Prednedávnom sme priniesli niekoľko názorov z Ruska, ktoré pomerne stručne a zrozumiteľne prerozprávali okolnosti vypuknutia prvej svetovej vojny. Pre našinca pravda pomerne prekvapujúcim spôsobom, lebo z atentátu a rozpútania vojny autori vinili Srbov, dokonca konkrétne menovali i organizátora - šéfa srbskej rozviedky Dimitrijeviča, ktorý mal mať navyše na svedomí vraždu srbského kráľovského páru a pokus o atentát na rakúskeho panovníka v r. 1911.
Jeden z našich diskutérov, povolaním historik, roztriedil kauzality načrtnuté ruskými publicistami na triviálnosti, prkotiny a nepotvrdené indície a doplnil ich vlastnými úvahami na voľné témy. Zdanlivo jasný a zrozumiteĺný príbeh sa razom rozsypal na nepochopiteľnú spleť domnienok, motívov, indícií o ktorých nebolo jednoduché zistiť už ani to, či vôbec môžu nejako súvisieť s meritom veci - tak sme napr. chvíľu spoločne hľadali kľúče od srbského generálneho štábu, ktoré vraj v čase ultimáta neboli na mieste. Vážený kolega sa mnohým úsilím načisto zaplietol a tak sme sa vypravili preskúmať, ako je to s inými slovenskými a českými historikmi - možmo tí majú jasno, či malo Srbsko niečo spoločného s atentátom, resp. či bol atentát zámienkou, alebo príčinou vojny.
Tiež sme si matne spomenuli, s akou vehemenciou sa TGM vypravil do Belehradu v r. 1907 osobne vyšetriť Friedjungovu aféru a dúfali sme získať odpoveď, prečo tak neurobil po atentátoch v r. 1911 a 1914 a teda či jeho angažmá na strane Antanty nezačalo náhodou skôr než v r. 1915...
Slovensko. Dejiny. Ed. Ján Tibenský a kol., Obzor Brat. 1971
Prvý polrok 1914 naznačoval, že po krízových javoch slovenskej politiky v predchádzajúcich rokoch dochádza tak v buržoáznom, ako aj v robotníckom tábore slovenských politikov k istej cieľavedomej konsolidácii, k stmeľovaniu politických síl a zdokonaľovaniu organizačnej bázy hnutia oboch táborov....
Výstrely srbského študenta Gavrila Principa, vypálené 28. júna 1914 v Sarajeve na nástupcu trónu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofiu, ktoré sa neminuli cieľa, obrátili pozornosť slovenských politikov a slovenskej verejnosti iným smerom. Pútal ich čoraz hlasnejší štrngot zbraní. Všetky slovenské noviny, robotnícke nevynímajúc, či už z povinnosti, alebo z presvedčenia svorne odsúdili atentát, no všetky sa zároveň postavili proti tomu, aby ho militaristické a imperialistické kruhy Viedne a Pešti využili ako „casus belli", ako zámienku k výbojnej vojne. Najostrejšie stanovisko proti vojnovým prípravám zaujal Slovenský týždenník a Robotnícke noviny.
Slovenský týždenník varoval monarchiu a jej zodpovedných činiteľov pred vojnou, lebo im môže byť osudná. Písal: „Páni v Pešti a vo Viedni nech nežvania o vojne. Nech sú radi, že sú živí. Či nevidia, chorá a chromá vo všetkých údoch? .. . Ved sú dnes v tejto našej krajine tri štvrtiny ľudstva nespokojné. Maďarský roľník a robotník trpko zanevreli na svojich pánov, celé národy nemajú svoje školy a sú napriek zákonom utláčané ...", a teda nemajú dôvod vylievať krv za svojich utláča.
Robotnícke noviny považovali sarajevský atentát len za dôsledok dlhoročného „uponižovania, bezdôvodného provokovania našich susedov", uskutočňovaného sústavne od anexie Bosny a Hercegoviny militaristickými a imperialistickými kruhmi monarchie. „Ale, — píšu, — sarajevský atentát mal by byť vládnucim kruhom dôrazným mementom, aby zanechali nezmyselné miešanie sa do zahraničných vecí, aby nehľadali sféry našich záujmov ani v Malej Ázii ani v Albánsku, ale obrátili celý svoj zreteľ na to, aby v ríši bol poriadok, zriadené pomery, spokojnosť obyvateľstva, panovali právo a spravodlivosť." Upozorňujú, že vládnuce kruhy v monarchii sa dopustili toľko nespravodlivosti a krívd voči pracujúcemu ľudu a národom ríše, že je pre ríšu opovážlivé púšťať sa do vojnového dobrodružstva. „Katastrofálna politika vojnových štvanie si zahráva s celou existenciou Rakúsko-uhorskej monarchie, ktorá nachodí sa v takom stave, že sociálna demokracia ju chrániť musí pred hlúposťou a zadubenosťou, bezočivosťou a neschopnosťou vládnucich kruhov."
Nezachránila ju. Článok, z ktorého je tento citát, bol uverejnený 9. júla 1914. O dvadsať dní už hrmeli výstrely rakúsko-uhorských armád na srbských hraniciach. Prvá svetová vojna sa začala.
Vznik vojny
DŇA 28. JÚLA 1914 vyhlásilo Rakúsko-Uhorsko vojnu Srbsku a už nasledujúci deň začalo delostrelectvo cez Dunaj ostreľovať Belehrad. Srbsko sa hrdinsky bránilo a ako sa dalo predpokladať, z „lokálneho konfliktu" sa okamžite rozpútala vojna dvoch mohutných koalícií veľmocí, ktorá sa pripravovala už desaťročia. Dňa 1. augusta vyhlásilo Nemecko vojnu Rusku a o tri dni aj Francúzsku. Nemecké vojská vtrhli do neutrálneho Belgicka, aby obišli francúzske armády zo severu. Anglicko sa pripojilo k Francúzsku, svojmu spojencovi. Dňa 5. augusta vyhlásilo Rakúsko-Uhorsko vojnu Rusku, o týždeň zas Anglicko a Francúzsko habsburskej monarchii.
Kronika Slovenska zv. 2 Ed. Dušan Kováč, Fortuna Print Praha 1999
 |
 |
 |
Chronológia
28. 6. Po ukončení vojenských manévrov v Bosne bol v Sarajeve zavraždený následník rakúsko-uhorského trónu František Ferdinand d'Este a jeho manželka.
5. 7. Nemecko po tajných rokovaniach medzi Viedňou a Berlínom prisľúbilo podporu Rakúsko-Uhorsku vo vojne proti Srbsku.
23. 7. V Uhorsku vstúpili do platnosti prísne nariadenia o zrušení slobody zhromažďovania, prejavu a tlače, na ktorú bola uvalená prísna cenzúra.
23. 7. O 18.00 hod. Rakúsko-Uhorsko odoslalo srbskej vláde v Belehrade ultimátum s ponižujúcimi a pre Srbsko úplne neprijateľnými podmienkami.
25. 7. Rakúsko-uhorský vyslanec v Srbsku vyhlásil srbskú odpoveď na ultimátum za nedostačujúcu a monarchia prerušila s Belehradom diplomatické styky.
28. 7. Rakúsko-Uhorsko vypovedalo Srbsku vojnu, čo vyvolalo reťazovú reakciu: v dňoch I augusta vstúpilo do vojny Nemecko na strane Rakúsko-Uhorska (centrálne mocnosti) a Rusko, Francúzsko a Veľká Británia na strane Srbska (Dohoda).
31. 7. Rakúsko-Uhorsko vyhlásilo všeobecnú mobilizáciu.
5. 8. Predsedníctvo Slovenskej národnej strany v Turčianskom Sv. 1 Martine vyhlásilo politickú pasivitu strany počas trvania vojny.
12. 8. Najvyššie velenie rakúsko--uhorskej armády rozpútalo vojenské operácie v Srbsku spolu s prípravami vojny proti Rusku s nádejami na ľahký úspech, ale už prvý protiútok srbských vojsk vrátil útočníkov do pôvodných postavení.
Osudný deň v Sarajeve.
28. júna 1914. Rozsiahle vojenské manévre v blízkosti srbských hraníc v Bosne, ktoré boli viac-menej provokáciou Rakúsko-Uhorska voči Srbsku, lebo sa nacvičovalo odrazenie srbského útoku, vyprovokovali odvetu srbskej tajnej organizácie, vystupujúcej za oslobodenie Bosny a Hercegoviny spod nadvlády Rakúsko-Uhorska. Jej člen, srbský nacionalista študent Gavrilo Princíp smrtiace výstrely na následníka rakúsko-uhorského trónu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofiu, keď pri príležitosti slávnostného ukončenia manévrov prechádzali v otvorenom automobile ulicami Sarajeva. Miesto, odkiaľ padli výstrely, je dodnes zreteľne označené stopami topánok v asfalte chodníka a malou tabuľkou na stene priľahlého domu. Atentát na následníka trónu urýchlil spád udalostí, ktoré vohnali Európu a mnohé mimoeurópske krajiny do dlhoročného vojnového konfliktu. Pre Slovákov skon Františka Ferdinanda znamenal navyše aj koniec nádejnej belvedér-skej politiky. Matúš Dula o tom v máji 1918 povedal: „My všetci, medzi nami aj tí, ktorí nemali príležitosť bližšie informovanými byť o tom, ako on dedičstvo na neho čakajúce spravovať zamýšľal [...], vycítili sme, že pod jeho očakávaným panovaním neomylne prídeme, prísť musíme ku svojmu dobrému právu, že nám všetko dané bude, čo nám patrí [...], sme 3. júla 1914 k jeho rakve osobitnou deputáciou dali položiť veľký vkusný veniec so slovenskou bielo-modro-čer-venou trikolórou a s nápisom Veľkej nádeji, očakávanej silnej záštite: hlboko skormútení Slováci."
Ríša je chorá a chromá... (Citát)
Hodžov Slovenský týždenník 17. júla 1914 odsúdil sarajevský atentát a zároveň varoval pred jeho zneužitím ako zámienky k vojne, lebo národy monarchie nemajú dôvod vylievať krv za svojich utláčateľov:
P'áni v Pešti a vo Viedni nech nežvania o vojne. Nech sú radi, že sú živí. Či nevidia, že je táto ríša chorá a chromá vo všetkých údoch? [...] Veď sú dnes v tejto krajine tri štvrtiny ľudstva nespokojné. Maďarský roľník a robotník trpko zanevreli na svojich pánov, celé národy nemajú svoje školy a sú napriek zákonom utláčané [...]."
Vypukol svetový vojnový konflikt 1914-1918
28. júla 1914. Rakúsko-Uhorsko vyhlásilo vojnu Srbsku. Vyvrcholila tak protisrbská kampaň, ktorú rozpútala Viedeň po sarajevskom atentáte. Srbsko sa hrdinsky bránilo a ako sa dalo predpokladať, z „lokálneho konfliktu" sa okamžite rozpútala vojna dvoch koalícií veľmocí, ktorá sa pripravovala už desaťročia. Poponáhľalo sa najmä Nemecko, ktorého vojská už 2. augusta vtrhli do Luxemburska a Belgicka. V nasledujúcich mesiacoch a rokoch sa bojovalo na východnom, západnom a srbskom fronte, ale aj na Ďalekom východe a v Afrike.
Miroslav Bárta, Martin Kovář a kol., Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností (Academia Praha 2012)
Robert Kvaček, Pád Rakousko-Uherska a vznik Československa
Obecně se má za to, že pád Rakousko-Uherska přišel až s velikánským válečným dobrodružstvím zahájeným v létě 1914. Existenční krize však oslabovaly říši už celá desetiletí. Poměrný politický klid v ní končil s demisí dlouhodobé vlády hraběte Taaffeho v říjnu 1893. Pak již nebylo žádnému vládnímu kabinetu dopřáno spravovat Rakousko delší dobu. Téměř osudovým se ukázalo ztroskotání vlády Kazimíra Badeniho, způsobené ohlasem jeho jazykových nařízení pro Čechy a Moravu z dubna 1897. Nic mimořádného zdánlivě nepřinášela, v českých zemích postavila jen češtinu naroveň úřední němčině. Češi tu ostatně tvořili téměř tři čtvrtiny obyvatel. Nařízení měla platit v celých zemích, a tím stvrzovala jejich přirozenou celistvost.
Obě jejich funkce rozlítily nacionálně zaujaté Němce, především z českomoravského pohraničí...
Neštěstí, které přivedlo Rakousko-Uhersko a vzápětí svět k velké válce, se zrodilo z výstřelů v Sarajevu a z jejich politické ozvěny Habsburská říše si v roce 1908 připojila Bosnu a Hercegovinu, mocenská chtivost tu vydala pochybný plod. Anektované území žilo trvale neklidně, zbytečná kořist ještě zhoršila napětím beztak prostoupené vztahy Rakousko-Uherska se Srbskem. Když bosenský Srb zabil 28. června 1914 v Sarajevu následníka rakousko-uherské-ho trůnu Františka Ferdinanda, Evropa strnula - jak se zachová Vídeň? (Tuchmanová 2000).
Císař se o sarajevském atentátu dozvěděl ve svém letním sídle v Ischlu. Cestu do Vídně nastoupil až příštího dne, 29. června. Ministr zahraničí Berchtold byl na svém moravském panství; hned večer se ale vrátil do své pracovny na Míčovém náměstí. Dopoledne 29. června přijel z manévrů i náčelník generálního štábu generál Conrad von Hotzendorff. Ve štábu řekl, že na pořadu je válka se Srbskem - už dlouho po ní toužil -, případně i s Ruskem. Během dne se do Vídně dostavil také uherský ministerský předseda Tisza. Rakouský premiér Sturgkh hlavní město v těchto dnech ještě neopustil. Rozhodující vládní činitelé tak mohli zahájit porady o stanovisku k sarajevskému atentátu.
Conrad vyhledal v ministerstvu zahraničí Berchtolda a navrhoval jediné - zaútočit na Srbsko. Tak si to aspoň Berchtold poznamenal do deníku, kde slovo „válka" opakoval třikrát za sebou. Pod dojmem Conradova názoru referoval Berchtold v poledne 30. června císaři. „Nesmíme ukázat žádnou slabost, jinak se u sousedů na jihu a východě znemožníme a umožníme jim vést rozkladné dílo ještě důsledněji' tvrdil Františku Josefovi. Ten chtěl před vyřčením stanoviska slyšet ještě Tiszu. Uherský ministerský předseda 30. června odpoledne Berchtoldovi řekl, že je proti vojenské akci, a příštího dne to opakoval císaři. Útok na Srbsko se mu totiž zdál signálem k velké válce kterou si - podle jeho názoru - nemohla monarchie dovolit....
V tomto prostředí se zrodila myšlenka předložit Srbsku takové požadavky, které by měly ultimativní ráz - na přijetí mělo mít Srbsko nanejvýš osmačtyřicet hodin. Pro svrchovaný stát byly fakticky neakceptovatelné...
Tisza měl ještě chvíli námitky. Vymlouval mu je ted hlavně jiný uherský magnát, ministr Burian, který rád vládl a rozhodoval z pozadí. Na nové poradě se Sturgkhem a Berchtoldem 14. července řekl Tisza konečně „ano" k myšlence ultimativního „seznamu požadavků" vůči Srbsku. Jejich znění nebylo ještě hotovo, ale zůstávalo jen otázkou času. Právě v té chvíli bylo rakouské ministerstvo zahraničí varováno, že válka proti Srbsku bude mít za následek střetnutí s Ruskem, Varování přišlo z Londýna, z místa, se kterým na Míčovém náměstí nikdo vážněji nepočítal. Bylo velkoryse přeslechnuto. Ani v Berlíně nevzali v úvahu, že by do jejich už chystaného střetnutí s Francií mohla vstoupit Británie.
Válka měla začít až po hlavní sklizni obilí. Nová setba už byla jiná vojenská, vichřičná. Z větru bývá ale sklizní bouře.
1. sv. vojna Očami Slovákov. Tematická príloha denníka SME z 23. júla 2014
Prečo vypukla
Svet na začiatku 20. storočia bol zložitý a rozdelený na sféry vplyvu. Prinášame vám schému komplikovaných vzťahov aj dôvodov, ktoré prispeli k vzniku prvej svetovej vojny.
1 V Európe rastie nacionalizmus
Objavuje sa so vznikom nových národných štátov. So zjednotením Nemecka v roku 1871 a Talianska prichádzajú nové mocenské ambície.
Napriek tomu, že Nemecko sa rýchlo stáva po Spojených štátoch amerických druhým štátom s najsilnejším hospodárstvom a v 19. storočí neprehrá jedinú vojnu, kolónie sú už dávno rozdelené medzi starými hráčmi.
Keď v roku 1888 nastúpi na trón nemecký cisár Viliam II., rýchlo sa zbaví dovtedajšieho úspešného kancelára Otta von Bismarcka a chce robiť politiku sám. Záujem má najmä o africké kolónie - na prelome storočí má vplyv v Togu, Kamerune či v Oceánii.
V porovnaní s Velkou Britániou alebo s Francúzskom je to však iba zlomok. Štát investuje všetky sily do ťažkého priemyslu, zbrojárstva a armády.
„Teritoriálny pud, keď velké krajiny chcú byť ešte väčšími, je v dejinách prítomný odjakživa. Ideológiou nacionalizmu a vzniku veľkého Srbska, veľkého štátu, boli posadnutí nakoniec aj sarajevskí teroristi," hovorí Dušan Kováč z Historického ústavu SAV.
2 Staré mocnosti sa obávajú, že stratia svoj vplyv
Veľká Británia len s nevôľou sledovala nemeckú rozpínavosť a snahu o vybudovanie masívnej flotily, čo pociťovala ako priame ohrozenie svojho prvenstva na mori. Francúzsko zasa túžilo po návrate Alsaska a Lotrinska, o ktoré prišlo v prusko--francúzskej vojne v roku 1871. Obe krajiny boli zároveň najväčšími koloniálnymi panstvami a celkom logicky sa obávali aj o svoje nadobudnuté dŕžavy, na ktoré by si Nemecko mohlo robiť nárok.
3 Dva vojenské bloky
Už v roku 1879 vzniká dvojspolok medzi Rakúsko-Uhorskom a Nemeckom, ktorý nahrádza dovtedajší spolok troch cisárov, v ktorom mocnosti spolupracovali aj s cárskym Ruskom.
Naopak dvojspolok mal byť zmluvou o vzájomnej pomoci pri prípadnom konflikte s Ruskom. Veľmoci mali totiž spoločný záujem o získanie nadvlády nad nepokojným Balkánom.
O dva roky neskôr sa pakt rozrástol aj o Taliansko, ktoré sa pridalo k Nemecku a Rakúsko-Uhorsku pre konflikt, ktorý malo s Francúzskom o vplyv v Tunisku.
Rusko a Francúzsko sa obávali vojny zo strany nového zoskupenia, utvorili dvojdohodu a sľúbili si, že v prípade útoku trojspolku sa budú vzájomne brániť.
Francúzsko sa obávalo najmä o svoje kolónie, Rusko malo podobne ako nepriateľské Rakúsko-Uhorsko záujmy na Balkáne, svoj vplyv chceli rozšíriť aj na Blízky východ. Rusov tiež zaujímali čiernomorské úžiny.
Velká Británia sa z obavy pred nemeckým zbrojením pridala k Francúzsku a Rusku v roku 1907 - vznikla Dohoda.
4 Balkánska rozbuška
Rozbuškou sa stala medzinárodná situácia na Balkáne, kde viedli balkánske národy národnooslobodzovacie boje proti zvyškom tureckej nadvlády.
Všetko však skomplikovalo aj to, že o Balkán prejavili záujem viaceré veľmoci - Nemecko, Rusko aj Rakúsko-Uhorsko. Práve tu videla stará a nepružná monarchia príležitosť na ďalšie rozširovanie sféry svojho vplyvu. Bosnu a Hercegovinu, ktorá dovtedy pripadala osmanskému Turecku, malo podľa Berlínskeho mieru z roku 1878 Rakúsko-Uhorsko spravovať, namiesto toho si ich však k sebe v roku 1908 násilne pripojilo.
Balkán už od roku 1912 zmietala balkánska vojna. Viaceré balkánske štáty - Bulharsko, Srbsko, Čierna Hora a Grécko sa zjednotili, začali bojovať proti Turecku, ktoré porazili. Oslobodili Macedónsko a Tráciu.
Bulharsko však nebolo s výsledkom spokojné, preto v roku 1913 napadlo Srbsko. K Srbsku sa zasa pridali ostatné balkánske štáty a dokonca aj Turecko. Bulharsko, samozrejme, skončilo s fatálnou porážkou. Vášne na Balkáne rozdúchavalo aj Nemecko.
5 Atentát
Historici sa zhodujú, že nejde o príčinu v pravom slova zmysle, pretože samotné zavraždenie arcivojvodu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky sa stalo v napätej Európe iba vhodnou zámienkou na vojenskú akciu.
Ultimátum, ktoré dalo Rakúsko--Uhorsko Srbsku, obsahovalo také prísne a ponižujúce podmienky, že bolo jasné, že ich nemôže prijať.
Veľmi rýchlo sa začalo odpočítavanie do veľkej vojny, ktorá zmenila celú Európu.
Soňa Gyarfašová, SME
Vyššieuvedené zdroje teda odzrkadľujú akademické pohľady na nami nastolené otázky a súčasne dokumentujú ich nemennosť voči r. 1971. Z nášho pohľadu je rozhodujúci argument o neprijateľnosti ultimáta pre Srbsko. Ruskí publicisti upozornili správne na fakt, že logicky sa neprijateľnosť ultimáta nedá vysvetliť inak, než účasťou v príprave atentátu... Javí sa teda, že česká a slovenská historiografia sa stala zajatcom štátu, ktorý odvodzuje svoju etnogenézu z povojnového usporiadania v r. 1918 a nutne faľšuje nielen okolnosti svojho vzniku, ale aj okolnosti vzniku samotnej vojny... V tejto súvislosti je zaujímavé preskúmať ešte jednu publikáciu, ktorá vznikla v samizdate počas normalizácie a vyšla po r. 1989 - jej autori neboli štátnymi zamestnancami a teda neboli nútení sa uchyľovať k legitimizačným falzám oficiálnej historiografie. Práve v tejto publikácii sa objavujú zmienky, ktoré nachádzame aj u ruských publicistov: banditský charakter srbskej politiky, belehradskí organizátori atentátu, "storočie temna" ktoré vojna otvorila. A práve tu nachádzame aj odkaz na Masarykove aktivity v Belehrade počas Friedjungovho procesu, hoci celkový pro-masarykovský duch publikácie je nesporný z čoho zrejme vyplýva aj reprodukcia mýtu o neprijateľnosti rakúskeho ultimáta...
Podiven (Petr Příhoda, Petr Pithart, Milan Otáhal), Češi v dějinách nové doby (1848--1939), 2. vyd. Academia Praha 2003
Mnohem reálnější slovanská skutečnost dotírala na habsburské mocnářství z Jihu. I Jihoslovany, rozdělené již před tisíciletím křesťanským rozkolem mezi Římem a Byzancí a vpádem Turků na Balkán, zasáhla idea nacionalismu. Turecká říše se už od konce osmnáctého století ze všech stran rozkládala a na Balkáně vznikly samostatné slovanské státy Srbsko, Bulharsko a Černá Hora. Od roku 1878 okupovalo Rakousko Bosnu a Hercegovinu, k čemuž mu dala mandát berlínská konference velmocí po válce s Tureckem. Jihoslovanský nacionalismus vyvolal sjednocovací tendence stejně jako konkurenční spory o to, kdo bude nositelem příštího sjednocení, zda Chorvati, Srbové či Bulhaři.
Nejdravějším uchazečem o přízeň osudu bylo Srbsko. Díky Jihoslovanskému temperamentu, civilizační nerozvinutosti i rázu krajiny přecházely metody národně osvobozeneckého boje, jak by se dnes řeklo, často plynule v banditismus. Balkán však nebyl ponechán sobě samému. Své nároky tam uplatňovalo Rakousko stejně Jako Rusko a Itálie a osudy poloostrova nebyly lhostejný ani Německu a Anglii, neboť byl mostem k Blízkému východu. Velmoci žárlivě střežily jedna druhou, aby žádná z nich nezískala píď země na úkor ostatních. Rakouské okupaci Bosny a Hercegoviny se postavili se zbraní tamější Srbové mohamedánského vyznání. Rakouská okupační správa byla proto faktickou vojenskou diktaturou. Srbsko se přitom nikdy nezřeklo nadějí na sjednocení svého království s Bosnou, Hercegovinou a Černou Horou. Vlivné politické síly ve Slovinsku, Chorvatsku a Dalmácii smýšlely naproti tomu západnicky, loajálně rakousky a uvítaly následníkovu myšlenku trialismu. V mladém pokolení však přibývalo těch, kteří sledovali perspektivu uskutečněnou později vytvořením Jugoslávie.
Dne 6. října 1908 o císařových narozeninách Rakousko svěřené mandátní území anektovalo. Byl to svévolný imperiální čin, Jímž byla Evropa ke své nelibosti postavena před hotovou věc. Pro Rakousko to měl být slavný rok: oslavilo šedesátiletí panování císaře Františka Josefa. - Napětí na Balkáně se zostřilo a mezi velmocemi se utvořila konstelace, která pak určila jejich postavení a vztahy v první světové válce. Srbsko tehdy mobilizovalo. Anexe pobouřila muslimské a pravoslavné obyvatelstvo uchváceného území a zvýšila napětí mezi politickými proudy v Chorvatsku a Slovinsku. Mocnářství muselo čelit sílící opozici ve svých jižních končinách. Rakouskému vyslanci v Bělehradě Forgáchovi byly nedlouho předtím předány písemné doklady o činnosti velkosrbského protirakouského organizovaného hnutí „Slovenski Jug" na rakouském území, řízeného z Bělehradu. Když vyvrcholila bosenská krize, byli podezřelí pozatýkáni. V prosinci 1909 začal tzv. záhřebský proces s třiapadesáti účastníky údajného velkosrbského spiknutí. Nedlouho poté uveřejnil rakouský historik Friedjung v „Neue FTeie Presse" úvahu o srbské diverzi a opíral své důkazy o dokumentaci získanou Forgáchem. Jihosloyané se obrátili o pomoc na - T. G. Masaryka.
Masaryk proslul jako kompetentní likvidátor fikcí... Jeho vlastní studenti ho ukřičeli, na ulici ho napadl rozvášněný dav a nechybělo mnoho a Masaryk by se býval rozloučil s Prahou a Čechami nadobro. Vydržel však - a získal si sympatie svobodomyslné Evropy; též židovstva, které ho později podporovalo v zahraničním odboji. Nyní se tedy měl stát obhájcem Jihoslovanů.
Zhostil se toho znamenitě. Usvědčil záhřebský tribunál i Friedjunga, že stavějí na falzifikátech. Řízení bylo zastaveno (ač hrozily tresty smrti) a Friedjung musel odvolat. Vina padla na vyslance Forgácha a ministra zahraničí Aerenthala, strůjce anexe. Masaryk se s tím nespokojil: osočil nejen oba hodnostáře, ale celou rakouskou diplomacii a zahraniční politiku. Osočeným nezbylo než mlčet, nebot nepravost důkazů byla prokázána. Rakousko utrpělo obrovskou blamáž, česko-jihoslovanská solidarita dostala nebývalou posilu a prozatím nikdo nevyvrátil Masarykovo tvrzení, jemuž horlivě přitakával Bělehrad, že totiž podvrhy nechal vyrobit sám vyslanec Forgách. Temné pozadí celé aféry nebylo nikdy náležitě vysvětleno, třebaže existují indicie i pro tvrzení opačné, že šlo totiž o rafinovaný tah srbské tajné služby. Rakouský vojenský atašé v Bělehradě se od počátku netajil podezřením, že jde o léčku. Nebýt nervozity bosenské krize, daly by mu možná ministerské kruhy po úvaze za pravdu. Svým způsobem mu však dal s jistými obměnami za pravdu běh věcí příštích. Nikoli „Slovenski Jug", nýbrž „Mlada Bosna"; nikoli desítky obžalovaných v Záhřebu, nýbrž mládenci Princip, Čabrinovič, Grabež, jejich průvodce Ciganovič a jejich instruktoři z bělehradského generálního štábu, vesměs členové spiklenecké organizace "Černá ruka", jejímž heslem bylo „sjednocení nebo smrt". Dne 18. června 1914 se stal následník trůnu arcivévoda František Ferdinand Habsburský ďEste, člověk vyvolávající tolik pochyb i nadějí, odpůrce války i bosenské anexe, obětí atentátu v Sarajevu...
Okřídlená slova o tom, jak jsme „bourali Rakousko", byla pak po nabytí státní samostatnosti vyslovována s patosem; pocházela z legendy, přežívající dodnes. Jen nemnozí byli ochotni připustit, jak to vlastně bylo, a najit pro nabubřelou frázi zaslouženou ironii. Naši dědové Rakousko přece nebourali, jen nahlodávali. A je otázkou, zdali vůbec věděli, co všechno činí...
5. Válka
Třebaže Je první světová válka uznávaným mezníkem v dějinách Čech, Rakouska-Uherska, Evropy i světa. Je nesnadné si uvědomit její význam ve vší plnosti, neboť to neblaze nové, co světu přinesla, trvá od té doby neustále jako cosi - bohužel - samozřejmého. Celé devatenácté století tu vydává nechtěný počet ze svého díla: vše, co bylo uvolněno a navršeno, Je pojednou mobilizováno: a vše, co bylo nahlodáno a rozmělněno, je pojednou bezmocno. Především se vytratilo vědomí věcného, objektivního smyslu světa a věcí - a byla povolána šila a moc, která pak vnesla do nastalého chaosu svůj vlastni bezduchý řád. A tak je tomu od té doby podnes.
Právě tato válka otevřela skříňku Pandořinu. Skoncovala s Evropou, která se po několika dalších konvulzích ocitá na okraji světových dějin. Skoncovala s mírem a zahájila temné století válek mezistátních i občanských, třídních i rasových, zjevných i skrytých. Zasadila těžkou ránu demokracii, která bude od té doby ve stálé defenzívě, protože už nikdy nebude dosti demokratů, odhodlaných ji hájit...
Platí zajisté o každém lidském konání, že výsledek zpravidla není zcela totožný s původním záměrem. Tato válka, která byla svými bezprostředními strůjci koncipována jako pouhá trestní výprava, přerostla v kataklysma, jehož dosah se zcela vymykal dosavadní chápavosti. Zahájila tak epochu, kdy výsledky jsou v co nejpříkřejším rozporu s původními záměry a kdy člověk, který ztratil schopnost být subjektem dějin, se stal pouhým jimi hněteným objektem. Pojetí této války jakožto boje Germánstva a Slovanstva, jak je razil říšskoněmecký kancléř Bethmann-Hollweg a Jak je ochotně převzal rakousko-uherský náčelník generálního štábu F. Conrad von Hoetzendorf, ale i její pojetí jakožto boje demokracie a „teokracie", pro něž později získal západní politiky Masaryk, to byly jen pokusy pochopit tehdy nepochopitelné. Dnes již tradiční marxistický výklad této války jakožto symptomu a důsledku krize nejvyššího stadia kapitalismu nevychází sice z charakteristik do té míry nahodilých či omezeně platných jako oba zmíněné výklady předchozí, nicméně i toto pojetí je zúžené. Tato válka i epocha, kterou zahájila, je demaskováním totální krize novověkého člověka; krize zachvacující i ty nejhlubší oblasti lidského bytí, které se marxismus rozhodl přehlížet.
Následník byl zavražděn dne 28. června 1914. Mocnářství váhalo celý měsíc. Jeho vztahy k Srbsku se už dlouho podobaly studené válce a nechybělo těch, kdo byli ochotni ji změnit při nejbližší příležitosti ve válku skutečnou....
23. července bylo srbské vládě předáno rakouské ultimatum. Pokud chtělo Srbsko zůstat suverénním státem, nemohlo mu plně vyhovět: rakousko-uherské orgány se dožadovaly podílu na vyšetřování viníků atentátu a na potlačování všeho srbského, co směřovalo k podvracení územní integrity mocnářství. Druhého dne provedlo Srbsko částečnou mobilizaci. 28. července mu Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku „po prověření a zvážení všech okolností" („alles geprüft und erwogen"), jak stálo v císařském válečném manifestu „Mým národům". Rakouská armáda mobilizovala s muzikou. „Do vánoc jsme doma," říkalo se.
A pak šlo vše ráz na ráz. 31. července vyhlásilo mobilizaci Rusko, den nato mu Německo vypovědělo válku. Téhož dne mobilizovala Francie. 3. srpna vyhlásilo Německo válku i Jí a vtrhlo na její území proti všem zvyklostem přes neutrální Belgii a Lucembursko. 3. srpna vyhlásila válku Anglie Německu, 6. srpna Rakousko-Uhersko Rusku....
{jumi[NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}