Ďalšia z knižiek autora Michaela Lewisa (jeho prvotinu Lhářův poker sme predstavili tu, poslednú knihu Jako blesk - vzpoura na Wall Street sme predstavili tu). Obvyklou pútavou formou si môžeme prečítať eseje o finančných katastrofách, ktoré následkom turbulencií na americkej burze postihli krajiny Grécko, Island, Írsko. Autor plasticky popisuje riskantné stratégie, ktorými dané krajiny reagovali na možnosť prísť k "lacným peniazom" a ako sa v dôsledku rozhodnutí svojich bánk beznádejne zadĺžili.
V jednej z esejí autor tiež skúma národný charakter Nemcov, ktorí nejavili záujem o pochybné finančné produkty, zato ich banky utrpeli veľké straty špekuláciami na americkej burze. Záverečná esej je venovaná zadĺženosti mestských rozpočtov v USA, ktoré sa z dôvodu vysokých garancií na penzie bývalých zamestnancov dostáavjú do insolventnosti a hromadia dlhy.
Štýl M. Lewisa si priblížime krátkymi fragmentmi:
Druhým, vážnějším problémem byli islandští muži. Jejich přístup k bezpečnosti práce byl poněkud uvolněnější než u zaměstnanců hliníkáren v jiných částech světa. „Při výrobě hliníku," vysvětluje mluvčí Alcoy, „potřebujete lidi, kteří umějí dodržovat pravidla a disciplínu. Nepotřebujete hrdiny. Nepotřebujete, aby zkoušeli opravovat něco, čemu nerozumějí, protože v takovém případě mohou vyhodit celou továrnu do povětří." Jenže islandští muži si v opravování věcí, jimž nerozumějí, přímo libují.
Podíváme-li se na islandskou ekonomiku z odstupu, nemůžeme si nevšimnout jednoho velmi zvláštního faktu - zdejší lidé se zcivilizovali a vzdělali natolik, že už se nehodí na žádnou práci, která je v ostrovní zemi k máni. Všem těm dokonale kultivovaným, sofistikovaným občanům, z nichž každý se považuje za výjimečného jedince, se nabízejí všehovšudy dvadrsné a fyzicky náročné zdroje obživy - průmyslové rybaření a výroba hliníku.
Globální finanční systém teoreticky existuje proto, aby zprostředkovával kontakt mezi vlastníky kapitálu a zájemci o půjčku, jenže bčhem posledních několika dekád zmutoval v něco zcela jiného - v nástroj maximálního sbližování silných a slabých, tak aby první mohli zneužívat druhé. Nesmírné inteligentní makléři z Wall Street vymýšlejí hluboce neférové, ďábelsky složité instrumenty, načež vysílají svou armádu prodejců do svčta na lov hlupáků, kteří by byli ochotni spolknout háček. A v éře konjunktury našli ostudně neúměrný počet těchto hlupáků právě v Německu. Jak mí řekl Aaron Kirchteld, reportér agentury BloombergNews působící ve Frankfurtu: „Bavil ses třeba s newyorským investičním bankéřem a on povídá: ,Tenhle šunt nám nikdo nekoupí. Počkat, co kdybychom to nabídli Landcsbanken!'" Když Morgan Stanley přišel s krajně komplikovanými swapy úvěrového selhání navrženými tak, aby se všechny zaručeně proměnily ve sběrný papír, a Morgan tak mohl tajné sázet proti nim, skoupili je Němci. Když Goldman Sachs pomáhal Šéfovi newyorského hedgeového fondu Johnu Paulsonovi při tvorbě dluhopisu, který měl dle autorova záměru krachnout, koupila jej německá banka 1KB. Ta spolu s dalším slavným basťounem u wallstreetského pokerového stolku, německou regionální bankou WesiLB, sídlí v Dusseldorfu. Také proto, když jste kolem června 2007 zeptali chytrého wallstreetského makléře, kdo to ještě pořád kupuje ten jejich drck, odpověděl prostě: „Němečtí blbouni z Dusseldorfu."
{jumi[NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}