Osobe Paula (Pavla) Reimana sme sa venovali na našich stránkach, keď sme citovali zo spomienok jeho syna Michala Reimana. Bývalý šéf komunistického agitpropu a neskôr v r. 1962-68 riaditeľ Ústavu dějin KSČ napísal v 60-tych rokoch prvý (a posledný) zväzok svojich spomienok. Kniha je zaujímavá napriek tomu, že končí aprílom 1929, keď by mohli príjsť najveselšie epizódy (vtedy Reiman vycestoval do Moskvy ako zástupca KSČ vo výkonnom výbore Kominterny (EKKI)).
Viac ako 500-stránková kniha je z jednej strany bohatým prameňom dobových súvislostí, na druhej strane dáva sondu do myslenia vidieckeho aparátnika - redaktora straníckych nemeckojazyčných novín v Liberci. Úlohou novinára-propagandistu bola indoktrinácia más ("napĺňanie más triednym vedomím"). Reiman zápasil s mnohými nepriateľmi súčasne - s pravicovým oportunizmom, ľavicovým sektárstvom, trockizmom, ale hlavne s nemeckou sociálnou demokraciou dominujúcou v masách nemeckého proletariátu. Text svedčí o tom, že zápas s toľkými nepriateľmi, skutočnými i vymyslenými, nemohol byť jednoduchý a dobové ideologické piruety komunistickej strany nútili autora aj v 60-tych rokoch, keď memoáre písal, používať kreatívne štylistické prostriedky. V časoch keď sa veci udiali, im nerozumeli správne, kým neskôr už - zhodou okolností presne podĺa aktuálnej línie strany - áno.
Československí komunisti však boli výnimoční - v pomere k počtu obyvateľov bola KSČ najväčšou komunistickou stranou na svete. Bola silnejšia než sociálna demokracia a napr. na Zakarpatskej Rusi pod vedením posl. Józsefa Gátiho, Ivana Mondoka, Emanuela Šafranka a Nikolaja Sedorjaka dosiahla vo voľbách r. 1924 neuveriteľných 40% hlasov.
Reiman uvádza o dobe a jej protagonistoch množstvo podrobností - kritizuje Masaryka a vysvetľuje, ako ťažké bolo presvedčiť súdruhov, že TGM nie je žiadny socialista, ale imperialista. Na mzdu robotníkov peniaze neboli, kým "na budovanie emigrantskej ukrajinskej a ruskej univerzity dává milióny". Dozvieme sa tiež napr., že "Po založení ČSR vyšiel zákon o zrušení bordelov, bary s dievcatami ale zostali..."
V ďalśom texte uvádzame niekoľko ukážok.
Rozpory medzi českými a menšinovými komunistami v posudzovaní Versaillskej zmluvy a Leninovej tézy o samorčení včítane oddelenia.
Zásada sebeurčení národů včetně oddělení, nebo jak se na základě nepřesného překladu Leninovy formulace říkalo „včetně odtržení", se stala před II. sjezdem předmětem nej-ostřejších sporů. Buržoazní tisk v této otázce rozvířil obrovskou propagaci. Interpretoval leninskou zásadu tak, jako by komunisté bezprostředně usilovali o rozbití Československa. Uvedená nepřesnost v překladu, nahrazení leninského termínu „oddělení" výrazem „odtržení", takové zkreslení ulehčila. Bylo nutné formulovat usnesení o národnostní otázce tak, aby jednak nekompromisně vyjádřilo leninskou zásadu, ale zároveň i čelilo prolhané protikomunistické propagandě.
Kominterna a nástup Hitlera k moci
Poražené Německo se nemohlo účinně bránit, když francoužśtí imperialisté v roce 1923 uchvátili jeho nejdôležitéjśí prômyslovou oblast, hledalo východisko ze své mezinárodní izolace ve smlouvě se Sovétským Svazem.
V květnu 1923 zatkly francouzské okupační úřady německého nacionalistu Alberta Leo Schlagetera, organizátora sabo-tážních akcí, a zastřelily ho jako špióna. Schlageteř byl balti-kovcem, aktivně se zúčastnil potlačení proletářské revoluce a později spolupůsobil na potlačení polského národního povstání v Horním Slezsku. Popravy Schlagetera využili němečtí nacionalisté k šovinistickým štvanicím. Karel Radek, který v Německu trvale pracoval jako zástupce KI, vystoupil na zasedání EKI v červnu 1923 s řečí k uctění Schlagetera. Hovořil o něm jako o „poutníkovi do nejsoucna", který byl za své nacionalistické přesvědčení Francouzi zastřelen a který šel pevně vstříc smrti. Naznačil též, že k fašismu přicházejí z důvodů národních i „dobré, mužné, osobně poctivé živly", když už je vše v měšťácké společnosti zklamalo, když všude vidí neschopnost k činu a rozvrat. Mnoho z těchto „živlů" by bylo možné zachránit pro boj za komunismus. „Myslíme, že velká většina národně cítících mas nepatří do tábora kapitálu, nýbrž do tábora práce. Chceme, budeme hledat a najdeme cestu k těmto masám. Učiníme vše, aby mužové, jako byl Schlageteř, kteří byli ochotni jít pro věc obecnou na smrt, nebyli poutníky do nejsoucna, nýbrž poutníky do lepší budoucnosti všeho lidstva."
Liehová aféra
Při návštěvě parlamentu jsem se o této instituci názorně poučil. Schůze, které jsem sledoval z galerie, byly většinou nezajímavé. Prostorný sál Rudolfina byl téměř prázdný. Bylo tu předsednictvo, dva tři poslanci z každého klubu jako pozorovatelé a v hojnějším počtu jen poslanci té strany, jejíž řečník vystupoval. Ostatní se toulali v kuloárech nebo seděli v parlamentní restauraci u kávy. Nikdo neměl zájem o to, co kdo mluvil. Vždyť usnesení parlamentu již předem připravil sbor, který se nazýval „pětka". Tento společný výbor pěti stran, které tvořily koaliční vládu, rozhodoval o všech návrzích předkládaných parlamentu. Byla to vlastně jakási druhá vláda, bez níž nebylo možné žádné rozhodnutí. Devízou „pětky" bylo: „Dohodli jsme se, že se dohodneme." Jenom to, na čem se dohodlo pět mužů, zastupujících vládní strany, mohl schválit parlament, v němž měli většinu. 295 dalších mužů, zvolených jako zástupci lidu, mohlo jen mluvit a zvednout pravice při hlasování. Neměl Lenin pravdu, když označil parlament jako „žvanírnu"? Leninův výraz se líbil a obecně se to užívalo. Brzy mě přestaly schůze parlamentu zajímat. Raději jsem seděl ve vedlejší budově u „Jamiho" v místnostech klubu a diskutoval jsem s ním o ideologických otázkách. Řeči komunistických poslanců, které jsem musel překládat a jež rozesílala ČKK, byly napsány předem a zprávy ze schůzí ať si obstará O. E. Berger, který považoval za důležité tam sedět.
Jen někdy bylo ve sněmovně živo. Na jaře 1924 se začaly provalovat různé aféry, do nichž byli zapleteni četní politikové koaličních stran. V parlamentu to začalo páchnout lihem. Kartel lihovarníků rozdal miliónové obnosy na podporu stran vládní koalice za to, že odhlasovaly lihovarníkům zákon, který umožnil lichvářské zvýšení cen. Již v roce 1919, krátce po vzniku republiky, měli korupčníci k dispozici advokátní kancelář sociálního demokrata, člena Národního shromáždění dr. Soukupa, která pokoutním způsobem opatřovala vývozní povolení na líh. Předsedou státní lihové komise a předsedou dozorčí rady Družstva hospodářských lihovarů byl agrárník Karel Prášek, předseda senátu. Když se provalila lihová korupce a agrárníci byli nuceni Práska zprostit funkce předsedy senátu, dosadili na jeho místo druhého korupčníka, Václava Donáta. Práškovo Družstvo hospodářských lihovarů věnovalo na úplatky politických stran vládní koalice, poslanců a různých korporací přes 33 milióny Kč. Korumpovány byly osoby, na nichž záleželo, aby se nestavěly proti machinacím lihovarníků, i ti, kteří by se měli a chtěli stavět proti vysokým cenám lihu. Za každých 10 miliónů Kč vydaných na korupce byl stát připraven o 80 miliónů Kč. Takovým způsobem přišel stát o více než 700 miliónů. Stejnou korupci prováděly i Svaz průmyslových lihovarů v čele s Rudolfem Rolíčkem a Jednota rafinerií lihu pod vedením Kubíčka. První dar z korupčních peněz ve výši 3 miliónů Kč dostal tzv. „Masarykův fond" na „humánní a kulturní účely". Dar byl přijat a cesta k dalším úplatkům byla otevřena. Milióny jen lítaly. Například na účely „propagační, literární a žurnalistické" bylo vynaloženo přes 7 miliónů Kč. V této „propagaci" byla zahrnuta i částka na „studia o prospěšnosti požívání lihových nápojů", dále téměř 2,5 miliónu Kč „zaměstnancům církví a náboženských společností na kázání a literární práce o neškodnosti mírného požívání kořalky" atd. Koaliční politické strany dostaly přes 17 miliónů a ani sociální demokracie nebyla zkrácena — dostala též přes 2,5 miliónu Kč. Z různých korupčních fondů dostali jen agrárníci asi 23 milióny, za něž si pak vydržovali svůj aparát a tisk. Rovněž čeští socialisté nikdy nechyběli tam, kde se provalilo nějaké korupční bahno. Nebraly však jen politické strany, brali i četní jejich představitelé, kteří zajistili kartelům pomoc té které strany. Mnozí, kteří byli před 28. říjnem chudí jako myš, měli nyní, pět let po založení státu, vily, auta, zbytkové statky, které jim „přiklepl" Státní pozemkový úřad v rámci tzv. agrární reformy.
Zbytkový statek měl i Rudolf Bechyně, zástupce sociální demokracie v koaliční „pětce". O Jiřím Stříbrném, nebezpečném soupeři Edvarda Beneše ve vedení národně socialistické strany, se vyprávělo, že muž, který má nyní milióny, chodil kdysi po Praze v ošoupaných kalhotách. Nevydělal ty milióny jako agrárník Prášek na lihu, nýbrž na mutějovic-kém uhlí. Ano, česká buržoazie dovedla žít, dovedla se obohacovat. Marné byly snahy vlády to ututlat. Řeči komunistických poslanců, kteří všechno odhalili, poslouchal celý národ. V parlamentě dochází k bouřlivým výjevům, úplatkáři se chtějí očistit, přičemž svaluje vinu jeden na druhého a aféry se rozrůstají. Scény, které se odehrávaly v „důstojné" a klidné budově Rudolfina, připomínaly nejlepší dobu obstrukcí ve starém rakouském parlamentu. Bylo to v památné schůzi 6. března 1924. Bohumír Šmeral zahájil obstrukci tím, že volal do sálu: „Pryč s vládou korupce a lží! Vypište volby!" Komunističtí poslanci obklopili ministerskou lavici a k nim se připojili i jiní poslanci opozice. Ministerský předseda Švehla, který se snaží přednést vládní prohlášení, je zasypáván otázkami. Kdo bral? Kolik bral? Za co bral? Kolik dostaly vládní strany? Ať zmizí vláda namočená do této korupce! Marně předseda parlamentu zvoní a napomíná protestující poslance, marně se snaží promluvit Švehla. Nemůže nerušeně dokončit ani větu, vypadá to na pěstní souboj ji facky již lítají. Komunistický poslanec Josef Haken staví v té chvíli přímo na vládní lavici před ministerského předsedu láhev s lihemj do korku je zastrčena malá červenomodrobílá vlajka. Švehla odsune láhev rukou, ta padá, rozbíjí se a již se šíři po síni pronikavý zápach lihu. Schůze je přerušena. Koaliční „pětka" rozhoduje vyškrtnout výjev s vlajkou z protokolu schůze; cenzura ji potlačuje v tisku, a přesto se celá Praha, celá republika o ní dovídá. Vláda zahnaná do úzkých přijímá nejmoudřejší řešení, jehož je schopná. Žádá, aby poslanec Haken byl pro „potupení státní vlajky" zbaven imunity a vydán parlamentem k trestnímu stíhání podle zákona na ochranu republiky. Je to první případ, kdy je poslanec vydán pro čin spáchaný přímo při výkonu své funkce ve sněmovně; ani ve starém Rakousku se nikdo něčeho podobného neodvážil, tam zůstávaly horší věci při parlamentní obstrukci bez trestu. Haken je odsouzen k pěti dnům vězení, trest je však změněn na 500 Kč pokuty nepodmíněně. Je z toho jen další ostuda. Ano, komunisté měli pravdu, když upozorňovali, že v parlamentě se nic nerozhodne, že skutečná moc je v rukou kapitalistických monopolů, že buržoazní demokracie je jen lesklá fasáda budovy, která hnije od základů.
Antisemitizmus
Stranická práce Otty Hellera skončila v ČSR neočakávaně počátkem roku 1926: byl vypovězen z území ČSR, protože mu obdobně jako mnoha jiným komunistům nebylo přiznáno čsl. státní občanství. V Némecku napsal závažnou marxistickou práci Zánik židovstva. Heller se neomezil jen na vyvrácení antisemitismu, vcelku přesvědčivě vyvrátil i sionistické představy...
Cenzúra tlače
Mezi redakcí a policejním ředitelstvím vládl po dlouhá léta stav, který bych v dnešní terminologii označil jako „studenou válku". Že jsme byli skoro každodenně cenzurováni, i když jsme se snažili psát „nezávadně", na to jsme byli zvyklí. Cenzura byla krutou zbraní buržoazie, avšak v rámci tehdejších buržoazně demokratických poměrů se vytvořil přece jen jakýsi „modus vivendi". Nemohli jsme riskovat, aby nám cenzura sebrala celý vytištěný náklad časopisu. Proto jsme v osm hodin večer vytiskli jenom nepatrný počet pro úřady určených povinných výtisků, které zvláštní posel odnesl přímo cenzorovi na policejní ředitelství. Do devíti hodin se posel vrátil od cenzora s výtiskem, v němž byla označena konfiskovaná místa. Po jejich vymazání se začalo tisknout druhé, po konfiskaci opravené vydání. Expedice ještě stačila vybavit výtisky k nočním vlakům. Pro nás byl tento postup nevýhodný tím, že jsme měli redakční uzávěrku o jednu až dvě hodiny dříve než tisk buržoazní a sociálně demokratický. Co nám CKK nestačila telefonovat z Prahy do půl deváté večer, to se do časopisu již nedostalo. Proto jsme někdy i závažné informace přinesli s jednodenním zpožděním. Zabránili jsme však nebezpečí, že bude zabaven celý náklad. I pro cenzora měla tato dohoda své výhody. Mohl klidně v devět hodin večer odejít domů, a teprve příští den nám poslal výměr, v němž byly přesně uvedeny paragrafy zákona na ochranu republiky, podle kterých ten či onen článek byl konfiskován.
Někdy se v listě objevily i články, které byly obzvláště „státu nebezpečné". V takovém případě oba političtí úředníci liberecké policie, Čmolík a Sedlák, navštívili redakci s výměrem o domovní prohlídce, aby našli rukopis článku, a na pachatele, případně odpovědného redaktora, podali žalobu. Rukopisy, které by mohly zavdat příčinu k takovému zákroku, jsme samozřejmě okamžitě po vysázení zničili, takže domovní prohlídky byly bezvýsledné. Odpovědný redaktor mohl v takovém případě před soudem prohlásit, že článek „nepsal, nečetl a do tisku nedal". Nemohl pak být odsouzen pro obsah „nebezpečného" článku, nýbrž jedině pro „zanedbání povinné péče", a na to byly tresty mírné.
Tlačové procesy
Posádkové velitelství mělo zvyk reagovat na každou zprávu opravou podle známého § 19 starorakouského tiskového zákona. Podle tohoto paragrafu mohla osoba, o které bylo v tisku tvrzeno něco nepravdivého, zprávu vyvrátit stereotypní formulí: „Není pravdou, že jsem se dne 5. září pohyboval na ulici v opilém stavu, pravdou je, že jsem 5. září na ulici nevyšel." List, který takovou opravu obdržel, byl povinen ji otisknout, když byla osobně adresována odpovědnému redaktorovi, když nepřekročila rozsahem dvojnásobek tvrzení, které bylo vyvráceno, když se omezovala na vyvrácení daného faktu a zpráva se dotýkala osoby, která ji vyvracela.
Často se stávalo, že lidé, kteří zasílali opravy podle § 19, všechny tyto podmínky neznali, jejich opravy byly příliš dlouhé, anebo nebyly adresovány odpovědnému redaktorovi atd., takže jsme je mohli hodit do koše. Někdy jsme zprávy zejména o poměrech v armádě, které jsme chtěli sdělit, sami uveřejnili formou opravy podle § 19: „Není pravdou, že v posádce X byl vojín Y týrán důstojníkem, pravdou je, že vojín Y nebyl týrán důstojníkem." Čtenáři dovedli své noviny číst.
Horší než s opravami podle § 19 to bylo se žalobami pro urážku na cti. Za starého Rakouska a v prvních letech republiky měly časopisy dost velkou volnost. Osobní polemiky nebo kritika osob veřejně činných byly přijímány jako normální jev. Urážky na cti způsobené tiskem byly projednávány výlučně porotními soudy, a šlo-li o polemiku, porota zpravidla vynesla osvobozující rozsudek. Proto žaloby pro urážku na cti v tisku byly výjimkou. V roce 1924 se rozhodla vládní koalice tento stav změnit. Tím, že komunistický tisk odhalil korupční aféry, do nichž byli zapleteni i nejvyšší hodnostáři, byly vládní strany těžce postiženy, jejich autorita byla ohrožena. Hledaly cestu, jak se pomstít komunistům a znemožnit další odhalení. Vyřešily to zákonem o urážkách na cti způsobených tiskem. Zákon tyto urážky vyňal z pravomoci porotních soudů a předal je soudcům z povolání. Soudci z povolání — na rozdíl od porot—, kteří projednávali a posuzovali podstatu toho či onoho článku, posuzovali jen otázku, zda žalovaný článek obsahuje skutkovou podstatu urážky na cti. Co to v praxi znamenalo, chci znázornit na některých příkladech. Tvrdit o někom, že lhal, bylo ve všech případech trestné, ale bylo možné psát, že ten či onen mluví nepravdu. Výraz „lež" obsahuje totiž tvrzení, že dotyčný úmyslně a vědomě tvrdil nepravdu, a to prakticky je nemožné dokázat. Byly případy, kdy komunističtí redaktoři byli odsouzeni, když toho či onoho kapitalistu označili jako „vykořisťovatele". Mohli se hájit, že výraz „vykořisťovatel" je vědecký termín, kterého používal Karel Marx v „Kapitálu", mohli uvést fakta o nejbrutálnějším vykořisťování na tom či onom závodě. Samotný výraz „vykořisťovatel" byl však za všech
okolností, i když fakta vykořisťování byla dokázána, považován za urážku na cti. Zákon připouštěl dvě možnosti vyřešení žaloby za urážku. Soudce měl nabádat žalovaný časopis ke smíru se žalobcem. V případě smíru musel časopis uveřejnit prohlášení, že žalobce nemůže vinit z nečestného jednání, a proto se omlouvá. Soudní útraty samozřejmě platil žalovaný. Stálo to v průměru okolo 1000 Kč. Časopis mohl ovšem nastoupit i důkaz pravdy. Avšak důkaz pravdy byl ve většině případů skoro nemožný, protože soudce, a to zejména v Liberci, posuzoval otázku „urážky" čistě formálně — a v případě, že důkaz pravdy se nepodařil, soudní útraty a náhrada, kterou žádal žalobce, obnášely 2000—3000 Kč a někdy i více. Komunistický tisk tohle riskovat nemohl a jen v mimořádných případech, když šlo o závažné politické otázky, souhlasila strana s tím, aby se nastoupil důkaz pravdy. Čtenáři komunistického tisku byli informováni o podstatě zákona a postupně si zvykli, že omluvy za urážku, uveřejněné v tisku, mají čistě formální charakter.
Příklad z liberecké redakční praxe znázorňuje, jaké obrovské hmotné škody způsobil tento zákon našemu tisku. V Liberci bylo zvykem, že strana každoročně v době masopustu vydávala satirický masopustový časopis „Spottvogel", jehož příspěvky se vysmívaly nejrůznějším protivníkům. Protože satira byla adresná a čtenáři mohli lehce rozpoznat, na koho ten či onen příspěvek míří, šel „Spottvogel" jako na dračku. Jeho rozprodej byl vždy vítaným doplňkem stranické pokladny a stal se dokonce závažnou součástí „finančního plánu" krajského výboru strany. O úspěch časopisu se ovšem nejvíce zasloužil, nepotřebuji to dokazovat, náš redakční básník Catilina. Avšak v roce 1926 se přepočítal. Uveřejnil, netuše nic zlého, neadresnou satiru o farářích, která se ironicky vyjadřovala o celibátu, který „zástupci boha na zemi" nebrali příliš vážně. Nemohl počítat s tím, že se bude někdo cítit osobně dotčen. Ale v tomto případě, kdy šlo o to, hmotně zasáhnout komunistickou stranu, se cítilo osobně uraženo 77 farářů z celého Libereckého kraje a podalo žalobu krajskému soudu. Protože každý z nich žádal odškodnění za utrpěnou urážku na cti, šel plánovaný příjem kraje téměř úplně nahrazení soudních útrat. Nic nepomohla při procesu obhajoba, že satira se nikoho osobně nedotýkala. Pánové byli uraženi co představitelé svého stavu, omluvit jsme se museli a platit také. Rudolf Witt si za to odseděl 14 dnů ve vězení.
Nejhůře se v těchto věcech chovalo vedení německé sociální demokracie v ČSR. Nesmyslná se zdála myšlenka, že by politické rozpory mezi komunisty a sociální demokracií mohly být vyřešeny soudními spory o urážkách na cti. Německá sociální demokracie byla v této době na rozdíl od české opoziční stranou, a proto v parlamentu hlasovala proti zákonu o urážkách na cti. To jim však nebránilo, aby jakmile byl zákon vydán, použili jeho paragrafů proti komunistickému tisku. Na počátku žalovali jen jednotliví funkcionáři, kteří byli osobně napadeni. Navrhovali jsme proto, aby se obě strany dohodly a své funkcionáře vyzvaly, aby se takových žalob zřekli, neboť bychom byli nuceni odpovídat obdobným způsobem. Nic to nepomohlo, dohoda byla odmítnuta. Sociální demokracie přešla k metodě hromadných žalob. Politické články „Vorwárts" kritizující postup sociální demokracie byly žalovány všemi členy představenstva této strany, i když se žalované články netýkaly konkrétních osob. Marně jsme varovali a upozorňovali, že KSČ by se mohla bránit obdobně. Opakovali jsme návrh na dohodu obou stran, nepoužívat v politickém boji prostředků tiskových žalob. V srpnu 1927 jsme otiskli slovník protikomunistických nadávek, uveřejněných během jediného měsíce v ústředním orgánu německé sociální demokracie, abychom dokázali, že i my máme, co bychom mohli žalovat. Slovník je typickým dokladem doby a znázorňuje, jakými argumenty pravicová sociální demokracie vedla boj proti komunistům...
Že pravicové vedení sociální demokracie odmítlo jakoukoli dohodu o společném postupu, to nás již nepřekvapilo. Když však ani skromnou dohodu o tiskových sporech nepřijali, byli jsme i my nuceni uplatnit proti nim prostředek hromadných žalob. Věc vzal do rukou dr. Zikmund Stein. Začal žalovat protikomunistické útoky v sociálně demokratickém tisku jménem všech členů ÚV KSČ, kteří mu k tomu vystavovali plnou moc. Pražský „Sozialdemokrat" měl značný počet hlavičkových listů, které formálně platily jako samostatné časopisy. Dr. Stein si proto opatřil i hlavičkové listy a podal žaloby i na ně. Na jeden protikomunistický článek mohl komunistický obhájce takto podat 200—300 žalob. Dr. Stein začal postupně tyto žaloby obtahovat na rozmnožovacím stroji. Vyvolalo to velké rozhořčení, neboť počet našich žalob daleko převyšoval tiskové žaloby sociálních demokratů. Ani sociálně demokratický tisk, přestože měl větší finanční prostředky než my, nemohl v této soutěži žalob na dlouhou dobu obstát. Trvalo to však několik let, než bylo dohody o vzájemném zastavení tiskových žalob dosaženo.
Vykazovanie "cudzincov" z krajiny
Byla to moje poslední rozmluva se Seidlerem. O několik dnů později byl z ČSR vyhoštěn jako „nežádoucí cizinec".
Takové případy policejní zvůle, kdy téměř přes noc byl komunista vyhoštěn z Československa, nebyly tehdy výjimkou. Ve starém Rakousko-Uhersku byla státní příslušnost vázána na tzv. „domovskou příslušnost" do některé obce. Toto ustanovení zůstalo v platnosti i po vzniku Československa. Mnoho lidí však mělo — v době vzniku republiky — domovskou příslušnost nikoli v obci, kde žili, nýbrž často v obcích, kde se narodili, nebo kam příslušel jejich otec, a to i mimo území ČSR. I takoví lidé, kteří celý svůj život prožili na území ČSR, byli najednou „bez státní příslušnosti", neboť státy, kde měli domovskou příslušnost, je také neuznávaly. Když šlo o příslušníky buržoazie, tak to nevadilo: ti si mohli lehce zajistit novou domovskou příslušnost. Nejasnost státního občanství, to byl bič policie na komunisty. To se stalo i Seidlerovi. Viděl jsem ho znovu až ve třicátých letech v Moskvě. Měl sovětské občanství a pracoval v zahraničním obchodě.
Maďarskí súdruhovia zo Slovenska
V knihe sa objavia mená mnohých polozabudnutých maďarských súdruhov - väčšinou z východného Slovenska.
Reiman spomenie ekonóma-národohospodára, vývalého pracovníka maďarskej republiky rád Jenö Vargu, ktorého hospodárske analýzy študoval. Mihne sa meno tajomníka komunistickej organizácie mládeže Františka Weichherza, ktorý neskôr pokračoval v aparáte Kominterny. Reiman sa stretával s jediným čsl. socialistickým básnikom Imre Forbáthom, ktorý v Prahe sedával v Edisonke. Na konferemcii v Kladne v októbri 1923 sa zoznámil s Ernö Seidlerom. Bol v blízkych vzťahov s býv. redaktorom Kassai Munkás Jenö (Evžen) Friedom.
Přátelství mě brzy spojilo i s Erno Seidlerem, který se jako nově zvolený člen politbyra přestěhoval se svou ženou Stellou do Prahy. Měl za sebou poměrně bohatou revoluční minulost. V roce 1919 pracoval v Maďarsku a zúčastnil se vytvoření Maďarské republiky rad. Po dobu jejího trvání zastával důležitou funkci policejního presidenta v Budapešti. Po pádu Maďarské republiky rad se vrátil do Užhorodu, který byl jeho rodištěm. Úřady ho zpočátku uznaly za československého státního příslušníka. Jeho práce ve funkci krajského tajemníka v Užhorodě přispěla k tomu, že si strana na Za-karpatsku vytvořila silné pozice. Před II. sjezdem byl Seidler tajemníkem krajského výboru v Bratislavě a náhradníkem ÚV KSČ. Když přijel na podzim 1924 do Prahy, vyměňovali jsme si v sekretariátě názory na situaci ve straně a ukázalo se, že se vcelku shodujeme. Pozval mě na návštěvu do svého bytu. Neměl v Praze prozatím osobní přátele a byl rád, že si může po večerech s někým pohovořit. Bydlel blízko ústředního sekretariátu na Královské třídě. Protože jsem ve své noclehárně večer stejně již nemohl pracovat, byl jsem rád, že mohu volné večery trávit u Seidlerů, kde nám pečlivá soudružka Stella naše sedánky zpříjemňovala černou kávou.
Na přelomu let 1927/1928 (KSČ právě rozvíjela velké hnutí proti zhoršení sociálního pojištění, VKS(b) se na svém XV. sjezdu vypořádala s trockistickou opozicí, která přes všechna varování pokračovala ve svém protistranickém frakčním boji, nastoupil do redakce „Vorwárts" nový redaktor Evžen Fried. Přišel jako druhý politický na místo Franze Wenzela, který převzal vedení okresního sekretariátu KSČ v Liberci. Čekal jsem na Frieda netrpělivě. Osobně jsem ho ještě neznal, avšak mezi námi, mladšími pracovníky strany, měl velké jméno. Byl jenom o dva roky starší než já, ale přesto hrál jako redaktor „Kassai Munkás" významnou úlohu již v době založení strany a na jejím slučovacím sjezdu byl zvolen do ústředního výboru jako představitel komunistů maďarské národnosti. Na V. kongresu Kominterny patřil k menšině delegace, která vystoupila s kritickým hodnocením politiky strany. Krátce poté musel nastoupit tříletý trest v žaláři. Soudy na Slovensku byly ve svém postupu vůči komunistům mnohem bezohlednější než v českých zemích. Za projevy na schůzích a obdobné delikty, za které by v Čechách dostal nejvýše půl roku, byl Evžen, aneb jak jsme jej důvěrně nazývali Jenó, v Košicích odsouzen ke třem letům. Byl přeložen do Liberce, protože ho soudruzi na Slovensku nechtěli po tříletém věznění vystavovat novému nebezpečí. Nakonec přišel. Vysoká postava, černé kudrnaté vlasy, hubený obličej s výrazným ostrým nosem. Když začal mluvit, zakoktal. Byl dlouho v samo vazbě, kde neměl možnost mluvit, a jazyková vada mu zůstala jako následek z vězení. Němčinu stejně jako češtinu ovládal plynule, nebylo pro něho problémem stát se redaktorem německého časopisu. V době první republiky nebyly ve větších slovenských městech výjimkou lidé, kteří již od mládí ovládali několik řečí — maďarskou, slovenskou, českou a německou.
Situace na ústředním sekretariátě se tím zkomplikovala a Gottwaldovo postavení nebylo lehké. Bylo nutné, aby se plně soustředil na ideologické úkoly diskuse a zejména na přípravu sjezdových materiálů. Proto jsme v Liberci souhlasili s tím, aby Jenö Fried okamžitě nastoupil svou funkci v ústředním sekretariátě. Spolu s Gustavem Beuerem se soustředí na organizační úkoly ÚV a Klement Gottwald se bude moci věnovat politickým a ideologickým otázkám. Abych se také mohl podílet na přípravě sjezdu, souhlasil Klement Gottwald s tím, že do redakce „Vorwárts" nastoupí jako nový redaktor Alex Kellermann-Nogrády, který se vrátil z tříleté moskevské leninské školy. S Kellermannem jsme měli smůlu. Pracoval jen tři týdny, pak byl zatčen libereckou policií.
Kellermann byl ještě před odjezdem do Moskvy odsouzen v Košicích k dlouholetému žaláři. Trest však nenastoupil, a byl hledán zatykačem. Nemohl proto v Liberci působit pod vlastním jménem. Ústřední sekretariát byl za Jílka zamořen legalismem a nedovedl pro soudruhy, kteří to potřebovali, zajistit spolehlivé osobní doklady. Kellermann přijel do Liberce s občanskou legitimací německého státního příslušníka. V malém městě jako byl Liberec — náš dům v Karlově ulici byl pod stálou kontrolou policejních orgánů — bylo téměř nemožné zdržovat se delší dobu a pracovat v redakci, aniž by se úřady o tom nedověděly. Vyšlo to najevo dříve, než jsme očekávali. Kellermann byl zatčen v bytě soudruhů, u nichž přenocoval. Měli jsme velké obavy, že si bude muset nyní odpykat tři roky. Naštěstí to dopadlo lépe, než jsme doufali. Liberecká policie byla přesvědčena, že chytila velmi vysoce postavenou osobnost, nějakého tajného emisara Kominterny. Na to, že Kellermann je člověk hledaný v ČSR zatykačem, nepřišla. Dva dny po zatčení Kellermanna mi do redakce osobně telefonoval sám policejní president Žák a žádal, abych přišel na ředitelství. Mám prý pomoci zjistit totožnost zatčeného člověka, o němž se ví jen to, že chodil k nám do redakce. Takové cti, aby mne pozval sám policejní president, a dokonce žádal o pomoc, se mi dosud nedostalo. Byl jsem uspokojen tím, že dosud nevědí, koho chytili. Jméno, pod kterým Kellermann žil, jsem znal. Šel jsem tedy. Žák mi sdělil, že se zatčeným mužem, o němž předpokládají, že je významným funkcionářem, mají svízel. Žádá prý, aby byl propuštěn na svobodu, a k prosazení svého požadavku zahájil hned po zatčení hladovku.
Slovenskí súdruhovia zo Slovenska
Největším naším úspěchem v této době je, že pro stanovisko zářijového zasedání ÚV se vyslovuje krajský výbor v Košicích, který zároveň kritizuje dosavadní postoj maďarského časopisu strany „Kassai Munkás". Je to první průlom do pozic dosavadní většiny na Slovensku. Pra-vičáci se zde seskupují kolem dřívějšího „levičáka" Verčíka, který podporou Jílka jen dokazuje svou naprostou politickou bezzásadovost. Cesta Verčíka, který v roce 1925 vystoupil jako jeden z nejbouřlivějších protivníků oportunistů, vede stejně jako cesta dřívějšího „levičáka" Jílka ke zradě strany. Na jejím konci je protikomunistický hanopis, kterým Verčík roku 1939 nabízí své služby fašistům. V žargonu Winkovců v něm charakterizuje stranické vedení Gottwald—Fried jako „česko-židovské" a skupinu slovenské inteligence kolem „Davu" odsuzuje jako služebníky Čechů, kteří se proti pravověrným slovenským „vlastencům" typu Verčíka zmocnili vedení komunistického hnutí na Slovensku.
Šmeral
Prvním závažným zážitkem z diskuse v organizacích se pro mne stala krajská konference v Kladně 28. září 1924, na níž vystoupil Bohumír Šmeral. Toto první Šmeralovo vystoupení po V. kongresu KI jsme očekávali netrpělivě. Čekalo se, že Šmeral, i když měl k usnesením V. kongresu KI výhrady, přece jen ukáže cestu, která by umožnila překonat vnitrostranické rozpory. Na kladenskou konferenci jsem jel jako zpravodaj ČKK, neboť redakce libereckého listu „Vorwárts" žádala s ohledem na její význam o bezprostřední zprávu. Spolu se mnou jel do Kladna Karel Michalec-Fischer; měl na konferenci vystoupit za levý směr jako koreferent proti Bohumíru Šmeralovi.
Na konferenci jsem jel se smíšenými pocity, ale také s určitým očekáváním. Ve Šmeralově činnosti bylo mnohé, co mne vedlo k názoru, že patří k nejvýraznějším postavám našeho dělnického hnutí. Již to, že patřil k malému počtu vedoucích osobností II. internacionály, který se rozhodl pro Komunistickou internacionálu, vzbuzovalo velkou úctu. Na jaře 1924 uveřejnil v „Rudém právu"1 obšírnou sérii statí, v nichž se vypořádal s politikou českoslpvanské sociální demokracie z doby první světové války. Šmeral otevřeně přiznal, že jeho postoj jako vůdce sociální demokracie byl chybný a oportu-nistický. Avšak oprávněně se bránil proti pomluvám pravice, která šířila tvrzení, že byl jediným a hlavním reprezentantem této politiky, a dokonce Šmerala pomlouvačně obviňovala z nečestných činů, z domnělé spolupráce s rakouskou policií. Chtěla tím odvrátit pozornost od oportunistické poválečné politiky pravičáků, kteří byli v roce 1924 usvědčeni z účasti na korupčních skandálech. Šmeral ve svých odpovědích neobhajoval jen svou osobní čest jako komunista. Na základě dokumentů dokázal, že zatčení některých pracovníků českého domácího odboje, z něhož ho obviňovali pravičáci, nezavinil on, nýbrž dr. Soukup, který chtěl nepravdivým nařčením Šmerala skrýt vlastní odpovědnost. Materiály a dokumenty o politice sociální demokracie, které Šmeral uveřejnil, byly průkazným svědectvím, že válečná politika čs. sociální demokracie nebyla osobní Šmeralovou politikou, nýbrž politikou celého jejího pravicového vedení. Rakušáckou politiku prováděl i Gustav Habrman, Vlastimil Tusar a František Soukup, kteří se po válce chlubili tím, že prý bojovali za osvobození národa...
Šmeral na poradách delegace mlčí a neprojevuje vlastní stanovisko. Nechová se k nám však nepřátelsky. Naopak. Zve nás k sobě domů, do prostorného pokoje, který obývá v „obšče-žitiji Kominterna" v hotelu Lux, na typickou sovětskou „yečerinku" s vodkou, vínem a různými zákusky. Je to podivné, ale je to fakt. Šmeral, na kterého se díváme jako na stoupence „historické pravice", zve na „večerinku" Gottwalda, Dolanského, Appelta, Slánského a mne. Poznávám tu poprvé Šmeralovu ženu Soňu, bojovnici Rudé armády v době občanské války, její sestru Ninu, provdanou za holandského spolupracovníka Kominterny Reesema, a Ljusju Argutinskou, známou sovětskou spisovatelku. Je tu i studentka moskevského technického institutu Šura Zaslavskaja; prozatím netuším, že se za rok s touto veselou zpěvačkou, která živě tancuje „ruskou", ožením. Zpívá se, tančí se. Po únavných schůzích kongresu, trvajících denně osm hodin, je to skvělý odpočinek. O problémech KSČ se doma u Šmerala nemluví. Později poznávám, že to patří k jeho životnímu stylu. Dost intenzívně pracuje jako každý politický pracovník přes den, účastní se schůzí, píše články, plní jiné úkoly. Večer chce mít od všeho klid. Ano, rád se se mnou baví o různých historických otázkách, vypravuje své vzpomínky z dob starého Rakouska a předválečné činnosti sociální demokracie, rád mluví i o literatuře, ale aktuální politice se doma vyhýbá.
{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}