupné všem příslušníkům brigády, se problémem slovenského antisemitismu zabývaly v článku ,,Krvavý zločin bratislavských zrádců". Autor varoval slovenskou vládu a gardisty před spuštěním pák propagační demagogie, kdy pod záminkou ohrožení pokoje a pořádku ,,je bratislavská vláda ochotna zaplatit esesáckým vrahům nějaký ten milión a nechat udusit v plynových komorách zbývajících 8 000 slovenských občanů, které dosud uchránilo pokřtění nebo nežidovský manžel". Autor vyčítá, že slovenský národ nenašel v sobě sílu, aby zadržel vražednou ruku, a vybízí, aby konečně nastoupil do boje za záchranu své cti a „vybojoval si návrat do rodiny kulturních a civilizovaných národů Evropy".
Jeden z důstojníků, poručík dělostřelectva Jindřich Fantl o poměrech u parabrigády, jak je stačil za svého krátkého pobytu v Proskurově zaregistrovat, řekl: ,,V parabrigádě byla vétšina Slováků a několik
židovských důstojníků, kteří tam měli peklo. Vím, že tam byl silný antisemitismus." V té době se antisemitismus rozmáhal i v dalších útvarech tvořícího se 1. československého armádního sboru v SSSR. Tento
nežádoucí jev dělal zřejmě starosti i představitelům československých komunistů, neboť Václav Kopecký uveřejnil v Československých listech obsáhlou studii o antisemitismu, významnou zejména z hlediska pozdějšího vývoje. V článku nadepsaném ,,V řadách československého osvobozeneckého hnutí nesmí být místa pro antisemitské tendence" se Kopecký poprvé zmiňuje o nebezpečí hromadného vyvraždění židovského obyvatelstva v českých zemích. Zdůraznil Masarykovu zásluhu o vymýcení antisemitismu, pranýřoval antisemitismus na Slovensku i jeho projevy v československém zahraničním vojsku, konstatoval falešnou motivaci antisemitské zaujatosti, vytyčil kritéria při posuzování židovského původu československých občanů i nastínil vývoj v novém Československu. ,,Generál Svoboda." psal Kopecký, ,,se právem pyšní, že v jeho praporu u Sokolova bojovali českoslovenští občané židovského původu stejně chrabře jako jiní vojíni . . že velký počet vojáků židovského původu byl vyznamenán sovětskými vojenskými řády." Tak byla vyvrácena nejčastěji uplatňovaná pohana, jako by lidé židovského původu nebyli schopni statečného boje a vyhýbali se službě na bojišti.
V závěru svého postulátu však Kopecký vyzbrojoval potencionální antisemity argumenty, které kdykoli mohly být a také byly demagogicky zneužívány. „Nelze dopouštět, aby samostatná židovská národnost byla krycím štítem pro němectví a maďaronství. Popírat antisemitismus neznamená porušení nacionálního slovanského charakteru budoucího Československa. Potírání antisemitismu neznamená zajišťovat židovským velkobohatcům návrat do svobodné republiky, aby se tu mohli ujmout svých dřívějších majetků." A uzavírá tím, že u každého emigranta židovského původu se budou všechny takové a podobné okolnosti přísně vyšetřovat.
Projevy antisemitismu zejména mezi Slováky neustávaly, a proto bylo rozhodnuto některý z křiklavých případů exemplárně potrestat. Vybrali slovenského přeběhlíka poručíka Dezidera Miškeje, kterému bylo prokázáno, že 29. 6. před více lidmi prohlašoval, že až přijde domů, pověsí 50 Židů. Veřejné přelíčení se konalo v Sadaguře dne 1. srpna před senátem Polního soudu I. stolice. Po krátkém projevu obhájce ex offo, který otázku viny či neviny ponechával na uvážení soudu, byl vynesen rozsudek - nepodmíněný trest v trvání 1 měsíce.
Případ četaře P. Tánzera ukazuje, kam až nenávist některých vojáků vedla: ,,V naší brigádě byli zařazeni Slováci, kteří - než přeběhli - bojovali na straně Němců. Byli nespolehliví a zavilí nepřátelé Židů. Když
jsme se bránili proti německému útoku, zpozoroval jsem, že jeden z těchto Slováků nemířil automatem na Němce, ale ohrožoval jím jednoho z mých židovských spolubojovníků. Na moji výzvu odpověděl: ,Musím tohoto Žida odpravit" Než stačil hrozbu provést, zneškodnil jsem ho."
Potom ako 1. čsl. brigáda dosiahla volyňskú oblasť, bola jednotka doplňovala mužstvom z radov volyňských Čechov až dosiahla stav 5300 mužov.
Ako výsledok Benešových rokovaní v Moskve v decembri 1943 bol dosiahnutý súhlas sovietskeho velenia na rozśírenie Svobodových jednotiek na armádny zbor (1. čsl. brigáda, 2.čsl. parades. bridáfa, 3. čsl. briáda, 4. čsl. brigáda a 1. tanková brigáda), ktorého sumárny stav v júli-septembri 1944 dosiahol 16.500 osôb.
Armádny zbor postupoval v smere na Karpaty a počítal s pomocou slovenských divízií na východe, ktoré mali silu 26 tisíc mužov a mali otvoriť priesmyky. To sa však nestalo, lebo Nemci tieto jednotky odzbrojili. V Karpatoch prebiehali prudké boje, v ktorých čsl. jednotky utrpeli veľké straty. V bojoch pod Duklou utrpela jednotka katastrofálne straty, v kritickom čase mala pôvodne 16-tisícová zostava 176 bjaschopných mužov. Po prekonaní Dukly sa jednotka dopĺňala mobilizovanými ročníkmi z čerstvooslobodených slovenských území.
O ,,zbytečně riskantních bojích" na Dukle vypravoval desátník Ančerl Feierwerger: ,,Byla sobota odpoledne a z velitelství přišel rozkaz k bojové pohotovosti. Hlásil jsem, že před námi je otevřený, nechráněný terén a na okolních návrších číhají Němci. Rekl jsem. že proniknutí bez podpory není možné, že je to vědomá sebevražda. Na to reagoval můj velitel: ,Voják neuvažuje o možnosti, ale vyplní rozkaz a tím to končí!' Němci nás nechali přiblížit se a potom dobře cílenou střelbou kosili naše řady. Když měla četa polovinu padlých, přišel rozkaz ustoupit. Ale Němci pálili, i když jsme se pokoušeli jen uklízet naše raněné. Z mé čety padlo 20 lidí, mezi nimi můj přítel Herzl z Akny Slatiny. Stáhli jsme se do zákopů a čekali, až oddíl sovětských kaťuší rozbil les, odkud Němci útočili. Potom jsme nepřítele zahnali bez dalších vlastních ztrát. Přestože naše i sovětské velitelství znaly situaci před nasazením kaťuší, hnaly nás tam jako na porážku, bez ohledu na ztráty, které musely očekávat. Měli jsme dojem, že se nás chtějí zbavit dříve, než přitáhneme do Československa. Aspoň nám, židovským vojákům, se to tehdy tak jevilo. Taktika zbytečných ztrát pokračovala, a než jsme překročili polsko-slovenské hranice, většina z nás u Dukly vykrvácela. K podobným závěrům dospěli i četařka Friedmannová, podporučík Kriegel a Šimon Šachta. Poručík Fanta měl dojem, že ,,u Dukly nás nechává sovětské velení opět bez pomoci vykrvácet". Přestože velitelé neustále zdůrazňovali kritickou vyčerpanost mužstva, nařizovalo sovětské velení nepřetržitě další a další útoky. O tvrdosti sovětského velení se ve svých memoárech Ludvík Svoboda nezmiňuje, vyzvedává jen starostlivost a pozornost sovětských ochránců ke své osobě.
Pozdější ostrou výtku Edvarda Beneše, že ztráty u Dukly byly strašné!", odmítl velitel sboru s poukazem na to, že prezident není dobře informován. Není také známo, že by jako velitel sboru v zájmu šetření životů vojáků oponoval sovětským přáním a příkazům. Jsou však důkazy, že tak činil velitel 3. brigády generál Klapálek, který v nejtěžších mrazech dovedl odříci Rusům provedení bojové akce, když jeho mužstvo nedostalo potřebnou vodku.
Jednotky oslabené posledními nezdařenými útoky se 4. října přemístily do výchozí základny, odkud podnikaly průzkum a připravovaly další útočné akce. V Barwinku očití svědkové vypravovali, jak Němci odzbrojovali slovenské divize, které měly Rudé armádě ulehčit přechod na Slovensko. Vojáci slovenského státu se nechali odzbrojit, aniž vypálili ránu, a jako stádo ovcí běželi do vagónů, kterými je Němci deportovali bez nejmenšího odporu do zajateckých táborů.
2. paradesantná brigáda sa týchto bojov nezúčastňovala a bola letecky presúvaná na stredné Slovensko na pomoc SNP.
Velitel 2. paradesantní brigády plukovník Přikryl, který se zdržoval na Slovensku již od 26. září, nasazoval podle rozkazů velitele 1. československé armády na Slovensku postupně přisunované jednotky do bojů. Roztroušeně bojujícím útvarům paradesantní brigády se podařilo zastavit postup Němců na Zvolen a udržet provoz na letišti. Pod tlakem německých jednotek se území kontrolované povstalci však neustále zmenšovalo. Někteří slovenští důstojníci 1. armády proto opouštěli svěřené jednotky a vojáci odcházeli domů. Za této situace se v noci ze 17. na 18. října soustředily jednotky paradesantní brigády do obce Badína. kde se měly doplnit a připravit na další boje, ale již po dvou dnech se vrátily na frontu. Po dalších bojích a marných pokusech o organizovaný odpor vydal divizní generál Rudolf Viest 27. 10. rozkaz pokračovat v odporu ,,po způsobu partyzánského boje, jehož se mají zúčastnit jen ti, kteří se dobrovolně přihlásí".
Plukovník Přikryl proto následující den nařídil roztroušeným jednotkám parabrigády odejít do hor. Někteří z důstojníků však rozkazu neuposlechli. Velitel útvaru v prostoru Března nad Hronem rozpustil svoji skupinu a vojáci se rozešli do svých domovů v oblastech okupovaných Němci.
Vojáci prvního praporu se probojovali pod velením nadporučíka Alexandra Kováče z německého obklíčení k partyzánům. Přikryl na stránkách svého svědectví vylíčil ústup do hor takto: , Jsme již velmi slabí, když se ubíráme s vojáky slovenské armády na Prašivou. Potkáváme skupiny, které se vracejí beze zbraní opačným směrem, aby přešly do oblastí ovládaných Němci a pokusily se zmizet mezi obyvatelstvem. Kolem cest se všude povalují pušky bez závěrů, množství nábojů a součástí výstroje.
V křovinách trčí opuštěné hlavně kulometů a protitankových pušek . . . Kolem osmé hodiny ráno jsme nastoupili další pochod na východ. Vedl nás občan ze Slovenské Lupče pan Weiss, který utekl před Němci a dal se s námi na toto kruté dobrodružství. Mimo něj šlo s námi ještě několik civilních osob. Zachraňují holé životv před krvelačnvmi okupantskými soldáty."
Slovenské národní povstání bylo po krátkém vzplanutí potlačeno. Mezi hlavními příčinami jsou uváděny: zrada některých vyšších slovenských důstojníků a generálů a také nedostatečná pomoc SSSR, který podle strategických propozic měl jediný právo a povinnost na tomto území operovat . . . Povstalecké jednotky v ničem neodlehčily jednotkám 1. československého armádního sboru v SSSR, které po čtyřech týdnech vstoupily v prostoru Dukelského průsmyku na území Československa. Boje o jeho dobytí stály tolik obětí, že ze zbylých bojeschopných vojáků pěti pěších praporů mohl být sotva vytvořen jeden plný prapor. Následující boje pokračovaly se stejnou urputností. Reorganizované jednotky utrpěly při dobývání hory Obšar další citelné ztráty. Na zaminovaných svazích kóty 532 vybudovali Němci složitý systém obrany. Z jejího vrcholu ovládali prostor Nižšího Komárniku. Po dobytí Obšaru následovalo dalších sedm týdnů bojů ještě úpornějších než o kótu 534 a Hyrowu horu, neboť Němci zaminovali celý prostor. Kladli je u lávek potoků, kolem opuštěných chalup, v kamnech, v postelích, ve skříních, ve sklepích a také v okolí otrávených studní. Nepřítel upevňoval miny i pod mrtvoly vlastních vojáků, omotaných tenkým drátem a připevněných k rozněcovadlu miny. V takovém terénu spočívala tíha boje na pěšácích, kteří vyzbrojeni protitankovými puškami uspěli i tam, kde nemohla zasáhnout děla, miny a tanky. V následných bojích o Hrabovu horu a Javiru, neochabl .,nezranitelný" poručík. ,,Byly dny, kdy síly praporu představovalo 40-60 bodáků. Třikrát jsme chtěli dopřát veliteli roty Arnoštu Steinerovi. který byl neustále v ohni bojů a byl zcela vysílen, trochu odpočinku. Třikrát byl vystřídán jiným důstojníkem, a přesto musel v první linii setrvat i nadále. Neboť důstojníci, kteří ho šli vystřídat, byli buď na cestě, nebo při přejímání povinností zabiti či zraněni. A tak Steiner zůstal.
V průběhu bojů na Ondavě se vrátil ke sboru po dvouměsíčním léčení zranění podporučík Hanák. Byl určen jako asistent operačního důstojníka 1. československé brigády. Při bojích u vesnice Dobrá padl velitel praporu s celým štábem. Podporučík Hanák převzal ihned velení praporu a protiútokem dobyl ztracené pozice. Brzy nato zajal Hanák se svou jednotkou velitele maďarského dělostřeleckého štábu i s částí mužstva a děly. Přímo na místě byl vyznamenán již třetím válečným křížem a povýšen. Poručík Arnošt Steiner dostal tehdy svůj již pátý válečný kříž.
Ztráty, které utrpěl sbor v průběhu karpatsko-dukelské operace, jsou udávány oficiálně počtem 6 500 mrtvých, raněných a nezvěstných. Tato číslice je v rozporu s údaji pamětníků a se záznamy v denících zdravotnických praporů 1. a 3. brigády. Podle nich bylo jen u těchto dvou brigád ošetřeno přes 6 000 raněných.284' Na více než 2 000 jsou odhadovány ztráty parabrigády a přibližně tolik mohly činit ztráty ostatních útvarů sboru.
Ztráty židovských vojáků jsou účastníky odhadovány na více než 800 padlých a raněných. Obavy, že při tak bezohledném nasazení nepočetné československé jednotky vykrvácejí na frontě, se ukázaly být oprávněnými, neboť v nejkritičtějším údobí operace klesl stav bojeschopných vojáků pěších útvarů na 172 mužů. Prezident ostře vytýkal ,,tyto strašné ztráty" veliteli sboru. Generál Svoboda se cítil velmi dotčen a protestoval. Když prezident Beneš ani po návštěvě dukelského bojiště svůj názor v podstatě nezměnil, vzkázal mu Svoboda po kancléři Jaroslavu Smutném: ,,V době bojů na Dukle to vypadalo zle, ale ztráty tam nebyly strašné. V koncentračních táborech to bylo mnohem strašnější. Tam jsme měli hrozné ztráty! Naše jednotky v Sovětském svazu ztratily na 4 000 padlých . . . V koncentračních táborech však nevinně zahynulo přes 300 000 našich lidí. Polož panu prezidentovi otázku, kdo nese odpovědnost za tyto oběti.
Celý dej prebieha na pozadí tragédie Židov z býv. ČSR - z pôvodne 360 tisíc obyvateľov židovského pôvodu zahynulo 85%. Kulka si špeciálne všíma chronický problém jednotky, ktorou bol antisemitizmus a nevraživosť ukrajinského a slovenského mužstva a civilného obyvateľstva k židovským vojakom a dôstojníkom.
Tuto zkušenost, kterou mělo mnoho židovských příslušníků, vyjádřil desátník Jakob Friedmann: ,,Když jsme přitáhli na Slovensko, bylo od nově mobilizovaných slovenských důstojníků i vojáků neustále slyšet, že Židé nebojují v poli, a sedí na teplých místech. Slováci se báli boje, a proto neustále usilovali získat místa a funkce, které si v průběhu tažení vysloužili Židé."
K Lauferově transportní četě, čítající 150 mužů a 80 koní s povozy, se cestou přidávaly roztroušené zbytky židovských rodin vracejících se z úkrytů do svých domovů. Slováci, kteří v době války „arizovali" jejich podniky, byty a majetky, se cítili navrátilci ohroženi. V mnoha místech odmítali původním majitelům přístup do jejich domů. Slovenské úřady se chovaly vlažně až netečně a občané k návratu Židů poznamenávali: Vrací se více Židů, než jich odešlo. Postižení po marných intervencích na úřadech hledali pomoc a zastání u příslušníků československé armády. K takovým případům došlo v Liptovském Mikuláši, v Žilině, v Puchově, v Ružomberoku, kde Laufer silou vojenské autority musel zakročit na národních výborech ve prospěch židovských navrátilců.
Ovace, jásot a radost nad osvobozením města však neprojevovali všichni jeho obyvatelé. Troskám židovských rodin, které se vracely z úkrytů v horách, odmítali někteří Slováci vstup do jejich příbytků, odkud je před dvěma roky vyhnali gardisti. Podobný obraz se opakuje v Ružomberoku, kam vojáci sboru vstoupili 5. dubna. Mezi šesti židovskými rodinami vracejícími se z hor nalezl četař Tánzer svoji sestřenici Gártnerovou, která jako jediná z početné rodiny přežila. Slovenský rolník, který zabral a užíval majetek její rodiny, vydal svůj lup, teprve když mu Tánzer pohrozil zbraní...
{jumi[NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}