Dioxínok a higéniai termékekben, vegyianyag származékok az élelmiszerekben, fertőzött tojások stb.... és már legújabban patkányméreget is találtak élelmiszerben,- ez utóbbit lengyel áruban.
Erre mondják, aztán, hogy „esz a méreg“ minket, lassan....!Szép ez a „piacgazdaság“, kereskedelem.
Szabad és jó nagy piac, majdnem egész Európa. A szabályok,- melyek azért „hál istennek“ még vannak, de igencsak liberálisak, sokszor olyan „no,no,no...!“ hatásgyakorlással...

Arra hivatkozunk, hogy az adott országok ellenőrzőrendszere rossz, és az EU is csak, később tud lépni, reagálni amikor már több tagország jelzi a problémát.
Hát bizony ez kicsit elszomorító, hogy addig kell várni még nincs áldozat,- „emberi élet“!

És a szankciók is „gyerekesek“. Még egykoron úgy tanultuk, hogy a legnagyobb érték a földön az emberi élet !...., de sajnos ez  valamikor volt így, mert mint az élelmiszereknél, ruházati cikkeknél - és még sorolhatnánk tovább, egyre inkább találkozunk, hallunk, sorozatos mérgezésekről, egyre inkább válik rizikós tényezővé életünkben.

A „kicsit“ szennyezetteket,  már ne is említsük, mert ez már a jelenlegi gyártási és előállítási folyamatoknál igen gyakori. A tény azonban, hogy az élelmiszerek gyakori szennyezése, úgy szintén a ruházati cikkek, játékok stb,  azt az érzést kelti az emberben, hogy „a kereskedelem, benne az áru“, és gyártója nagyobb értéket  ad , mint az emberi egészség (élet)képvisel. Nincs határozott fellépés ellene és „csak sajnálatos, nyugtázás tapasztalható az illetékes intézmények, minmiszterémioknál is... Milyen „tömeges tragédiának kellene bekövetkeznie, hogy végre felocsúdjanak az illetékes szervek, és megelőzzék ezt...?

Ez a világ az emberekért van, nem a „piacgazdaság hasznáért“!

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Egy külső szemlélő talán elcsodálkozik, milyen nagy figyelemmel kíséri évről évre a felvidéki magyar média a két érsekújvári kultúrszervezet küzdelmét a 25.000 Eurós dotációért, mindamellett teszi ezt úgy, hogy közben még távolról sem érinti a konfliktus valódi lényegét és annak háttérszereplőit.

Portálunkon már foglalkoztunk ezzel a mű-balhéval, de a nagy rendező mindig újra és újra kihúzza a nyulat a kalapból és az érdekeltek (a médiát is beleértve) eljátsszák a rájuk osztott szerepeket. Történt ezennel is, hogy a Szabad Újság decemberi (50.) számában "Minőségi kultúra támogatás nélkül" címmel Nagy Péter alpolgármester (ugyan ő a KultúrKorzó vezetőségi tagja, ugyan ő az MKP alapszervezetének elnöke) megrótta a helyi Csemadokot, amiért az ismét elvitte a "magyar kultúrára szánt kulturális támogatások teljes összegét" mintegy kisemmizve a sikeres, rátermett és minőségi kultúrát biztosító KultúrKorzót. Egy távoli szemlélő már itt felemelné szemöldökét, ugyan minek lenne egy ilyen sikeres szervezetnek további pénz ha vígan elvan nélküle is?!

Természetesen a távoli szemlélő nem tudhatja, hogy Érsekújvárban nincs semmiféle a priori "magyar kultúrára szánt támogatás" és hogy a Csemadoknak semmiféle beleszólása sincs a dotációk leosztásába. Azt sem tudhatja, hogy a KultúrKorzó más csatornákon keresztül igenis részesül városi támogatásból. És végképp nem sejtheti, hogy a nyilatkozó Nagy Péter a legkevésbé sem egy önálló helyi politikus, aki az MKP alapszervezet elnöke-ként, átérezve felelősségét, megpróbálja képviselni az érsekújvári magyar kultúra-, iskola- vagy bármiféle más ügy érdekeit.

A Csemadok válasz-leveléből annyi mindenesetre kitűnik, hogy a KultúrKorzó tájékán (amely maga is Polgári Társulás-ként működik) valahogy elburjánoztak a különféle egy-személyes Polgári Társulások és minden vezetőségi tag valójában még egy (a pályázható pénzek és városi dotációk vonatkozásában konkurens) polgári társulást is képvisel.

Úgy mint a múltban, ismét leszögezzük, hogy véleményünk szerint a legkevésbé sem a két kulturális szervezet konfliktusának, hanem a városvezetés manőverei eredményének vagyunk tanúi. Mindkét szervezet a városvezetés "oszd meg és uralkodj" politikájának az áldozata.

A megoldás valójában legalább annyira triviális mint amennyire idegenszerű az érsekújvári állapotok mellett:

1. A két kultúrintézmény fenntartási költségeit vállalja vissza a város magára úgy, mint tette azt régen is (és ma is megteszi a sportlétesítmények esetében), cserében támasszon a bérlőkkel szemben elvárásokat a házak rendeltetésszerű működtetésére vonatkozóan (tehát hogy ott naponta kultúra legyen és ne kínai textilárusok, valamint hogy bebocsájtást nyerjen minden érdeklődő, stb.)

2. A 2 x 25.000 eurós támogatást a fenti pont értelmében meg lehet szüntetni (hiszen - bármit sugall is a KultúrKorzó - ezek rendeltetése éppen a házak fenntartási költségeinek fedezése)

A két fenti javaslat megvalósítása azt eredményezné, hogy Érsekújvárban beindulna a kulturális élet, úgymond burjánzásnak indulna a kultúra (a jelenlegi polgári társulások burjánzása helyett). Persze ez még önmagában nem oldaná meg Nagy Péter és a többi (korántsem csak MKP-s) helyi politikus problémáját - nevezetesen, hogyan lehetne megőrizni a függetlenségüket a választók érdekeinek képviseletekor a városvezetéssel szemben, de ugyanakkor némi függőségbe is esni irányában - a saját megélhetésük biztosításának mértékében.
Elárulunk egy nagy titkot: Sehogy.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Ján Rozner je pre slovenského čitateľa objavom posledných rokov. Vo vydavateľstve Marenčin PT vyšli dva zväzky jeho memoárov, ktorých význam a umelecká hodnota ďaleko presahuje všetko, čo kedy autor ako divadelný kritik a publicista vytvoril (a nazýval neskôr "makulatúrou"). Za to, že spomienky bratislavského intelektuála od r. 1976 žijúceho  v exile mohli vzbudiť takú pozornosť, vďačia  nielen svojej literárnej kvalite, ale aj spoločenskej klíme, do ktorej vstúpili. Slovenská historická veda nedokáže podať poctivý obraz slovenskej spoločnosti XX. storočia a v takejto situácii má pravdivý pohľad účastníka diania silu revelácie.

Ján Rozner bol synom bratislavského novinára a divadelného kritika židovského pôvodu a českej Nemky. Už v študentských časoch sa venoval literárnej a divadelnej kritike, publikoval v literárnych časopisoch. Jeho otec, za 1. sv. vojny dôstojník c.k. armády a neskôr presvedčený Masarykovec, prispieval do novín Slovenský denník a Prager Presse a zomrel ešte v r. 1934. Po Mníchove Ján Rozner nevedel pokračovať vo vysokoškolských štúdiách a ako židovský miešanec o vlások unikol transportu do vyhladzovacích táborov. Matka s dvomi synmi prežila vojnu v Bratislave, kde boli počas mnohočíslených sťahovaní susedmi opakovane udávaní polícii a istý čas pobudli v koncentračnom tábore v Seredi. Roznera vo vojnových rokoch podporoval jeho bývalý kolega, v tom čase redaktor Slováka Ján Štefánik. V prvých povojnových dňoch ho jeho priateľ - avantgardný maliar Ladislav Guderna zoznámil s čelným predstaviteľom KSS Košičanom Ladislavom Holdošom, ktorý ho poveril vybudovaním redakcie Pravdy v bývalých priestoroch Slováka - denníka HSĽS. Rozner pôsobil ako publicista, prekladateľ, literárny, divadelný a filmový kritik. Z Pravdy v r. 1945 odišiel do Národnej obrody, po jej zániku v r. 1948 sa vrátil opäť do Pravdy. Zastával rôzne funkcie v spisovateľskom zväze. Prekladal z anglickej a nemeckej literatúry. V poslednom období pred zákazom činnosti pracoval ako dramaturg v divadle, jeho posledným zamestnávateľom bol Ústav slovenskej literatúry SAV.

Začiatkom 50. rokoch sa zúčastnil spolu s A. Kalinovou, V. Mináčom a ďalšimi niekoľkých sektárskych kampaní (napr. proti E.B. Lukáčovi), počas jednej z nich proti proti prekladateľke Zore Jesenskej "preskočila iskra" a v r. 1954 si o 13 rokov staršiu renomovanú literátku zo starobylej martinskej národoveckej famílie vzal za ženu. Ženin opovržlivý postoj k Roznerovej matke (ktorá hovorila výlučne po nemecky) a nedôvera starobylej patricijskej rodiny k mladému neárijcovi, ktorého podozrievala zo záujmu o manželkyne úspory, viedli ku zvláśtnemu manželstvu na diaľku, ktoré sa narovnalo až po vymretí generácie rodičov. Zora Jesenská bola v 60-tych rokoch úspešná prekladateľka, prekladom Pasternakovho Doktora Živaga a svojimi postojmi k ruskej okupácii si však privodila zákaz činnosti a spolu s manželom boli až do jej smrti v 1973 vyradení z literárneho života, ich diela a preklady stiahnuté z knižníc. Roku 1976 sa Rozner so svojou novou ženou vysťahoval do Mníchova, kde napísal svoje spomienky na dramatické okolnosti pohrebu manželky (Sedem dní do pohrebu), predvojnové roky (Výlet na Devín) a vojnové obdobie (Noc po fronte). Počas života mu knižne vyšiel jediný výber z kritík a článkov "Pohľad v zrkadlách", ktorý v náklade 500 exemplárov v r. 1969 eśte stihli vytlačiť, nie však už distribuovať do kníhkupectiev.

Roznerove spomienky sú nabité faktografiou, ostrým úsudkom a snahou o pravdivú reflexiu (napr. na vlastný alkoholizmus). Počas čítania spomienok však zaujme aj niekoľko zamlčaných tém.

Okrem spomenutej kampane proti E. B. Lukáčovi je to napr. jeho druhé manželstvo - sesternica Zory Jesenskej Slávka, ktorá vystupuje v románe Sedem dní do pohrebu, sa neskôr stala jeho druhou manželkou.

Nezmieni sa ani o relatívne dlhých obdobiach strávených v Maďarsku, kde bol členom Okáliovskej repatriačnej komisie v Budapeśti, ktorá agitovala Slovákov z Dolnej zeme na presídlenie na Slovensko na miesta Maďarov, ktorý mali byť vyhnaní (hoci ako Žid po otcovi najskôr sám o vlások unikol deportácii do koncentráku a neskôr ako Nemec po matke deportácii z Bratislavy). V čase druhého účinkovania v Pravde, kedy pracoval v zahraničnopolitickej redakcii, bol ako spravodajca ČSTK opäť vyslaný do Budapešti. Čitateľ si môže iba domýšľať, ze medzi "asi 8-mi jazykmi", ktorým tento rodený Prešpurák s nemeckou materinčinou rozumel, mohla byť aj maďarčina (aj keď na jednom mieste pamätí tvrdí opak).

Sloboda, 15. mája 1947

Sloboda, 22. mája 1947

Do knihy "Pohľad v zrkadlách" boli zaradené tieto články:

I.
Modernosť a mýtus modernosti: Mladá Tvorba, 1957, č. 6
Komplikácie s moderným umením: Kultúrny život, 1961, č. 51/2
Ďalšie komplikácie s moderným umením: Kultúrny ži­vot, 1962, čísla 25 a 26
Dve koncepcie, alebo iná koncepcia: Kultúrny život, 1964, č. 23
Prikyvovanie na dve strany .. .: Kultúrny život, 1964, č. 38
O tradičnej a modernej próze: Kultúrny život, 1966, č. 12

II.
Ľudia a život v Sklenom vrchu . ..: Kultúrny život, 1954, č. 48
O tej „mnohotvárnosti" života . ..: Kultúrny život, 1956, č. 36
Bednárove Hodiny a minúty: Kultúrny život, 1957, č. 14
Senzácia a sklamanie: Literárni noviny, 1958, č. 13
Nad románmi V. Mináča: Slovenské pohľady, 1959, č. 8
Kaliský — nielen reportér: Kultúrny život, 1964, č. 50
Sexualita a láska v slovenskom románe . . .: Kultúrny život, 1966, č. 19
Majitelia kľúčov: doslov ku knihe M. Kunderu Majitelé klíčú, Československý spisovatel, Praha, 1964, st.127-153
Dve hry „zahraničného" Laholu: doslov ku knihe L. La-holu Škvrny na slnku, Tatran, Bratislava, 1968, str. 235-245

III.
Niekoľko dúm o kritike...: Slovenské pohľady, 1956, č. 12
O koncepcii povojnového vývinu slovenskej prózy: Plameň, 1960, č. 3
Čo je to — marxistická kritika?: prednesené na kon­ferencii o kritike v Prahe, vo februári 1965, uve­rejnené v časopise Plameň, 1965, č. 5

IV.
O mystike, rozume a účelnosti pravdy: Literárni noviny, 1963, č. 8
Moralizovanie alebo hľadanie príčin: Plameň, 1963, č. 6 Umenie si hľadá otázky: Kultúrny život, 1964, č. 27 a 28
Prejav na III. zjazde spisovateľov: Kultúrny život, 1963, č. 24
Galileovské paradoxy: Kultúrny život, 1964, č. 7 Čo všetko nie je vulgarizácia: Kultúrny život, 1964, č. 40
O tom, prečo sa ľudia smejú — nevhodne: Kultúrny život, 1966, č. 22.

Noc
Takto to bolo u nich zavedené a takto sa malo zaobchodiť s peniazmi, a tak on roky vypisoval lístky s položkami jej podielu na spoločných výdavkoch a bolo to tak ako keby normálne, lebo vlastne nemali spoločnú domácnosť. Až kým neumrela jeho matka. Odvtedy sa odrazu všeličo zmenilo, ešte v deň pohrebu mu večer povedala, nech si zapne viedenské správy, televízia ho rozptýli, o chvílu prišla za ním a dívala sa spolu s ním, hoci predtým jej televízia „ťahala oči" a okrem toho nerozumie dobre nemecky a jeho matka sa dívala len na viedenskú televíziu, lebo rozumela len nemecky, ale odkedy jeho matka nesedela viac pred televízorom, rozumela dobre a dívala sa spolu s ním na všetky divadelné hry a filmy. A ešte viac sa všetko zmenilo, keď rok nato umrela jej matka, odvtedy už nevypisoval nijaké položky na podiel jej výdavkov, už sa nemusela nikomu zodpovedať, po štrnástich rokoch manželstva žili prvý raz v spoločnej domácnosti... len dovtedy peniaze a jej vzťah k jeho matke otravovali ich manželstvo. Nesčíselne ráz sa pokúšal vysvetliť si to jej hrubé a bezohľadná správanie sa, ktoré nepatrilo k jej povahe, ani ho neprejavovala k nikomu inému, možno by aj celé ich manželstvo bolo nakoniec na tom skrachovalo, keby jeho matka nebola takrečeno včas umrela, než sa presťahovali do tohto nového družstevného domu.

Otvoril pokladničku a vybral všetky vkladné knižky. Tá celkom navrchu, áno, bola jeho jediná vkladná knižka na väčšiu sumu. „ Železná rezerva," povedala mu svojho času a veľmi rozumne ho požiadala, aby jej ju dal do opatery. Vtedy už bolo treba myslieť aj na „železnú rezervu". Tých tridsaťtisíc a niečo bol autorský honorár za dosť hrubú knihu Pohľad v zrkadlách, výber z jeho štúdií a esejí za posledné roky. Na jej naliehanie si na tú knihu nevybral ani preddavok, celý honorár odniesol do banky a vkladnú knižku dal jej. Vtedy už musel rátať s tým, že skôr či neskôr vyletí zo zamestnania pri previerkach pre šesťdesiaty ôsmy rok. Zalistoval o stranu ďalej, kde bola zapísaná jediná suma - osemnásťtisíc. Tak si to nejako zle zapamätal. Ale bola v tom aj istá logika. Na tej jeho knihe akoby bola kliatba. Mal s ňou pech v každom ohľade. Pár mesiacov potom, čo ju konečne v roku 1969 vytlačili vo vydavateľstve Slovenský spisovateľ, dozvedel sa, že je na listine kníh, ktoré sa majú vyradiť z kníhkupectiev a knižníc. Boli na tom zozname obaja, on aj ona, všetky jej, jeho a ich spoločné preklady. Tá jeho kniha sa temer ani nedostala do knižného obehu. A už sa ani nedostane. Za jeho života už asi nie. A keby sa raz všetko zmenilo a mohla by vyjsť, už to, o čom písal, budú lanské snehy, dávno bude zastaraná. Zabudnutá. Zošrotovaná.

Vybral z hŕbky vkladných knižiek jednu na väčšiu sumu, odložil ju nabok, ostatné vložil späť do pokladničky. Zamkol ju, odniesol do bieliznika a klúčik položil pod pulóvre. Prešiel do obývačky, zhasil stolnú lampu na písacom stole a sadol si do fotela.
Cítil sa trocha nezvykle. Teraz teda má jej milión, o ktorom mu kedysi na terase kaviarne hovoril jeho známy Pavel Ličko. V sedemdesiatom roku Paľa zatkli, nekonečné mesiace ho držali vo vyšetrovacej väzbe, až ho nakoniec odsúdili na osemnásť mesiacov: prepašoval Solženicynove rukopisy zo Sovietskeho zväzu a mal styky s nepriateľmi socializmu na západe. Keď ho pustili, stal sa pustovníkom, prenajal si veľkú záhradu, pestoval tam zeleninu a ovocie, niečo z toho aj predával, a už len raz za uhorský rok zišiel dolu do kaviarenského sveta.
Má stoštyridsaťtisíc, plus mínus, ale to bolo toľko ako milión - fantastická suma, abstraktum, ktoré presahovalo jeho predstavivosť. To nie sú peniaze, z ktorých by časť mohol minúť v antikvariáte za nejaké knihy a ešte niečo z toho prepiť alebo inak preflákať. To je toľko peňazí, že sa vôbec nedajú minúť v tom zmysle, ako kedysi míňal peniaze...

Druhý deň
...jeho žena mala špeciálnu záľubu vyslovovať svoje názory takrečeno na plnú hubu, špeciálnu schopnosť vystupovať nediplomatický a robiť si nepriateľov... , a ked sa aj z času na čas niekto vyskytol, zase ich skôr-neskôr rozdelila doba... rozpomenul sa na Mináča, s ktorým boli kedysi tak zadobre, že ho skoro pravidelne každú nedeľu navštevovali, prediskutovali všetko, čo práve bolo aktuálne, vypili pritom zakaždým fľašu vodky, ohromne si vo všetkom rozumeli, len prišiel rok 1956 - ruské tanky v Budapešti -, pribehli za ním celí vynáčení, čo on na to, ale on bol napodiv pokojný,„no a čo iné mali urobiť Rusi", aj sa im dosť namrzene čudoval - až neskôr sa mu vyjasnilo, že Maďarov nenávidel z hĺbky duše a nebol by Rusom zazlieval, ani keby na Budapešť boli zhodili atómovú bombu - odvtedy sa navštevovali čoraz menej, až za ním prestali chodiť a dokonca sa ledva zdravili. Špeciálne znenávidel jeho ženu, lebo s ňou sedel často na mnohých schôdzach a zaujímala vždy postoje škodlivé národu, odpadla od národa a na vine bol on, jej muž...
A Matuška, pápež literárnej kritiky, ktorý u nich v starom byte niekedy rečnil do vyčerpania a čím viac si vypil, tým viac nadával na Maďarov, na Čechov a tak mimochodom ešte na židov, bol to jeho štandardný repertoár, ktorý prednášal každý večer, ked ho niekde pozvali, a keď ho práve nikde nepozvali, prednášal ho v spisovateľskom klube. V lete 1968 ho všetci zbožne počúvali ako Konfúcia múdro rečniť na spisovateľskej plenárke, v hlase sa mu chvela trpkosť zmiešaná s neskrývaným rozhorčením, keď zvolal „Už ani Husák im nie je dobrý, dosť dobrý demokrat, tým našim demokratizátorom" - to bola vtedy nadávka v istom kruhu ľudí a v niektorých novinách,„demokratizátori" - to platilo na takých, čo dávali prednosť demokracii pred federáciou, ako jeho žena aj on a hŕstka dalších, hlavne z Kultúrneho života, ktorý potom aj zastavili, ako vyobcovaní sa v tej chvíli premenili na čierne ovce, na pohanov, ktorí neprijali vieru v nového vykupiteľa a Spasiteľa, odvtedy spľaslo aj toto ich priateľstvo, v ich novom byte už nikdy nebol... ale čo spisovatelia, pápež literárnej kritiky, veď vtedy dokonca Viera a Martin, blízki príbuzní, hľadeli na jeho ženu ako na poblúznenú, lebo sa stala demokratizátorkou a národ pre ňu už nič neznamenal... ale moment, moment, jeden zo spisovateľov sa u nich ešte vždy po istom odstupe zjavil, niekedy aj so ženou, ozajstnou dámou, a veľmi peknou, kedysi sa na neho všetci vrhli pre jeho román Pokolenie v útoku a jeho žena sa ho zastala, to jej nezabudol... ale nech už bol, aký bol, nevyparil sa.

Ďalšie zamestnanie, Pravda, druhé noviny, ďalších skoro päť rokov. Medzitým sa nezávislé názory stíhali už ako trestný čin, preto tie druhé noviny mali autoritu ako hlásna trúba. Zase sa v duchu zadíval na druhú skupinovú fotografiu. Boli na nej toľkí, že sa na ňu ledva pomestili, muselo ich byť toľko, lebo skoro nikto z nich nevedel písať, mali len elementárne vzdelanie, neboli zaťažení nejakými vlastnými názormi, nejakou intelektuálčinou, ako sa tomu hovorilo, nemuseli sa jej zbavovať, ako to musel on neraz sľubovať v sebakritikách, keď ho pre jeho neresť nabúrali. V tých novinách bolo zvykom, že len čo sa začala nejaká ideologická kampaň, hneď sa v redakcii štuchla vlčia svorka, ktorá ňuchala, na koho okolo nich by sa tá kampaň mohla vzťahovať. Nikdy nezažil toľko vypočítavej nenávisti ako v tých novinách. On náhodou obišiel celkom dobre, nakoniec ho vyhodili len zato, že nebol členom strany, iné, horšie a oveľa horšie tresty ho nestihli. Nijaké meno tu nenájde, tým si bol istý, ale boli to také zvláštne roky, že sa od nich nevedel hneď odlepiť. Síce sa v ich priebehu nezbavil svojej intelektuálčiny, ktorú mu otrepávali o hlavu, ale aj on zhlúpol za tých päť rokov, odišiel z tých novín ako čiastočný invalid z povolania, lebo sa musel učiť znova písať, veľmi dlho ho ako biľag na čele svrbel jeden článok z tých piatich rokov, a pritom sa mu aj tak nepodarilo držať krok a mašírovať v rade.

Na niečo bol dobrý každý taký historický krach, pomyslel si, pre tých, ktorým uvoľnil nejaké miesta, byty, kreslá či fotely. Pre nich sa oplatil, ale aký zmysel mala inak tá historická hojdačka, na ktorej boli jedni hore, druhí dolu a tretí z nej celkom spadli a potom sa to zase obrátilo? Ved aj po tomto krachu sa to raz niekedy, ale zato celkom určite zase obráti. Ale aký v tom bol zmysel?... Rozpomenul sa na inštalatéra, ktorý mu ten zmysel vyložil zo svojho stanoviska. Volali ho často do ich starého bytu v centre mesta, získal si inštalatérovu dôveru, lebo sa s jeho matkou rozprával nemecky, tvrdil o sebe, že je Maďar, v skutočnosti bol trojrečový starý Prešporák, keď sa naposledy pred pár mesiacmi stretli na ulici a on mu na jeho otázku vyložil, ako sa má, inštalatér pojal k nemu dvojnásobnú dôveru a vyložil mu svoju interpretáciu historických zvratov po slovensky:
„Však sa ešte pamätáte," hovoril mu,„ako to bolo po roku 1938." Najprv sa museli vysťahovať Česi. Koľko ich bolo? Pár tisíc, desaťtisíc, dvadsaťtisíc, to nikto nevie. A kto prišiel namiesto nich? Slováci. Potom bol Slovenský štát a začali deportovať židov. Koľko ich vyviezli z tohto mesta - desaťtisíc, dvadsaťtisíc alebo ešte viac, to nikto nevie. A kto prišiel namiesto nich? Slováci. A potom prišli Rusi a na šup vyviezli všetkých Nemcov a pokiaľ sa ešte dalo, rýchlo aj Maďarov. Koľko ich vtedy bolo? Dvadsaťtisíc, tridsaťtisíc alebo viac, to tiež nikto nevie. A kto sa sem vovalil namiesto nich? Slováci. Aspoň dve tretiny ľudí z tohto mesta vysťahovali, deportovali, vysídlili, a vždy prišli na ich miesto Slováci.
A zo šesťdesiateho ôsmeho roku ostalo s prepáčením hovno, len Slováci dostali federáciu. Všetci na všetko doplatili, len Slováci vyhrali.

Ešte mu obrazne opísal, ako Slováci vyliezali zo svojich dedín a malých mestečiek ako z krtičích dier, až okupovali toto mesto, a zakľúčil svoj výklad trpkým konštatovaním: „A pred dvesto rokmi žili ešte na stromoch." No určite, pomyslel si vtedy, to poznáme. A Maďari, mal dodať, mali už pred tisíc rokmi veľkú kultúru. Hoci, keď sa to tak vezme, toto mesto tak v trinástom, ale celkom iste v štrnástom storočí bolo viac-menej čisto nemecké a odvtedy Maďari do neho priliezali zo svojich krtičích dier, pravda, trvalo im to asi tak päť storočí, do prvej svetovej vojny. Nijako inštalatérovi nezazlieval jeho zaujatosť. Celý život počúval Slovákov nadávať na Maďarov ako na vyvrheľov, v tomto opačnom názore videl iba vyváženie rovnováhy. Od útleho detstva bol zvyknutý, že tu každý nadával na každého. Toto mesto bola Európa v kocke. Ale od stretnutia s inštalatérom začal hľadať nejakú inú kontinuitu medzi tými protikladnými prevratmi. A našiel jednu, celkom nespornú: od Mníchova sa už vždy nejaké veľké skupiny ľudí prenasledovali.

Ešte stále sa zostavovali transporty, už nie do Osvienčimu ako pred pár mesiacmi,
len také miniatúrne do Mathausenu. Potom už bolo v meste počuť paľbu kanónov a guľometov a ulice boli ako vymetené. A po fronte noví aj starí policajti mali plné ruky práce s vysťahovaním Nemcov a Maďarov. Aj jeho matka ako Nemka dostala upovedomenie, kam a kedy sa má dostaviť aj s rodinnými príslušníkmi, s ním, s bratom a s
dvadsaťkilovou batožinou. Vtedy už robil v redakcii novín a vybavil to, rozhodnutie zrušili. Jeden z kolegov mal v redakcii nad svojím písacím stolom vždy zavesené nejaké zväzky kľúčov, raz sa ho spýtali, čo sú to za kľúče. „Tak poďte, ukážem vám," a zaviedol ich do starej štvrte mesta, do starého domu, do malého chudobného bytu, na stole stáli
ešte nedopité šálky kávy. „Chcete?" spýtal sa ich. Zavrteli hlavou, pre tie nedopité šálky kávy sa nechceli ísť pozrieť ani na ďalšie byty. Policajti dostávali prémie podľa toho, koľkých Nemcov a Maďarov za deň vysídlili. Uvoľnilo sa vtedy tisíce bytov a všetky boli okamžite obsadené.

Aj nejakí židia sa postupne vrátili, niektorí sa v prvé dni prechádzali po uliciach vo svojich koncentráčnických handrách a vzbudzovali pohoršenie slušne oblečených mešťanov, vôbec až vtedy vybuchla naozaj spontánna nenávisť proti židom, donedávna boli čosi menej ako nejakí negri a mohlo sa im čokoľvek vziať, a teraz mali byť zase rovnoprávni a nikto z nich nebol kolaborant. Vôbec boli všetci rozoštvaní, komunisti aj demokrati, každý čakal, kto koho prv odkrágľuje. Až keď zvíťazila robotnícka trieda, bol pokoj. Spočiatku už nikoho nevysídľovali, zato postupne zatvárali viac a viac ľudí, až - konečne! - prišlo aj dalšie vysídľovanie, akcia R, buržuji a exponenti starých politických strán museli von na dediny, úradom a závodom sa rozdávali prídely na ich byty. A zatýkalo sa už hlava-nehlava, ale individuálne, podľa zatriedenia do istých kategórií, a keď príslušné orgány boli z toho ustavičného zatýkania akoby už vyčerpané, začal sa najprv ešte celkom nebadateľný koniec stalinizmu. Potom už dlho nikoho nevysídľovali, až roku 1968
zase odišli masy len tentoraz dobrovoľne. A z tých, čo ostali, jedni boli odkväcnutí z totálneho krachu, videli budúcnosť ako blížiaci sa tmavý mrak na oblohe, druhí v radostnom očakávaní videli na jasnomodrej oblohe vystupovať slnko, životodarné v nich bublalo národné sebavedomie, už Slovensko vstáva, putá si strháva, federáciu dostáva. Aj ju dostalo. Nato nastalo masové prepúšťanie, vyhadzovanie, preraďovanie, degradovanie, premiestňovanie na dediny a do mestečiek, aj mnohých z tých, čo očakávali federáciu ako spásu. A tentoraz potopili aj jeho tak dôkladne ako ani za Slovenského štátu. Tentoraz nie jemu chýbal nejaký doklad, ale oni mali proti nemu hŕbu dokladov - jeho články.
A zmangľovali aj jeho ženu, prvý raz v jej živote. A doživotne. A tak, aby ani po jednom z nich neostal ani fľak, nijaká stopa.
Tak to bola tá kontinuita, po každom krachu hŕ, hor sa, hurá na nejaké skupiny obyvateľstva... a to chcel zažiť ešte raz v ďalšej obmene?

Nikto by z jej [priateľka netere, ktorú J. Rozner požiadal predniesť na pohrebe Z. Jesenskej "civilný" prejav z pera A. Kalinovej] reči nevybadal, že má matku Maďarku, pomyslel si ešte, keď ju počúval. V tomto meste, aspoň donedávna, o málokom sa dalo s istotou uhádnuť, kto bol jeho otec či matka, ale v Martine je to iné, bude tam dosť ľudí na pohrebe, ktorí by vraveli: a to si nemohol nájsť niekoho iného, nejakú vhodnejšiu osobu, aby hovorila o nej.

Štvrtý deň
Všetko to bolo trápne, čo s tými dvoma, vlastne vtedy v prvom vydaní štyrmi zväzkami súviselo, trápne a zároveň absurdné, že nebyť tých štyroch zväzkov, neboli by sa zoznámili a neboli by sa stali manželmi... na vine bola jeho vtedajšia pisateľská sebaistota a facka, ktorú dostal od nej, ale hlavne celá tá doba, v ktorej tie štyri zväzky vyšli, keď sa z každého komára dal urobiť slon. Nie že by ten jej preklad bol býval komár, bol to jeden z najťažších prekladov, natrápila sa s ním ako pri sotvakrorej inej knihe, už len názvy všeličoho, či už
súčiastok dedinského dreveného rebrináka, ktoré musela ponachádzať, vyriešiť otázku nárečia, ten preklad bol iste niečo dokonalé, ale vyšiel práve do víriacich špinavých prúdov vtedajšej doby.

Genialissimus Stalin napísal predtým geniálnu - akože ináč - prácu o jazykovede a národy všetkých gubernií a kolónií, ktoré mu podliehali, prekypovali vďačnosťou za to vedro múdrosti, ktoré na ne vylial, a elita inteligencie - architekti, biológovia, archeológovia, choreografi atď. - sa všade snažili aplikovať na svoje vedecké či umelecké oblasti
poznatky tohto geniálneho diela, popri ktorom sa Aristoteles, Sokrates a Descartes a Hegel, aj Immanuel Kant a vlastne tiež Karol Marx stali liliputánmi. Prekladateľ Ján Ferenčík uverejnil úvahu o tom, že vo svetle týchto prác nemožno preklad Šolochova jednoznačne chváliť. V tej práci je napríklad geniálne vystihnuté, že v každom jazyku sú slová odumierajúce a novo vznikajúce, a v tom preklade sú mnohé slová odumierajúce, málo známe alebo temer neznáme a fakticky nezrozumiteľné a z toho hľadiska má teda preklad aj negatívnu tendenciu. Nato niekto preklad vzal do ochrany a nato niekto napísal, keď je
v preklade takáto negatívna tendencia, je pri všetkých svojich kladoch aj reakčný. Zase ho iní vzali do ochrany a ďalší napísali, že to vyhrabávanie neznámych, zaniknutých slov, táto negatívna tendencia, je prejavom buržoázneho nacionalizmu v prekladaní. Zase vzal niekto preklad do ochrany a niekto iný rozvádzal jeho buržoázny nacionalizmus.
Tá polemika prebiehala v literárnom týždenníku Kultúrny život už týždne, keď raz tam doniesol recenziu o talianskom filme Zázrak v Miláne, ktorý na neho hlboko zapôsobil. Sedel pri stole filmovej redaktorky Agneši, ktorá ten článok práve čítala, tam ho zbadal šéfredaktor Kostra, zaviedol ho do svojej izby a vyžaloval sa mu - celá tá polemika
už lezie čitateľom hore krkom, všetci už toho majú dosť a nikto sa v tom nevyzná, bol by najvyšší čas to uzavrieť. A zalichotil mu: „Pozri, ty si taká bystrá hlava, máš takú schopnosť analyzovať, zovšeobecňovať, tak to zhrň, urob za tým bodku a môžeme to skončiť." Šéfredaktor bol básnik, nezaujímal sa o nič iné ako o svoje básne, nemohol
namietnuť, že by to mal on napísať, ani sa s ním nemohol poradiť.
Vyhováral sa, ale rázne „nie" vtedy ešte nevedel povedať, a veď ide len o to, konfrontovať argumenty jednej a druhej strany... hoci to vlastne nie je jeho odbor..., ale šéfredaktor ho ubezpečil, že práve preto sa na neho obracia, lebo to nie je jeho fach, mal by to rozsúdiť niekto, kto nie je v tom, kto stojí mimo. Vtedy vládla Leninova axióma, že aj kuchárka musí vedieť vládnuť, kto správne rozmýšľa, musel vedieť rozhodnúť aj o tom, v čom sa inak vôbec nevyznal, celý systém bol založený na tom, že všade vládli diletanti a amatéri - a tak ponuku prijal. Z novinárskeho hľadiska to ani nebol veľký problém. Vybral si
z archívu všetky čísla, v ktorých sa o preklade polemizovalo, mal urobiť záver z polemiky, nie prísť s vlastnými múdrosťami, všetko si preštudoval a usiloval sa urobiť za tým bodku tak, aby sa aj vlk nažral, aj koza ostala celá. (Ľudové úslovia boli vtedy v móde.) Preklad je vynikajúci, to bolo nesporné - cítil istú úctu k tejto prekladateľke, ktorá pre neho patrila do vyššieho prekladateľského sveta; ale do istej miery má v jazyku archaizmy, lebo sú tam slová málo rozšírené alebo neznáme širokému okruhu čitateľov, v istom zmysle sa tam kultivuje aj to, čo v jazyku odumiera. S buržoáznym nacionalizmom ten preklad nemá nič spoločného, je to zatiaľ jav, ktorý sa nájde ešte skoro v celom literárnom jazyku a nie je vôbec len otázkou prekladateľov.

To všetko sa dalo napísať na jednu stranu, lenže všetci sa odvolávali na spis Genialissima a spis začínal vetou „Jazyk je prostriedkom dorozumievania medzi ľuďmi", tak si o tom zafilozofoval. Opakoval citáty jedných, opakoval citáty druhých, slovom naplietol na tých pár svojich rozhodcovských konštatovaní toľko balastu, aj nechutného, že mu z toho vznikol strašne dlhý a nudný článok. Uverejnili ho na prvej strane Pravdy a všetci boli presvedčení, že je to stanovisko najvyšších miest, hoci on sa s nikým o tom článku nerozprával a ani v strane nebol. Na niekoľkodňovej konferencii prekladateľov odznela na jeho ohromenie aj sebakritika prekladateľky. Nevedel, prečo so záverom celej veci urobili ešte hlučné a patetické finále, ale bol spokojný, že sa nikto proti nemu neozval a že odvtedy bolo už ticho.
Nestihol na to všetko zabudnúť, časy sa vtedy rútili ako spenený kôň - aspoň to tak tvrdili básnici -, odrazu sa už nepísalo a nerečnilo o buržoáznych nacionalistoch, odrazu sa ukázalo, že úhlavnými nepriateľmi proletariátu sú bližšie nedefinovaní kozmopoliti. Ak je niekto predurčený poslúžiť ako vzor kozmopolitu, nemohol sa nájsť lepší typ ako on. Mal otca, o ktorom nehovoril, a doma mal matku, s ktorou sa rozprával nemecky. Napísal pár zničujúcich kritík o mizerných knihách a drámach. Že by zato chcel zničiť domácu národnú literatúru? To by nebolo až také veľmi presvedčivé. Ale na tú polemiku o Tichom Done sa ešte všetci pamätajú. Postihnutá bola osoba s reputáciou, s rodovým pozadím. Síce on tú polemiku nezačal, nepridal k nej ani jediný argument, ale uzavrel ju, pripustil, že v tom preklade sú málo známe alebo aj neznáme slová, propagoval teda nejakú vycivenú, vylúhovanú, na smrť vychudnutú basic-reč a ešte prinútil prekladateľku, aby urobila sebakritiku. On, bastard, ktorý sa do toho vôbec nemal čo pliesť. Musel na to vtedy myslieť vo dne v noci. Nakoniec niečo vymyslel. Vyhľadal Ferenčíka, ktorý celú tú kampaň začal a prvý sa vyrútil na preklad s ťažkými kanónmi. „Mali by sme to ešte raz uzavrieť," vyložil
mu, „a ideálne by bolo, keby sme to podpísali všetci traja: ten, kto to začal, len, kto to skončil a postihnutá." Koniec koncov to nebola nejaká odborná kritika, nakoniec sa to viedlo v atmosfére hystérie, zaplietli do toho buržoázny nacionalizmus a ona bohvie prečo ešte urobila aj sebakritiku. V tom preklade mohli byť nejaké chyby, ale vcelku ten preklad predsa len... Ale čo sa ti robí, čudoval sa prekladateľ Ferenčík, veď sme mali vtedy pravdu. Nijako sa mu do toho nechcelo. On s tou prekladateľkou korešponduje, nič mu nezazlieva a dal mu listy, ktoré mu napísala, aby sa presvedčil, že je to aj pre ňu vybavená vec.

A naozaj, boli to veľmi priateľské listy. Zaujímala sa o jeho osobné problémy i o problémy jeho manželky, dávala mu všelijaké rady, bolo vidno, že stojí po jeho boku, chcela byť osožná, pomôcť mu, nájsť v ňom človeka, s ktorým by udržovala kontakt. A celá tá aféra... len na jednom mieste sa o nej zmienila: ak niekomu niečo zazlieva, tak je to on, dočítal sa z jedného listu, ten „panský chlapec", písala dcéra niekdajšieho bankového riaditeľa a plne oceňoval, aké urážlivé malo byť to jeho omladenie na chlapca; panský chlapec z Košíc, z mesta, ktoré bolo symbolom maďarskosti. Nebol panský chlapec, v tom meste v živote nebol - tak ďaleko na východ krajiny sa nikdy nedostal a maďarsky nevedel -, ale mal v rukách potvrdenie, že sa to zvezie na ňom.
Onedlho na akejsi spisovateľskej konferencii ju oslovil... hovorila s ním značne nevľúdne a nemilostivo, no ale keď sa s ňou chce pozhovárať, pozvala ho k tete, u ktorej bývala. Bolo uprostred zimy, šla pred ním v snehu a studenom vetre v hrubých čiernych čižmách a hrubom ovčom kožuchu - mocná, hrozivá, sebaistá postava. Cestou sa raz k nemu obrátila a povedala mu: „Vy ste sa do toho vôbec nemali pliesť." Ani čo by mu bola vyťala nenávistné zaucho. Čo už taký panský chlapec z takého mesta môže vedieť o tomto ľude, národe a jeho jazyku. Cítil sa ako v ľudovej škole, keď na neho spolužiaci všeličo vykrikovali, kvôli otcovi. Najradšej by sa bol obrátil. Ale radšej nech ho teraz uráža medzi štyrmi očami, než aby niečo také o sebe onedlho čítal v novinách. A tak sedel v byte jej tety, vyložil jej, prečo a ako by sa to malo uzavrieť, možno vtedy myslela na to, že by urobili kozmopolitu ešte aj z Ferenčíka, s ktorým si tak priateľsky dopisovala.
Možno si na neho vyliala zlosť tou jednou vetou a nakoniec súhlasila.
Napísal článok, poslal jej ho, podpísala ho, Ferenčík sa síce vzpieral, niečo mu tam vyškrtal, ale tiež ho podpísal, a nijaká aféra z toho už nebola. Začali si dopisovať.

O nejaký čas sa začali stretávať, keď prišla do mesta. O takého poldruha roka sa vzali.
Nebolo nič romantické na tom, ako sa zoznámili. Oslovil ju vlastne zo strachu. A ona potrebovala niekoho, s kým by mohla korešpondovať, stretávať sa, rozprávať sa, starať sa o jeho problémy. A on bol vtedy také rozorvané a vnútorne vystrašené indivíduum, že práve niekoho takého potrebovala. Len o prekladoch už nikdy nepísal. A o jej prekladoch jej nikdy nepovedal ani slova.

Piaty deň
Na druhom konci tej ulice, smerom k mestu, bola na rohu kaviareň Šlefánka, tam by bol mal bližšie ísť si kúpiť víno, ale tam mohol sedieť niekto, kto ho poznal... a veď pravdaže, poobede tam sedí vždy ten staručký, duchom ešte svieži spiritualistický básnik F. B. Lukáč,
v mladosti evanjelický farár, ktorý svojho času žiadal na výbore Zväzu slovenských spisovateľov podľa zhora dodaného zoznamu vylúčiť všetkých nehodných. Už predvčerom dostal od neho kondolenčný telegram, bol prvý zo spisovateľov, ktorí mu kondolovali, aj dnes tam sedí, a okolo neho vždy mladá družina jeho ctiteľov...

Matka
A ja, keď som sa presne o dvadsať rokov oženil, vzal som si ženu, ktorá moju matku nenávidela studenou, opovrhujúcou a nemilosrdnou nenávisťou. Bol som z toho nešťastný, hoci inak to bolo dosť dobré manželstvo, a opovrhoval som sám sebou, že som to toľké roky znášal.

Malá čitáreň
také noviny [pražský denník Čin] málokto číta, autormi ich článkov - pokiaľ mi mená niečo vraveli - boli starší ľudia, preto tolerantní, chápaví, slovom liberálni, dnes už sotvakto o tých novinách vie, preto sa na nerozpomínam, do dejín vošli iné noviny, ktorých métou nebolo niečo pre seba a čitateľov poznávať, noviny hrdé na svoje klapky na očiach, ktorým vďačili za svoju radikálnosť, takto mohli agitovať, strhávať, dá sa na nich študovať taktika stratégie poloprávd, lží a prekrucovania, inak sú absolútne nečitateľné, ale zato robili dejiny, zúčastňovali sa na nich, lebo boli - každé z tých novín svojím spôsobom - netolerantné, nevnímavé, neliberálne, poloslepé-polohluché, dôsledné a zásadné vo svojej obmedzenosti - myslenie sa pre ne skladalo z niekoľkých sloganov, nimi vedeli vysvetliť všetko na tomto svete, preto mohli byť účinnými kolektívnymi propagátormi a organizátormi, také majú byť noviny, jednoduché, bojové, priamočiare, úderné, to jest demagogické;

Manzardka
tak ako som si ešte neskôr, v šesťdesiatom ôsmom, predstavoval, že by som sa autom
vybral už nie kamsi do krajiny za siedmimi horami a siedmimi morami, len celkom neďaleko, niekde inde do strednej Európy, ale nechcel som ujsť pred Dejinami, ešte som chcel ostať divákom, a tak som aj vtedy čučal ďalej vo svojej manzardke, kde som mal
knihy a prastarý rozheganý písací stôl

Svet sa skladá len z troch kategórií ľudí, z meštiakov, od ktorých pochádza všetko zlo, bieda a vojny, vykorisťovanie a nespravodlivosť, kriminalita a alkoholizmus, pohlavné choroby a gýče, ľudská zloba, chamtivosť, ďalej z veľkej masy zavedených a zaslepených, ktorým
treba len otvoriť oči, vytrhnúť ich z područia, spod nadvlády meštiakov a ukázať im správnu cestu, reálne východisko, a nech boli dovtedy akíkoľvek, od tej chvíle sa preporodia, a konečne tí noví ľudia, ktorí už prijali hostiu Poznania (legitimáciu strany), preto sa dívajú na svet široko otvorenými očami a všetko vidia správne, myslia čistým srdcom pre dobro a blaho všetkých, lebo všetko pochopili a všetko si vedia vysvetliť, konajú neúchylne a obetavo, ako im káže nezvratné Poznanie, a tak ich už nič nezastaví, jedného dňa si získajú masy zavedených a zaslepených a spolu s nimi vybudujú veľkú Obec, založenú na bratstve, spravodlivosti, vzájomnom uznaní všetkých, a nebude sváril, zášti a krivdy, amen.

Tanečné
... a ja som tiež taký, aký som bol, neistý, nervózny, až sa mi ruky potia a líca mám červené a neviem sa medzi nimi pohybovať a hovoriť ich rečou, neviem vystupovať ako
nenútený mladík, ktorý by mal byť aj švihák a gavalier, nepatrím do toho ich meštiackeho sveta, a keď sa do neho vopchám, som im len na smiech, a teraz sa napokon nestalo nič iné iba to, že ma zase raz neprijali medzi seba, vylúčili ma zo svojich radov, dali mi najavo, že medzi nich nepatrím, občiansky blok ma zase raz vykázal z dverí.
Napodiv nikto z mojich spolužiakov sa ma v nasledujúcich týždňoch nespýtal, prečo už nechodím do tanečnej;

Otec a ja
... už som pravidelne písal divadelné kritiky do "Elánu" - literárno--kultúrneho časopisu, ktorý vychádzal mesačne v novinovom formáte na kriedovom papieri - kriedový papier bola podmienka sine qua non vydavateľa Jána Smreka, ktorý bol zároveň jeho šéfredaktorom, redaktorom, korektorom, okrem toho zratúval riadky všetkých príspevkov, aby podľa toho vyplácal honoráre a popritom dozeral na ideologickú líniu časopisu, ved sedel na Úrade propagandy - vtedy každý významný básnik či spisovateľ sedel na nejakom dobre platenom mieste.

A isté je - čo nesvedčí jednoznačne v môj prospech že otec mi stihol len niečo pootvoriť a ja som sa potom vyvíjal inak, ako by on bol chcel.
A predsa ovplyvnil môj život od základu niečím, čo pre mňa bolo také samozrejmé, že som na to prišiel, až keď mi matka raz rozprávala čo-to o minulosti a skôr len tak mimochodom spomenula, že keď som mal ísť do školy, ona predpokladala, že ma samozrejme dajú do nemeckej školy. A v tom jej otec veľmi rezolútne protirečil: „Nie, tam ho nedáme. Nedáme!" Čo mohla matka robiť - musela ustúpiť - a uspokojila sa kompromisom: Naši chlapci budú chodiť do slovenskej školy, až príde dievča, dáme ho do nemeckej. Dievča
ale už neprišlo.
A tak som sa stal Slovákom: myslel si otec. Väčšina ľudí v mojom živote si to nemyslela. Povedzme, žiaľbohu, ale taký je život.

...v mojej pamäti ostal len krátky výsek z toho, čo mi otec vykladal nad lamačskou stanicou. Rozprával niečo aj o Rusku, že to tam bolo tak a tak - strieľali ľudí za to, že sú takí alebo onakí a že je to asi ešte aj dnes tak... všetky tie veci, ktoré sa vtedy hovorili (neskôr sa ukázalo, že to naozaj tak bolo). Ale ja, také štyri roky po onom popoludní, som bol v plnom rozpuku puberty, lienil som sa a útočne vrastal do dospelosti, a to všetko dokopy znamená aj: síce do prvého, ale najvyššieho štádia múdrosti, a preto som vedel, že to nie je tak, ako vtedy otec hovoril, že to nie je pravda, že je to celkom inak, v duchu som sa vlastne dodatočne rozhorčoval, dokonca ho odsudzoval: nechápal chudák, že tam Dejiny urobili rozhodný krok vpred.

Konzervatívcom otec nebol, nechcel zachovať niečo z minulosti - Rakúsko-Uhorsko zažil na štúdiách na vysokej škole necelé štyri roky a potom dalšie štyri roky ako rakúsky dôstojník (veď bol skoro skončený inžinier) na rakúskom fronte v Haliči. Nebolo v tej monarchii nič, za čím by bol smútil. Otec jednoducho bol spokojný s republikou, v ktorej žil. Ako malomeštiak, ktorý si želá, aby ďalej trval status quo, ktorý pre neho bol taký samozrejmý, bol už za jeho života skokom z onoho Rakúsko-Uhorska do republikánskych pomerov. Vtedajšia republika uprostred strednej Európy bola niečo nové, bola demokraciou bez feudálnych a aristokratických anachronizmov, nastolila sa reálna rovnosť ľudí, aj ked vládnuci národ nemal k nikomu dôveru a popri rovnosti ľudí bola nerovnosť národností - ale napokon režim bol vo svojich začiatkoch, jeho nedostatky sa
mohli zmeniť, ale aj keby bol úplne ideálny, bol by sa rozpadol, keď nastala katastrofa.

Rozvrhnutie miestností sa nezmenilo ani po konfiškácii celej budovy Slovenskou ľudovou stranou koncom roku 1938. Na piatom poschodí bola redakcia orgánu strany Slovák, na štvrtom poschodí pre pospolitý ľud Slovenská pravda, denník asi s takým obsahom ako
isté periodiká za Mečiarovej vlády, len bývalí komunisti vedeli písať razantnejšie ako starí ľudáci. Slovák bol neskôr fajnovejší, niekedy dokonca argumentoval, kým Slovenská pravda bola povolaná vzdelávať národ: pod červenou hlavičkou novín boli samé výkričníky (Česi!!! Židia!!! Slobodomurári!!! Komunisti!!! Židoboľševici!!

... za komunistov sa istý čas žiadalo, aby každý bol „spätý s ľudom a jeho pôdou" (voľný preklad nacistického Blut unci Boden), kto nebol spätý s pôdou a s ľudom na tej pôde, ten nemal dobré karty do budúcnosti. Týkalo sa to predovšetlcým kozmopolitov, ale takto mohli označiť ktoréhokoľvek mestského inteligenta, ťažko mohol niekto dokázať, že je spätý s pôdou), ja by som oprávnene mohol tvrdiť, že som spätý... aspoň s touto budovou.

Po fronte, ked som bol krátky čas prvým a jediným redaktorom Pravdy na piatom oschodí, postupne ako prichádzali ďalší redaktori, sťahoval som sa vždy dalej od šéfredaktorského pólu, až som zakotvil v tej istej miestnosti, kde svojho času každé poobedie pracoval môj otec. Už na jeseň šéfredaktor skonštatoval, že nemám zmysel pre triedny výklad javov, v čom som s ním súhlasil a odišiel som do orgánu Národnej rady, nezávislého denníka Národná obroda, vydavateľom bol Laco Novomeský a šéfredaktorom Ján Trachta.
Národná obroda krátko po februári 1948 prestala vychádzať, a keď som vtedy ako nezamestnaný dostal telegram, aby som nastúpil do Pravdy, vrátil som sa do kancelárie, v ktorej pracoval môj otec, lebo od môjho prvého pofrontového pôsobenia bola tam aj naďalej
zahraničnopolitická redakcia a ja som nastúpil ako zahranično-politický redaktor;

Denník Prager Presse evokovaný Masarykom s cieľom získavať a integrovať nemeckú menšinu, vtedy 22,5 % obyvateľstva, vychádzal od roku 1920 do roku 1939. Šéfredaktorom bol Arne Laurin. Vtedy to bol najexkluzívnejší denník v republike. Mal napríklad ofsetovú či hĺbkotlačovú prílohu.

So svojím pôvodom nemal otec nijaké problémy, vnímal ho normálne, narodil sa v židovskej rodine vo Veselí na Morave v roku 1891, kde aj vyrástol. Tak to bolo, tak sa narodil, každý sa nejako ako niekto narodí...

Prvá noc po fronte
...ako o ňom [Tukovi] tvrdili jeho nepriatelia, že je senilný a že mu môžu zaslepiť oči profesúrou honoris causa, nad tými oslavnými rečami mal zabudnúť, že ho vlastne šikovne odstavili, nevyniesli na to miesto, ktoré mu patrilo, ten tučný Vodca národa si vždy vedel ubrániť fotel, na ktorom práve sedel alebo do ktorého si šiel sadnúť, aj vtedy, keď on zakladal Domobranu a chystal sa jedného dňa s ňou oslobodiť Slovensko od česko-židoboľševickej nadvlády, stačilo, aby Masaryk kývol na toho tučného samozvaného Vodcu národa a ukázal na to posledné ministerské kreslo, najbezvýznainnejšie, ale vypolstrované, a on si do neho už aj lopol svojím širokým sedliackym zadkom, a nebyť führera, boli
by on a celá jeho perepúť ďalej kľučkovali a paktovali a robili svoje techtlemechtle s Prahou, oni vždy len škúlili po korytách, po ministerských a iných foteloch, ktoré im Praha mohla poskytnúť, boli im cudzie historické vízie obnoveného kresťanstva...

... [v prvú noc po fronte] aj režimoví šikovníci, ktorí v minulých rokoch vedeli všeličo zafírovať, zariadiť, vybaviť, a preto mnoho dosiahli a získali, boli by si potrebovali zaskočiť za kolegami, za kompaňónmi, slovom za tými, s ktorými ťahali za jeden povraz, ešte im všeličo poprichodilo na um, čo si bolo treba detailnejšie ujasniť, ako vlastne bolo to či ono, prečo napokon odišla nejaká tá česká sviňa alebo ako a prečo a kedy sa náhle rozpľaštilo a vyparilo nejaké to smradľavé židácke hovno, a ako si nadobudli to či ono alebo niečo spoločne, bolo treba sa ujednostajniť, ktorá nemecká kurva to všetko robila a za tým všetkým stála a za všetko môže, bolo treba si zistiť nejakého pojebaného Nemca, čo stopercentne evakuoval a už nikdy tu neotvorí hubu, predsa nesmie zajtra či pozajtra tvrdiť jeden jedno a druhý druhé, a veď o tom škoda reči, iste by sa navzájom dohodli
a dohovorili k všeobecnej spokojnosti, každý z partie mal rovnaký záujem na tom, aby všetci ťahali za jeden povraz, hádam sme len všetci Slováci, musíme teraz držať pokope, nie sme nejaké kurvy, aby sme si jeden druhému srali na hlavu a nedáme sa obsierať ani
Čechmi a komunistickými Židákmi, ešte je nás tu dosť Slovákov na Slovensku, takto sa presviedčali, že sa všetko ešte dá do poriadku, na nich nič neprischne, a predsa boli aj znepokojení - zväčša celkom neodôvodnene...

... každý bol zatiaľ aj ponechaný sám na seba, nikto nevedel, na čom je, čo bude a ako
bude, za koho sa postaviť, koho a do akej miery a vôbec ako odsudzovať, koho a za čo viniť, ľudia ešte nepoznali slová a zvraty, v akých by sa mali vyjadrovať, jednoducho ešte nepoznali novú reč, ktorou by už vlastne od zajtra mali hovoriť, ešte nevychádzali noviny, z ktorých by sa tú reč učili, z ktorých by sa dozvedeli, čo si majú myslieť a ako myslieť, ešte nevedeli, ktoré budú tie ich noviny, ktorých by sa mali držať, ešte neboli ani politické strany, nemohli sa do niektorej prihlásiť, niektorej drukovať, ešte sa nemohli cítiť súčasťou niektorej masy, do ktorej by vplynuli, s ktorou by držali krok, ešte im ich politická
strana nepovedala, čo majú skandovať, komu tlieskať a koho nepočúvať, sami nemali tušenia - a to bolo tiež nezvyčajné, nepríjemné...

Žena strojníka Československej dunajplavby
... viete, my sme tam už taká stála partia penzistov, čo chodia približne v tú istú hodinu
autobusom až po Štátne sanatórium, však autobus máme zadarmo, väčšinou sú to starí Prešporáci... mnohí z nich sú Maďari, a viete si predstaviť, akí sú Maďari nafúkaní a arogantní - nedávno sa ma jedna Maďarka spýtala: Ako To, že vy neviete maďarsky, keď tu žijete už nejakých päťdesiat rokov? A viete, čo som jej na to odsekla, ja som jej teda povedala: Milá pani, ja som sa nikdy nesnažila naučiť sa maďarsky, lebo maďarčina je jedna lokálna reč a s tou sa človek nikde na svete nedohovori len v Maďarsku. ... na to, aby som sa naučila jednu lokálnu reč, na to mi vždy bolo škoda času.... hovorí celkom dobre po
nemecky, to áno, len trocha tak rozvážne a p o m á l y..." (To bolo jediné slovenské slovo v jej monológu, nie celkom správne vyslovené, ale slovenčina bola tiež taká lokálna reč, tak sa ju nikdy nenaučila.)

Kryt
Matka si nemyslela, už to mám za sebou, keď to už mala za sebou, najslávnejšie a najhrdinskejšie obdobie svojho života, bola za tých šesť rokov ako tank, za ktorým sme si ja a brat mohli špacírovať, mohli oddychovať, kým zlý Macbeth proti nám strojil úklady, naučila sa vojenskej taktike a vojnovým fintám a bojovým úskokom, bol bezmocný, teraz sa to možno trocha obráti, pomyslel som si s úsmevom, ale nie celkom vážne - a ono sa to naozaj obrátilo a celkom vážne, o také tri týždne brat pribehol za mnou, už som vtedy robil od rána do večera, vraj boli u nás dvaja s listinami a že sa máme do šiestich hodín zbaliť
a každý si môže vziať so sebou toľko a toľko kíl batožiny, aj my dvaja, spýtal som sa brata stále iba ohromený, aj my dvaja, prikývol, ale veď my dvaja sme sa nikdy nehlásili za Nemcov, pokračoval som rozhorčene, že vraj to im povedal aj on s matkou, ale keď sme vraj synovia a oni nemôžu trhať rodiny... šéf, ktorý mal ešte inú funkciu, všetko hneď vytelefonoval a zariadil, už to nebolo také napínavé ako za predošlého režimu, keď zase na vagóny chceli nakladať nás dvoch a matka musela vybavovať, aby niekto niekam telefonoval, neboli sme práve najvhodnejšie poskladaná rodina ani pre ten predošlý, ani pre súčasný režim, kvôli niekomu z nás aj predtým aj teraz chceli nás všetkých niekde odlifrovať, možno v tom bol prst osudu a my sme sem naozaj nepatrili.

Boli mi protivní ako ľudia bývalého režimu, ktorí sa ostentatívne šli bratríčkovať s prvými Rusmi, čo sem zablúdili. Ale nemal som pravdu - boli to dvaja reprezentanti toho typu ľudí, akých potrebuje každý režim, ktorý chce čo najviac organizovať a dirigovať a zakazovať; nechceli sa asi bratríčkovať - na to im tí traja neznámi ruskí vojaci boli príliš bezvýznamní - chceli zachraňovať kryt, vykonávali veľmi kladnú úlohu, aj dosiahli, čo chceli, čo bolo treba, čo bolo takto práve najlepšie.
Obaja hostitelia mali tváre už očervenené, ale saká ďalej meravo zapäté, sedeli vystretí a úslužne sa na všetko usmievali, zábava ich zrejme čoraz viac namáhala a predsa sa už
akosi skamarátili ako Slovania, a tak sa jeden z hostiteľov napokon vzchopil na jedinú politickú otázku: „A ako je to u vás so Židmi?"
Vtedy sa ešte v sovietskych novinách nepísalo o sionizme ako odrode fašizmu - jeden z nich sa buchol do pŕs a povedal: „Ak bojujú tak ako my, je s nimi všetko v poriadku."

Doma v byte
Ľudia boli k sebe navzájom ohľaduplní, na tom nič nemení okolnosť, že aj v tom byte, ktorý bol v dome vedia Ministerstva národnej obrany, aj v tomto dome nás niekto udal - inak v prvom prípade to bol niekto oproti, keď sa matka po mesiaci vrátila a zašla do mliekárne, rozprávala jej majiteľka, inak tuhá Nemka, že sa vtedy istý pán chválil, že nás telefonicky udal a že sa díval ĺ obloka, ako po nás prišli a ako nás odvádzajú, a tu nás udal domovník, ktorý pár dní po fronte zdúchol ako gáfor. Udávanie bolo vtedy vysokou občianskou povinnosťou, a nebol to posledný režim, za ktorého sa udávanie pokladalo za výraz vlastenectva, za cnosť, latinsky virtus, zmenilo sa len to, koho udávať bolo vlasteneckou
povinnosťou, občianskou cnosťou.

Slovenský štát
A ked už raz v živote píšem pravdu, mal by som sa vlastne zahanbiť, že som znova upadol
do bežného dobového klišé.
Či som mal možnosť zažiť odvtedy, od konca Slovenského štátu, toľko veľkodušných vládcov, aspoň v oblasti kultúry a špeciálne literatúry, aby som bi mohol dovoliť iróniu? Či by môj život v posledných rokoch nebol úplne iný za vládcov aspoň trocha veľkodušnejších, aspoň len trocha takých, akí boli vtedy, za Slovenského štátu, čo len v tej oblasti literatúry? Veď oni neboli ani hlúpučkí, ani z obmedzenosti liberalistickí, ani z neschopnosti udrieť päsťou na stôl konciliantní: bola im jednoducho cudzia absolútna - dnešným termínom povedané - totalitná kontrola kultúry; a okrem toho boli asi naozaj nacionalisti: ak už neboli schopní vytvoriť svoju kultúru, pripustili aj akúkoľvek inú, ak len nechcela krikľavo provokovať.
A tak sa rozpomínam:
Žil vtedy veľmi dobrý básnik a publicista (Novomeský), temer od skončenia stredoškolských štúdií bol zamestnaný v komunistických novinách, dennodenne písal články do všetkých komunistických novín (podľa toho, ktoré komunistické noviny práve vychádzali), rečnil na schôdzach akademickej mládeže a na verejných zhromaždeniach, vydával spolu s niekoľkými kamarátmi vlastný časopis niekedy v pravidelných, niekedy v nepravidelných intervaloch, vo svojich článkoch zatracoval masarykovsko-benešovskú republiku, jej represívny policajný aparát a armádu, ktorá sa podľa neho mala rozpustiť, aj hlinkovských klerikálov, a odvtedy, čo masarykovsko-benešovská imperialistická republika - ako ju dovtedy nazýval - uzavrela pakt s Moskvou, už len hlavne tých hlinkovských klerikálov a obdivovateľov Mussoliniho, ktorí sa nakoniec dostali k moci. A čo urobili oni, ked sa dostali k moci, azda mu zakázali písať, zavreli ho pre tie staré články do Ilavy, zabránili mu v akejkoľvek verejnej existencii? Nič také, minister vnútra Slovenského štátu mu našiel miesto šéfredaktora v istom odbornom časopise, ktorý oplýval finančnými prostriedkami, stal sa tam šéfredaktorom, v časopise, v ktorom nemohol nič robiť, lebo bol venovaný celkom odborným otázkam národného hospodárstva, financií, obchodu a zahraničného obchodu, zato tam mal plat lepší ako kedykoľvek predtým v ktoromkoľvek komunistickom časopise, v ktoromkoľvek z tých, kde sa tak nadrel a písal dennodenne články, polemiky fejtóny, reportáže, mohol sa teraz venovať písaniu básní alebo ilegálnej činnosti - a on robil jedno aj druhé - bol zbavený akýchkoľvek finančných starostí a mal viac voľného času ako kedykoľvek predtým.
Iný komunistický básnik a propagandista (Poničan), príležitostne aj prozaik, vždy chcel byť ani nie tak básnikom ako agitátorom: aj on rečnil na verejných zhromaždeniach a demonštráciách, robotníci mu boli masou, ktorá je vdaka svojmu revolučnému uvedomeniu neustále v pohybe, plná dynamiky a revolučného elánu, bol o tom skalopevne presvedčený aj preto, že ako advokát sa s nimi nedostal do styku. A čo sa s ním stalo, vari mu ako dávnemu nepriateľovi nového režimu zakázali vykonávať advokátsku prax? Vôbec nie, tú vykonával za celé obdobie Slovenského štátu, ešte niekedy v štyridsiatom treťom roku som za ním zašiel s matkou a zastupoval nás v akejsi lapálii. Písal si dalej verše, len trocha zašifrované, miesto o demonštrujúcich a revoltujúcich robotníkoch veršoval o postrachu pánov - Jánošíkovi. A keď napísal divadelnú hru - azda zakázali Národnému divadlu, aby ju uviedlo? Ani im to na um neprišlo, Národné divadlo ju hralo s takou samozrejmosťou ako hry iných domácich autorov...
Alebo bol iný básnik a spisovateľ (Janko Jesenský), starý pán, ktorý už dlhé roky predtým nenapísal ani jedinú poviedku, ani jediný verš, len odrazu, ako sa k moci dostali noví vladári, začal chrliť básničky, v ktorých spôsobom až neuveriteľným - niekedy totiž aj dosť primitívnym, ako sa vždy stáva, ked hlavne chceme niekoho uraziť - hanobil predstaviteľov toho nového štátu, ich idey, predstavy, symboly a činy. Vtedy mu tie veršíky nemohli vyjsť- veď zase neboli časy tej preklínanej masarykovsko-benešovskej demokracie, pre ktorú aj on mal v minulosti len ironický výsmech - ale šírili sa pod rukou
a cez vhodné ruky do londýnskeho rozhlasu. A vysielali mu nie jednu takúto básničku, ale za celý fascikel. A čo sa stalo? Nič. U toho starého pána neurobili domovú prehliadku, ani ho nezavolali na príslušné úradné miesto, aby ho varovali, posledný raz vystríhali;
dokonca ho nikdy ani nevyšetrovali, nevypytovali sa ho, s kým sa stýka a nestýka, čo hovorí ten či onen, nevyhrážali sa mu, že však on uvidí, oni mu ešte ukážu. Žil si spokojne a v pohodlí z vysokej penzie, ktorú poberal ako niekdajší krajinský viceprezident pre Slovensko, ani tú penziu mu neodobrali, ba mu ju ani neznížili.

Vtedy sme vtedajšiu situáciu všetci - všetci, ktorých som aspoň ja poznal - posudzovali a s trpkou zlobou sme mysleli na krutý útlak, na prísnu cenzúru, na reakčnú diktatúru, pod ktorou žijeme.
Všetko sme vtedy posudzovali iba porovnávaním s predošlými časmi masarykovsko-benešovskej republiky, ktorú pokrokoví ľudia vtedy - a v nasledujúcich desaťročiach - vždy striktne odsudzovali ako niečo, čo sa už nikdy, nikdy nesmie vrátiť; a ani sa nevrátilo.

Sereď
...lenže [prenasledovanie Židov] to vôbec nebola prostá administratívna akcia, ale to bola pre režim riadna fuška, permanentná päťročná operácia, pracovali na nej celé úrady inštitúcie, stovky ľudí, tisíce udavačov, Úrad propagandy vydával dvojtýždenne špeciálne noviny vylepované na uliciach, v úradoch a podnikoch, z ich strán sa na chodcov dívali odporné tváre s veľkými krivými nosmi, každé dva týždne zásobovali chodcov na uliciach, zamestnancov v úradoch a v podnikoch informáciami o hrôzach, ktoré Židia spáchali od ukrižovania Krista a ešte predtým, vždy a všade ich nenávideli všetky národy, spôsobili všetko utrpenie ľudstva. Bola to veľká úloha pre masovo-komunikačné prostriedky, keď Židia ešte smeli chodiť po uliciach so žltou hviezdou, keď im všetko možné zakazovali, keď ich postupne vyraďovali spomedzi ľudí, všetko im brali a oni postupne mizli, a ostatných ustavične presviedčať, že je to tak správne, že ich štát je aj v tomto ohľade spravodlivý a dobrý, že koná tak ako treba, a potom tie majetky, čo po nich ostávali, veď bola ruvačka o každú dobrú arizáciu, o každú výnosnú advokátsku kanceláriu, o každé uvoľnené miesto prokuristu v banke, na to bolo treba mať protekciu, známosti, legitimácie, vždy bolo primnoho uchádzačov, na to zase museli byť úrady a úradníci, ktorí v tom zavádzali poriadok, zostavovali poradovníky, rozhodovali, kto má prednosť, určovali isté kritériá, dávali sa podplácať, aby si uľahčili robotu, a potom sami Židia sa skrývali, musel tu byť aparát gardistov, tajných, udavačov, žandárov, aby ich našli, splniť tento plán bola náročná operácia, ktorá si vyžadovala koordináciu mnohých úradov a organizácií, tisíce ľudí, ktorí sa päť rokov nevenovali ničomu inému.

Deň po fronte
... prichádzali z vlaku, len ten hlúčik zložený z členov troch generácií židovskej rodiny, čo si vykračoval pomalšie a akoby slávnostne - tí neniesli so sebou nič, tou chôdzou sa zase navracali do sveta - ľudia sa za nimi obzerali - v nasledujúcich týždňoch som často pozoroval pobúrené pohľady Fudí, keď sa obzerali za Židmi, z tých pohľadov však predovšetkým hovorila mentalita tohto mesta; tí ľudia, čo sa sem vrátili, porušili isté pravidlá hry, koho raz odtiaľto poslali preč - vypovedali, deportovali alebo neskôr presídlili, vysídlili - sa už sem nemal čo vracať, nemal tu už svoje miesto - jeho obchod, jeho advokátsku kanceláriu, jeho lekársku ordináciu, jeho firmu pre export-import, jeho krčmu, jeho miesto účtovníka alebo prokuristu, daňového poradcu, inzertného akvizitéra alebo drobného či väčšieho podvodníka - už zaujal niekto iný všetko už dávno fungovalo ako predtým v tom obchode, v tej advokátskej kancelárii, lekárskej ordinácii, v krčme, vo firme účtovníka alebo prokuristu, aj pri realizovaní v tom obchode, v tej advokátskej kancelárii, lekárskej ordinácii, v krčme, vo firme účtovníka alebo prokuristu, aj pri realizovaní podvodov, aj v bytoch tých ľudí už niekto býval, zaodel sa ich šatstvom, zvykol si na ich nábytok, chodil po ich kobercoch, spával na ich plachtách a perinách, často tam už aj splodil deti, jedol ich príbormi a na ich tanieroch, tí, čo sa teraz vracali, prichádzali ako votrelci, ktorí chceli uplatňovať svoje práva, zaniknuté kolobehom medzitým uplynulého života, vnášali iba dezorganizáciu, neistotu, a preto sa sem nemali čo vracať, tak ako sa nevracali ani českí železničiari a stredoškolskí profesori, policajti a ostatní štátni úradníci - a práve v tých týždňoch si nikto nevedel predstaviť, že by sa do tohto mesta ešte raz vrátili Maďari a Nemci, ktorých práve usilovne vysťahovávali, aj ich miesta už niekto zaujal, ich byty, ich koberce, ich nábytok, ich posteľnú bielizeň, ich servisy a príbory, ich plyšových medvedíkov a ich porcelánové figúrky vo vitrínach, to všetko mohlo byť zdedené po rodičoch a starých rodičoch, v patricijských domoch, v novostavbách alebo v starých barabizniach z čias Márie Terézie, ale vždy sa tým uvoľnila škáročka, ktorou už niekto preklzol, životný priestor, ktorý niekto potreboval, aj so všetkými náležitosťami, teraz sa zase druhí dostali pod kolesá Dejín, a kto sa raz dostane pod kolesá Dejín, nech už pod nimi ostane, a ak sa mu chce zviechať sa spod nich, nech to láskavo urobí kdesi inde, nie tu, v tomto meste, kde každý, kto sa raz dostal pod kolesá Dejín, bol živou mŕtvolou, už sa s ním nerátalo, teraz si niečo chceli užiť národní správcovia, ktorí sa vykazovali všelijakými partizánskymi bumaškami neznámi zo stredoslovenských mestečiek a dedín, a po štyridsiatom ôsmom zase tí, ktorých vyhodili z funkcií národných správcov, koleso Dejín sa v tomto meste krútilo rýchlo a nezastaviteľne, vždy sa podeň dostali nejaké skupiny obyvateľstva, vždy iní si mohli zaskočiť na ich miesto, vždy ďalej sa niekomu bralo, aj keď už v mene národa alebo ľudu, Fortuna mala tú jedinú vlastnosť ako v gréckej mytológii, že bola vrtkavá - neľútostne a niekedy potmehúdsky jedným brala a iným štedro a nemenej potmehúdsky, krátkodobo zase dávala, taký bol kolobeh života v tomto meste, preto sa tí v koncentráčnických úboroch nemali sem čo vracať...

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

A jövő, 1945-ik évben ünnepli Érsekújvár városa alapításának négy­századik évfordulóját. Négy évszázad ugyan nem valami hosszú idő a tör­ténelem nagy fejlődésvonalában, egy város életében azonban már jelentős időszak. S ha ehhez a megállapításhoz még hozzávesszük azt, hogy ez a látszólag rövid időszak tele volt olyan eseményekkel, amelyek nemcsak itt Érsekújvárott, vagy a közvetlen környéken, de egész Magyarországon, sőt az egész világon is figyelmet keltettek, akkor nyugodtan megállapít­hatjuk, hogy Érsekújvár története egyike a legérdekesebb és legszíne­sebb várostörténeteknek.

Ebben a várostörténetben három egymástól eléggé elütő korszakot különböztethetünk meg. Az első a vár alapításáig, lö45-ig, eső időszak, amikor tulajdonképpen még nem volt Érsekújvár, de amikor azért a város mai területén mégis voltak falvak és éltek emberek. A második korszak a vár alapításától egészen a várnak a török uralom alól való felszabadításáig tart, tehát az 1545—1685-ig terjedő évek eseményeit foglalja magában. Végül a harmadik és talán legjelentősebb időszak, a vár felszabadításától napjainkig terjedő idő, Érsekújvár várossá-alakulásának korszaka.

Az első korszakra vonatkozólag nagyon kevés adat áll rendelkezé­sünkre. Csak annyit tudunk, hogy a mai város területén, illetve határában, négy falu terült el. Ezek: Gyorok, Gúg, Lék és Nyárhíd voltak. Hogy pon­tosan hol voltak ezek a falvak, kik voltak a lakóik, azt csak sejtjük, de nem tudjuk. Annyit azonban megőriztek a történelmi feljegyzések, hogy a legjelentősebb és legnagyobb Nyárhíd volt közöttük, amelynek a 14. században már plébániája is volt. A falvak különben az esztergomi érsek birtokát képezték, s lakói legnagyobbrészt az érsek jobbágyai voltak.

Amikor 1543. augusztus 10-én a török elfoglalta Esztergomot, s az érsek kénytelen volt Pozsonyba menekülni, az Érsekújvár határában el­terülő érseki birtokok és faluk tulajdonképpen védelem nélkül maradtak, sőt ki voltak téve annak a veszélynek, hogy az Esztergomból kiinduló tö­rök portyázó csapatok bármikor elpusztítják, vagy kirabolják őket. Ezért Várdai Pál esztergomi érsek, mindjárt érseki székhelye eleste után gondoskodni kívánt arról, hogy megvédje birtokait és jobbágyait a török pusztítás ellen, s az 1545-ik évben megkezdte a Nyitna folyó bal partján, Lék falu határában, a léki vár építését. Ezt a várat nevezték a történelmi források Újvárnak, majd mikor Várdai Pál érsek meghalt és második utó­da, Oláh Miklós, a várat még jobban kiépítette és megerősítette, Oláh-Ujvárnak.

Mint említettük, Ujvár, illetve Oláh-Ujvár, a Nyitra folyó bal partján épült, négyszögletű palánkvár volt. Főfeladata az érsek birtokainak ás jobbágyainak védelmén kívül annak a fontos országútnak a biztosítása volt, amely Budából kiindulva Esztergomon, Párkányon és Udvardon ke­resztül vezetett Tardoskedd, majd Nagyszombat, Sasvár és Szakolca, illet­ve Pozsony felé. Bár a vár aránylag kicsi volt, s legfeljebb 200—2S0 fegy­veres katona tanyázott benne, ezt a feladatát hosszú időn át teljesítette.

A vár földesurai, az esztergomi érsekek azonban csakhamar rájöttek arra, hogy a vár csak addig tudja teljesíteni feladatát, amíg a török nem kezd nagyobb katonai akcióba. Mivel a vár a Nyitra bal partján volt, a török sereg könnyen körülvehette, s rövid ideig tartó ostrom után vagy elfoglalhatta, vagy pedig kiéheztethette volna védőit. Ezért Verancsics An­tal érsek a hetvenes évek végefelé elhatározta, hogy új várat építtet a Nyit­ra másik partján, amely aztán nemcsak az érseki birtokokat fogja védeni, de megakadályozza a törököt abban is, hogy Magyarország északnyugati részét, a Vág, Nyitra és Garam folyók völgyét végigpusztítsa. így jött lét­re 1580-ban a második Újvár a Nyitra folyó jobb partján.

Az új vár az akkor már pusztulásnak indult Gyorok község határá­ban épült, közel 50 katasztrális holdnyi területen, szabályos hatszög alak­ban. Hat erős bástyája és két kapuja volt, mely utóbbiak közül az egyik Esztergom, a másik Bécs irányában nyílott. Hogy még jobban tudjon a vár védekezni a kívülről jövő támadások ellen, három láb mély és 108 láb széles és a Nyitra vizével megtölthető árokkal vették körül.

Ez a vár már erős végvár volt, s teljesen beilleszkedett abba a vég­várrendszerbe, mely Nagykanizsától egészen Kassáig terjedt, s amelynek legfőbb feladata a királyi Magyarország és az osztrák tartományok meg-védelmezése volt a török támadásaival szemben. Közel másfél századon keresztül teljesítette Érsekújvár vára ezt a feladatot. Sőt mivel a védővár­rendszer legfontosabb helyén, a félkör közepén, és a Bécs felé vezető út mellett feküdt, egymaga talán többet harcolt, s egymagáért több vér folyt, mint a többi várért együttvéve.

Alighogy felépült, s megkezdte a török elleni védőháborút, az 1605-ik évben Bocskai István hadvezére: Homonnai Drugeth Bálint vette ostrom alá. A törökök is megjelentek az ostromlók között, s szerették volna a vá­rat birtokba venni, de a legnagyobbrészt idegenekből álló védők inkább Homonnainak adták át a várat, aki 1605. október 17-én be is vonult csa­pataival Érsekújvárba. De nem sokáig volt a vár a felkelők kezében, mert a bécsi béke újra a császárt tette a vár urává.

Alig másfél évtized múlva azonban újabb küzdelem indult meg Érsek­újvár birtokáért. Bethlen Gábor csapatai vették ostrom alá a várat. És most sem az ostromlók hősiessége, hanem a védők árulása következtében cserélt gazdát a vár: a várőrség elfogatta Koháry Péter várkapitányt, a várat pedig átadta Bethlen alvezéreinek: 'Széchy Györgynek és Rhédey Ferencnek. Azonban Bethlen Gábor sem sokáig örülhetett az olcsó diadal­nak, mert a felkelést lezáró nikolsburgi béke 1622-ben ismét a császár ke­zére juttatta Érsekújvár várát.

A Bethlen-féle háborúk lezajlása után egy ideig aránylag nyugalom uralkodott Érsekújvárott és környékén, a század közepe táján azonban újra felélénkültek a harcok. A török ugyanis állandó rettegésben tartotta a vidéket, s leginkább Esztergomból kiindulva, hol itt, hol ott csapott rá a védtelen lakosságra és hurcolta el mindenét, sőt még magukat a lakóso­kat is. Ilyenkor aztán természetesen az újvári végvári vitézek sem marad­tak tétlenek, lesben álltak, és hol a még csak zsákmányra induló török csapatokat szórtak szét, vagy űzték vissza, hol meg a bő zsákmánnyal hazafelé igyekvőknek vetettek lest, akiktől aztán mindent elvettek, a kí­sérőket pedig leölték, vagy fogságba vetették. A törökök azonban végül is megsokalták, hogy az újvári vitézek annyi borsot törnek az orruk alá, s elhatározták, hogy elfoglalják a hódító terveik elé is oly sok aka­dályt gördítő végvárat. 1663. nyarán hatalmas török sereg indult Érsek­újvár ellen. Forgách Ádám várkapitány még idejében értesült a török ké­szülődéseiről, s hogy megakadályozza a törököket tervük keresztülvitelé­ben, Párkánynál megtámadta a Dunán átkelő török sereget. Sajnos, kissé későn érkezett, úgyhogy a folyón már átkelt és nagy számbeli fölényben lévő törökök súlyos vereséget mértek Forgáchra, aki csapatának meg­maradt részeivel kénytelen volt visszatérni és bezárkózni Újvárba. A törö­kök most már akadálytalanul elérték Érsekújvárt, körülzárták a várat, s augusztus 16-án megkezdték az ostromot. Közel másfél hónapig állták a védők a meg-megújuló török rohamokat, míg végül most is az álnok­ság győzedelmeskedett. A várban lévő német zsoldosok kényszerítették Forgách várkapitányt arra, hogy alkudozásokba kezdjen a törökkel s adja fel a várat, amely kívülről úgysem remélhetett segítséget. 1663. szeptember 24-én felkerült a vár fokára a megadást jelentő fehér zászló, s miután a törökök biztosították a védők szabad elvonulását, Forgách megfogyat­kozott csapataival elhagyta a várat, amelyet a török sereg nagy öröm-rivalgással vett birtokba.

Érsekújvár eleste és török kézre jutása nemcsak az ország észak­nyugati részének lakosságát érintette érzékenyen, hanem a Magyarország­gal szomszédos Ausztria és Morvaország lakóit is, mert a törökök Érsek­újvárból kiindulva még ezekre a távoli vidékekre is elmerészkedtek rab­lóútjaik alkalmával. Sőt 1683-ban már annyira erősnek érezték magukat, hogy vakmerőségükben magát a birodalom fővárosát, Bécset vették ostrom alá. Amint tudjuk, a töröknek ez a vállalkozása kudarccal végző­dött, sőt megkezdődött a magyar történelemnek egyik legdicsőbb és hősi tettekben leggazdagabb korszaka: az országnak a török uralom alól való felszabadítása. Ezeknek a felszabadító harcoknak egyik fontos láncszeme Érsekújvár felszabadítása és visszafoglalása volt. Huszonkét éve nyögte már ekkor a vár és környéke a török uralmát, míg végre 1685 nyarán ütött a felszabadulás órája. De amint a törökök csak nagy nehézségek árán és hosszú ostrom után tudták elfoglalni a várat, ugyanúgy a felsza­badító keresztény csapatoknak is ugyancsak meg kellett küzdeniük a várért. Július 7-től augusztus 19-ig folyt a nagyerejű ostrom, míg végre az augusztus 19-én elrendelt általános roham eredményeképpen a keresz­tény csapatok benyomultak a vár területére, s bár a törökök végső két­ségbeesésükben elkeseredetten védekeztek, véres kézitusa után mégis a keresztények diadalmaskodtak és birtokukba vették ezt a fontos várat.

A vár felszabadítása és a töröknek az országból való kiűzése után teljesen új korszak kezdődik Érsekújvár történetében. Az ország felszaba­dításával a, várak elvesztik jelentőségüket, s legnagyobb részükkel senki sem törődik, így történhetett aztán meg, hogy amikor II. Rákóczi Ferenc 1703-ban kibontotta a szabadság zászlaját, s egyik kiváló hadvezére, Vak Bottyán, 1704. novemberében ostrom alá fogta Érsekújvárt, a vár jófor­mán abban az állapotban volt, ahogyan az 1685-ik évi ostrom után hagy­ták, úgyhogy az aránylag kisszámú kuruc csapat könnyen elfoglalta a vá­rat. A kuruckorszakkal egy időre újra fellobbant Érsekújvár régi dicsősé­ge, hősi korszaka, hiszen maga Rákóczi Ferenc is többször megfordult a vár falai között, jó ideig itt volt a főhadiszállása, s az áruló Ocskay Lászlót is Újvár piacán fejezte le a bakó, de a kurucok szerencsecsilla­gának lehanyatlásával Érsekújvár várának hadi szerepe is végleg befejező­dött. Olyannyira, hogy 1724-ben, III. Károly király rendeletére, lerombolják a várfalakat, s még az oly sok harcot és hősi tettet látó köveket is el-hordatják Újvárból, hogy még ezek a néma tanuk se hirdessék a vár és lakói régi dicsőségét.

Mint már fentebb említettük, a várnak a török uralom alól való fel­szabadításával megkezdődik Érsekújvár történetének harmadik korszaka, a várossá-alakulás évei. Sajnos a város történetének és fejlődésének erre a korszakára szintén nagyon kevés feljegyzésünk és forrásunk van, mivel egy­részt ekkor a város már nem játszott országos-jelentőségű szerepet, más­részt pedig a város életére vonatkozó kisebb jelentőségű feljegyzések, városi jegyzőkönyvek nagyobb része elpusztult abban a nagy tűzvészben, amely 1810. májusában érte a^várost, amikor a város belső része majdnem teljesen leégett. A néhány fennmaradt régi összeírás, jegyzőkönyv és más forrás alapján azonban mégis megkíséreljük a város legújabb fejlődésé­nek és történetének képét megrajzolni.

Tizenöt évvel a vár felszabadítása után, 1700-ban, Kollonics Lipót esztergomi érsek, mint a vár birtokosa és földesura, összeíratta Érsek­újvár lakosságát. Az összeírás szerint 1700-ban Érsekújvárott 244 ház volt. Ezek közül azonban csak 158 volt lakható és 11 épülő állapotban, míg 75 ház teljesen el volt pusztítva, s így ezekben nem is lakhattak. Megtudjuk az összeírásból azt is, hogy 238 család lakott ekkor Újvárott, akik nemzetiségileg a következőképpen oszlottak meg: 138 magyar, 58 szláv, 30 né­met és 12 más nemzetiségű. A társadalmi megoszlás a következő képet mutatta: 3 gróf, 3 báró, 4 főrangú nemes, 73 köznemes, 31 polgár és 124 parasztcsalád lakott Érsekújvárott. Nagyon érdekes képet mutat a beköl­tözés sorrendje is, amely szerint 1685-ben: 28, 1686-ban: 11, 1687-ben: 7, 1688-ban: 15, 1689-ben: 15, 1690-ben: 11, 1691-ben: 18, 1692-ben: 16, 1693-ban: 18, 1694-ben: 14, 1695-ben: 20, 1696-ban: 21, 1697-ben: 14, 1698-ban: 12, 1699-ben: 11 és 1700-ban: 2 család telepedett le Érsekújvá­rott. Azt is megtudjuk ebből az összeírásból, hogy kezdetben inkább né­metek, majd szlávok telepedtek meg Érsekújvárott, míg a magyarok in­kább csak a kilencvenes évek folyamán költöztek be a városba.

Nagyon érdekes adatokat tudunk meg a városra vonatkozólag a III. Károly által 1715-ben, majd 1720-ban elrendelt összeírásokból. Eszerint a két összeírás szerint Érsekújvárott a nem adózó nemes lakósokon kívül 1715-ben 164, 1720-ban pedig 184 mezővárosi polgár élt. Ezeknek a nemze­tiségi megoszlása a következő volt: 1715-ben: 90 magyar, 53 szlovák és 21 német, 1720-ban pedig: 85 magyar, 67 szlovák és 32 német család lakott Érsekújvárott. Foglalkozás szerint következőképpen oszlottak meg ezek a polgárok: 1715-ben a 164 polgár közül 25, 1720-ban pedig a 184 polgár­ból 32 foglalkozott iparral, vagy kereskedelemmel. Tudjuk, hogy ebben az időben a városiasodás zászlóvivői az iparosok voltak, s amely városban ők jutottak túlsúlyra, vagy legalább is vezető szerephez, az a helység gyor­san haladt a polgáriasodás útján. Még jobban alátámasztja ezt a meg­állapításunkat az 1828-ik évi, ugyancsak országos összeírás, amikor is az Érsekújvárott összeírt 786 család közül 216 volt az iparos és 23 a kereske­dő. Míg tehát 1715-ben a lakosság 15%-a és 1720-ban 20%-a volt iparos és kereskedő, száz évvel később: 1828-ban már az érsekújvári családok 30%-a élt meg az iparból és kereskedelemből, ami Érsekújvár elvárosiasodásának egyik legfontosabb jele. És tényleg, a múlt század harmincas évei­től kezdve egymásután jönnek létre Érsekújvárott a különféle, városokra oly jellemző intézmények: óvoda, iskolák, gimnázium, takarékpénztár, kórház, stb.

Vessünk most egy pillantást a város lakosságszámának a fejlődésére. A legrégibb időkre vonatkozólag, 1850-ig, az egyházlátogatási jegyző­könyvek (canonica visitatiok) nyújtanak e téren tájékozódást, míg az újabb számadatokat a hivatalos összeírásokból merítjük. Eszerint tehát a város lakossága a török kiűzésétől kezdve napjainkig a következő fejlő­dést mutatja:

Ezek a számok élénken bizonyítják, hogy a város lakossága állan­dóan, sőt egyik-másik időszakban jóval az országos átlagon felül, nőtt és szaporodott. Hogy mennyi része van ebben a növekedésben a természetes szaporodásnak, és mennyi a beköltözésnek, az nagyon érdekes, de egyben eléggé nehéz kérdés, s eldöntése és megoldása kívül esik e rövid tanul­mány keretein. Annyit azonban megállapíthatunk, hogy Érsekújvár kedve­ző földrajzi, központi fekvése nagy mértékben hozzájárult ahhoz, hogy a város lakosságának száma folyton és átlagon felül növekszik.

Még csak a város területi, vízszintes kialakulásáról és fejlődésérő! mondjunk néhány szót. A legrégibb időkben, helyesebben a vár megalapí­tásától a török kiűzéséig terjedő időszakban (1545—1685), a vár és a város egyet jelentett. Lakossága is túlnyomórészt katonákból állott, s csak a bé­késebb időkben nőtt meg kissé a polgári elem, tehát a nők, gyermekek száma. Ezek kényelmesen ellakhattak a várban lévő épületekben, s nem vált szükségessé, de az állandó harcok, ostromok miatt nem is volt lehet­séges, a várfal alatti terjeszkedés, amint azt nagyon sok városunknál lát­juk. Mikor azonban 1724-ben lebontották, sőt elhordták a vár falait, s a város lakossága, — amint azt a fenti összeírásokból és adatokból láttuk, — állandóan növekedett, szükségessé vált a lakóházaik szaporítása, a város területének növelése. Ennek ekkor természetesen már semmi akadálya sem volt. S tényleg, a tizennyolcadik századbeli városi jegyzőkönyvek na­gyon sok érdekes adatot, feljegyzést tartalmaznak arra vonatkozólag, hogy hogyan épült ki idők folyamán lassan a város. A belvároson kívül főleg három, majd később négy irányban kezdett terjeszkedni. így alakul­tak ki az úgynevezett városi tizedek, még pedig a Naszvadi, Szárazsori és Tót utcai tized, majd valamivel később a Gúg utcai tized. A naszvadi, gúgi és tót utcai tizedek nevét és' helyét még   ma is őrzik az utcák nevei, míg a szárazsori tized a mostani belváros és a vasútállomás közötti részen te­rült el. Érdekes, hogy a Nyitra folyó felé, különösen kezdetben, a város nem nagyon fejlődött, amit csak azzal tudunk megmagyarázni, hogy ez a terület vizenyős, mocsaras hely volt. Amikor azonban szabályozták a fo­lyó medrét, s a két oldalán töltést emeltek, ebben az irányban is terjesz­kedni kezdett a város. Ez a folyamat a 18-ik század vége felé játszódha­tott le, mert a múlt század elejéről való jegyzőkönyvekben már egész sor utcanévvel találkozunk. Ilyen régi újvári utcanevek: Béka, Henig, Kangyi, Kis, Szedreskert, Vám, Andódi, Malom, Nagyfélsor, Kisfélsor, stb.

Üj lendületet vett a város terjeszkedése a múlt század második felében, amikor megkezdődött az Érsekújvárt érintő vasútvonalak kiépítése és a kü­lönféle gyárvállalatok alapítása. így, igaz, hogy inkább a mostani szá­zad elején, három külön városnegyed épült ki, mégpedig a leginkább vas­utasoktól lakott és a három vasúti hídon túl lévő vasútas-negyed, a vám-hídon túl, a bőrgyár és lengyár körül elterülő gyárváros, végül a Piritó­ban lévő postás negyed. De terjeszkedik a város a fenti negyedekkel el­lentétes irányban, a berek erdő felé is. Amennyire örülni lehet ennek a ter­jeszkedésnek és növekedésnek, ugyanolyan mértékben aggodalommal is tölthet el, mert a nagyfokú vízszintes terjeszkedés később akadálya lesz majd a város civilizálódásának (csatornázás, vízvezeték, stb.).

Ilyen Érsekújvár városának története és fejlődése, — főbb voná­sokban. A fentebb elmondottak csak halvány keretek, amelyeknek tel­jes kitöltése nagyon távolesik e rövid vázlat céljától. Remélhető, hogy a város jubileumai meg fogja hozni azt a várostörténetet, amely bőven és minden részletre kiterjeszkedően fogja az újvári polgárok elé állítani di­cső városuk felemelő eseményekben gazdag történetét és fejlődését.

MAJOR JÓZSEF.

(Rövid várostörténeti vázlatom megírásánál a követ­kező forrásokat használtam: az Országos Levéltárban lévő 1715, 1720 és 1828 évi összeírások, az érsekújvári plébánián található egyházlátogatási jegyzőkönyvek, az esztergomi prímási levéltárban lévő 1700. évi összeírás, a város mú­zeumában található városi jegyzőkönyvek, dr. Haiczl Kál­mán: Érsekújvár múltjából, dr. Thirring Gusztáv: A magyar városok statisztikai évkönyve, stb.)

Forrás: Önképzés és szolgálat. Az Érsekújvári M. Kir. Áll. Pázmány Péter Gimnázium kis-önképzökörének kiadványa. IV. kötet.  Szerkesztette: Dr. Bakos József´Érsekújvár 1944

Pék Irén magánygyűjteményéből. Köszönjük.
{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

„Nem az a fontos, hogy mid van,
hanem az, ami te vagy
és ami a másik ember számára lehetsz."
(Wass Albert)

Egy debreceni fiatalembernek 2003 telén támadt egy ötlete: Wass Albert műveiből egyszerre több helyszínen 24 órás felolvasást tartani, és ezzel a világcsúccsal felhívni a figyelmet az elhallgatott író munkásságára.

A hajdúsági kezdeményezés futótűzként terjedt a világ magyar közösségeiben, egymás után érkeztek a csatlakozásról szóló üzenetek Debrecenbe. A néhány hónappal előtte megalakult Egyesült Magyar Ifjúság szervezésében végül összesen 13 helyszínen indult meg a felolvasás 2004. február 21-én este 6 órakor. A több ezer olvasót mozgósító akció felejthetetlen élmény volt valamennyi résztvevő számára.

2012-ben az ötödik felolvasáshoz 45 helyszín csatlakozott, közöttük: Budapest, Debrecen, Miskolc, Győr, Veszprém, Pécs, Kaposvár, Szeged, Eger Zalaegerszeg, Kecskemét, Lakitelek, Kisgyőr, Encs, Karcag, Jászfényszaru, Keszthely, Dombóvár, Rákoskeresztúr, Pápa, Hatvan, Kalocsa, Mohács, Szajk, Dunaharaszti, Szikszó, Alsónémedi, Balatonfüred, Kiskunhalas, Csorna, továbbá Munkács, Nagybánya, Kézdivásárhely, Szatmárnémeti, Nagykanizsa, Gyergyószentmiklós, Érsekújvár, valamint Miami.

A tavalyi évben az egyetlen felvidéki csatlakozó város Érsekújvár volt. A Nobilitas Carpathiae felvidéki civil szervezet 2012. február 24-én „Adjátok vissza a hegyeimet!“ címmel nagysikerű emlékestet  szervezett, amelyen szép számban jelentek meg Wass Albert tisztelői.

Az erdélyi író emlékére 2013-ban immár hatodik alkalommal szervezik meg a műveiből összeállított felolvasóestet, amely nemcsak a Kárpát-medencében, hanem szerte a nagyvilágban, egységesen

2013. február 15-én pénteken 18.00 órakor kezdődik különböző helyszíneken. Az érsekújvári  Nobilitas Carpathiae  civil szervezet a helyi Művelődési  Ház Bábtermében tartja meg az emlékestet, amelyet felolvasás követ abból a célból, hogy a hallgatósághoz minél közelebb hozzuk szellemóriásunk irodalmi hagyatékát.

Az emlékest előadója Turcsány Péter  író, a  Kráter Műhely Egyesület könyvkiadó-vezetője és Wass Albert könyveinek kiadója lesz. Rendezvényünket megtiszteli Sinkovits Vitay András színművész, aki előadásával minden bizonnyal elkápráztatja a hallgatóságot.

Számos írót, költőt, közéleti személyiséget várunk az emlékestre, de természetesen nem hiányozhatnak városunk tisztelt polgárai és diákjai sem.

Jelentkezés és bővebb információ: giituus@gmail.com,  tel.: 0903 368 285

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Doc . RNDr. Jozef Kelemen, CSc je významným vedcom, pedagógom, odborníkom na kybernetiku a kognitívne vedy. Je rodákom z Nových Zámkov. Prinášame Vám rozhovor s ním s láskavým súhlasom redakcie českého časopisu Živel.

Doc . RNDr. Jozef Kelemen, CSc je významným vedcom, pedagógom, odborníkom na kybernetiku a kognitívne vedy. Je rodákom z Nových Zámkov. Prinášame Vám rozhovor s ním s láskavým povolením redakcie českého časopisu Živel.

Biografické údaje si o ňom môžete prečítať aj na našej novozámockej „wikipédii“.

Doc . RNDr. Jozef Kelemen, CSc. se narodil 16. března 1951 v Nových Zámcích na Slovensku a od svých vysokoškolských studií se zabývá problematikou umělé inteligence. Působil na řadě vysokých škol (v Bratislavě, v Košicích, v maďarském Győru a v Budapešti a na Massachusettském technologickém institutu (MIT), v Cambridge, USA). V současnosti je docentem na Fakultě hospodářské informatiky Ekonomické univerzity v Bratislavě a na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. Je asociovaným editorem mezinárodního časopisu Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence, členem Americké asociace pro umělou inteligenci, Newyorské akademie věd a několika dalších organizací. Je (spolu)autorem desítek původních vědeckých studií a řady knih, např. první československé monografie o expertních systémech nebo první československé vysokoškolské učebnice umělé inteligence. Recenze jeho doposud poslední knihy - sbírky esejů s názvem Budoucí Altamira - vyšla v Živlu č. 3.

• Po revoluci v roce 1989 byl celý východní blok vystaven ataku informací. První housle v tom okamžitě zahrála informační technika, Internet, nezávislá televize atd. Myslíte si, že jsme byli připraveni pojmout tento radikální zvrat do našeho dlouho stagnujícího středoevropského systému myšlení?
Myslím si, že jsme - alespoň v určitém smyslu - připraveni byli. Kdyby byl pravdou opak, pak by ten atak, jak jste to nazval, nemohl proběhnout tak prudce. Na co většina připravena nebyla, to je schopnost orientovat se v záplavě informací. To pak vede k neurotickým stavům, ke zkratovitému jednání a toho si užíváme dost. Vidíme totálně dezorientované lidi, kteří chtějí kamsi utéct z toho krásného nového světa, který je obklopuje. Nenaučili se žít v nadbytku informací, ani v žádném jiném nadbytku. Dříve bylo cílem naučit se shánět, a ne vybírat. Jsou typickými produkty nedostatkového hospodářství a nedostatkové informovanosti. Pokud bylo zapotřebí všechno složitě shánět, měl jejich život jakýsi smysl. Častěji než dnes mohli prožívat - i když to zní trochu paradoxně - něco jako úspěch. Bylo hrdinství sehnat rifle a půjčit si třeba Orwella nebo Milana Kunderu. Dnes je však pro ně stresující orientovat se na pultech butiků a knihkupectví. A není v tom žádné hrdinství. Tak se protestuje proti konzumnímu způsobu života. (Kdo z protestujících ho okusil a proč nepřestane konzumovat sám, ale nutí k tomu i druhé?) A brojí se proti záplavě informací. Ne proto, že bychom toho už beztak tolik znali, ale proto, že je to pro nás nezvyklé. Méně zvyklé (a ne horší) než nedostatek.
K druhé časti vaší otázky snad tolik, že nevím - nejsem si vůbec jist - jestli středoevropské myšlení v době, o které mluvíme, stagnovalo, nebo se jenom ubíralo směry, které pak ztratily svou aktuálnost. Rozhodně v něm dodnes chybí větší orientace na problémy, které bych já považoval za mnohem aktuálnější než třeba minulé vztahy mezi národy, které zde vedle sebe žijí. I ten problém je třeba řešit, je to však jaksi lokální záležitost, a budeme-li ho uměle stavět do popředí, pak se může stát, že jiný důležitý vlak nám ujede.
Je zcela jisté, že se svět opět rozdělí. Nejméně na dvě, spíše na tři části. Do které části se však dostaneme, to závisí dle mého mínění více třeba na informatizaci než na tom, jestli rozdiskutujeme do nejmenších detailů minulost česko-německých nebo slovensko-maďarských nebo česko-slovenských vztahů. Tradiční intelektuál středoevropského ražení je ale už po staletí takový, že o jiných problémech de facto neuvažuje. Tahle věc je jakoby dědičná. Ano, vždyť se i říká kulturní dědictví. Intelektuál v naší oblasti se prostě piplá v dějinách, a když ne, tak vlastně intelektuálem ani není. To je to naše regionální specifikum. I jinde se to dělá, ale přeci jen se dělá i mnoho jiných věcí. U nás stačí, když intelektuál spekuluje o minulosti. Horší už je jenom to, začne-li projektovat budoucnost. Hodně spravedlivou. To jsou pak problémy na půl století.

• Co je tedy podle vás úkolem intelektuála?
Jednou jsme o tom v Bratislavě chtěli diskutovat v rámci Evropského kulturního klubu. Řekli jsme si hodně zajímavých věcí o tom, co a jak by mělo být a proč. Jenomže jsme se nedokázali ujednotit ani na tom, kdo vlastně je ten tajemný intelektuál. Jak ho rozeznat. Snad podle toho, že mu je ochotno naslouchat mnoho lidí? To asi ne, viďte. Nebo je to ten, co se odhodlá, obětavě a nezištně, učinit pro celek - ještě lépe pro lidstvo - něco velikého? To asi také ne. Ten, kdo aktivně reflektuje celospolečenskou situaci a z této kritické reflexe jejího stavu pak úpěnlivě hledá společensky nejužitečnější, navíc morálně a eticky nezpochybnitelná východiska?

• Intelektuální veřejnost se postupně diferencuje v jak zastánce nových technologií, tak, abychom použili termín Umberta Eca, v skeptiky. Odkud pramení jejich obavy? Je možné, aby skutečně došlo k nějaké nové apokalypse způsobené technologií?
To je velice háklivé téma. Já bych si dovolil citovat kousíček z Ecova textu, na který jste ve své otázce odkazoval, z úvodu k jeho knížce Skeptikové a těšitelé. Eco tam píše:
Apokalyptik... v podstatě čtenáře utěšuje, poskytuje mu možnost, aby kdesi za katastrofou zahlédl pospolitost nadlidí schopných pozvednout se třeba jen pouhým odmítnutím daného stavu věcí nad průměrnou banalitu. Mohla by to být pospolitost nepočetná, složená třeba jen ze dvou jedinců, z toho, kdo píše, a z toho, kdo čte, jen my dva, ty a já, my jediní jsme pochopili a zachránili se: ostatní jsou masa.
A pak Eco upozorňuje, že výrazu nadčlověk užil záměrně, aby podtrhl nietzscheovský nebo pseudonietzscheovský původ mnoha takovýchto postojů. Asi má pravdu. A pravdu má proto, protože člověk - i ten nejnepatrnější - chce být individualitou alespoň ve svém mikrokolektivu, třeba v očích své rodiny, i když se paradoxně musí velice často přidat k většině, aby měl pocit, že se tou individualitou stal. On se jí stává ve vlastních očích právě tím, že se přimkne
k nějaké - čím slabší osobnost, k tím větší - skupině. Ale protože v zásadě je člověk - ať si o sobě myslí cokoliv - přece jenom prvkem společnosti, tak tahle umělá individualizace jde ruku v ruce s utvářením a s charakteristikami doby, ve které náš člověk žije. A náš člověk, my dnes, žijeme v době, kterou bych charakterizoval jako konec industriální společnosti. Společnosti, která kromě jiných užitečných věcí vytvořila i prostředky masové informovanosti. Zaplavila své členy informacemi, čímž jim umožnila kromě jiných věcí podílet se mnohem, mnohem účinněji a nepochybně ve svůj vlastní prospěch na společenském dění. Ona je totiž informovala. Je pravda, že technicky nebylo možné informovat každého zvlášť a s ohledem na idividualitu každého jednotlivce. To mohlo někoho znepokojovat, protože dané informaci nerozuměl, nebo proto, že stejnou informaci považoval zase někdo jiný za příliš redundantní. Industriální společnost je charakterizována masovostí. Musela přijít a musí odejít. Není místo na otázku, zda je to dobré, nebo ne.

• Co přijde?
Přijde společnost, kde bude zase více prostoru pro individualizaci. A to především díky informatizaci. Myslím si, že například sítě, které by umožňovaly přístup třeba jen k obrovským filmotékám tak, aby si každý mohl večer na obrazovku svého počítače přivolat film, na který by měl právě náladu, by způsobily mnoho změn v postojích k tomu, zda je informatická infrastruktura glajchšaltujícím, nebo individualizačním faktorem. A podobných nápadů se dá vyprodukovat velice rychle celá řada. Dost se dnes na takovýchto technických řešeních pracuje a já si myslím, že výsledky vědy možná v blízké budoucnosti vykompenzují vše, čím dvě staletí posouvaly lidstvo k masovosti.

• Česká věda jakoby se však stále nacházela v jakémsi zimním spánku. Myslíte si, že dojde v brzké době k nějakému zásadnímu ozdravění?
Nemyslím si to. Mechanismy, které ji usměrňovaly a dostaly do letargie, se systémově v podstatě nezměnily, peněz je katastrofický nedostatek, mzdy jsou totálně nemotivační a působí výrazně kontraselektivně. Působí to přímo zhoubně i na vysokoškolské vzdělávání. Bude zapotřebí mnoho organizační práce, aby se cosi hnulo, a bude to podle mne pomalý proces.
Nejtragičtější na celém stavu je, že následky budou poznatelné až po desetiletí, kdy nebude střední generace vědců a ani vysoce kvalifikovaných odborníků v praxi na nejklíčovějších místech. A netýká se to jen české vědy. Je to v zásadě problém všech postkomunistických zemí. Mám podezření, že supermoderní stíhací letouny, které tyto zemičky kupují, nikdy nikoho reálně stíhat nebudou, zatímco za deset let budeme nuceni reálně se obejít bez vlastních původních patentů a budeme všechno kupovat zvenčí. Včetně zdraví a ekonomického know-how.

• Vy se i za těchto podmínek věnujete vědě a výuce. Jaké jsou cíle a prostředky výzkumu v oblasti, ve které úspěšně působíte už více než dvacet let, v umělé inteligenci? Jde o výzkum bez přesného cíle, nebo vědci směřují k víceméně jasně definované fázi?
Úkolem vědní oblasti, které připadl ten ohavný název umělá inteligence, je zkoumat rozmanité předpoklady racionálního chování systémů v prostředích, ve kterých se nacházejí a v kterých konají. Zajímá nás kupříkladu stavba a z ní plynoucí funkcionalita řekněme takové bakterie, která ve svém jednoduchém prostředí - v nějakém roztoku - dokáže navigovat tak, že se vyhýbá oblastem s vyšší koncentrací pro ni škodlivých látek, a naopak, vyhledává oblasti s vyšší koncentrací pro ni užitečných látek. A tak přežívá. Setkáváme se u ní snad s nejnižší úrovní racionality. Zajímá nás i to, jak mohou být reprezentovány poznatky člověka a jaké mohou být mechanismy, které tyto poznatky tak efektivně využívají třeba při řešení problémů. Jim vděčíme za naši lidskou úroveň racionality.
To, co se dovídáme, musíme nějak vyjádřit. Čím přesněji a jednoznačněji, tím lépe. A protože jde vesměs především o procesy, tj. posloupnosti změn něčeho v něco jiného, přijali jsme názor, že by bylo asi nejefektivnější popsat to něco jako strukturu sestavenou ze symbolů a procesy pak jako procedury zpracovávající tyto struktury symbolů. Z toho vyplynulo, že bychom na ně mohli nahlížet jako na procedury, které mohou principielně být vykonávány výpočetní technikou a popisovány formalizmy, které jsme zvyklí používat při teoretických úvahách o počítačích a výpočtech. Jazykem našeho teoretizování se tedy stal jazyk informatiky, teorie programování, matematiky, logiky apod.
Pro experimentální účely, kdy je cílem testovat naše hypotézy, jsou to pak jazyky programovací. Některé jsme si v rámci umělé inteligence sami vytvořili. Pro jiné účely se nemusejí příliš hodit, nám však zjednodušují práci. V rámci těchto experimentů pak vznikají někdy i dost překvapivé programy, které leccos dovedou. Třeba porazit mistra světa v šachu.
Objevíme-li dostatek takovýchto a podobných principů, mechanismů, struktur atd., bude to nepochybně dobrý základ pro to, abychom se pustili do konstrukce umělých racionálních agentů. Třeba robotů situovaných ve fyzikálním prostředí jejich - a i našich - těl, nebo softwarových agentů situovaných v datových prostředích, které tam budou individuálně a autonomně konat. Podobně jako počítačové viry nebo součásti některých operačních systémů.
Všechny nás, samozřejmě, zajímá, kde jsou hranice těchto našich snažení ve srovnání s našimi lidskými schopnostmi. Ta tradiční otázka, mohou-li stroje myslet. Čím jsou však naše zkušenosti větší, tím více pozbývá tato otázka smyslu.

• Je tedy pojem umělá inteligence zavádějící?
Umělá inteligence sama o sobě není zavádějícím pojmem. Těžkosti začínají, jakmile ztotožníme inteligenci s lidskou inteligencí. V zásadě totiž můžeme mluvit i o inteligenci třeba zvířecí, nebo - s prominutím - hmyzí. Vše závisí na tom, co se rozhodneme označovat nálepkou inteligence. Obvykle se laicky přilepuje na všechno, co je dostatečně neznámé a tajemné na lidském chování a co nás lidi vyděluje z živočišné říše. Nevíme, jak přesně řešit zapeklité problémy, před které nás staví život. Nevíme, jak vymyslet něco nového - jak být kreativní. Nevíme, jak se efektivně něčemu naučit apod. A všechno to, co nevíme, vysvětlujeme tou naší tajemnou inteligencí. Jakmile se něco dovíme o těchto mechanizmech, přestáváme je brát jako projevy inteligence. Dobrý příklad poskytuje hra v šachy. Dokud jsme neměli počítače, které porazí šachisty velmistrovské třídy, mnozí byli ochotni připustit, že kdybychom je měli, měli bychom umělou inteligenci. (Tiše se domnívali, že vytvoření takového programu je nemožné.) Teď, když byl program sestrojen a mistr světa poražen počítačem, už to pro ně nic neznamená.
V oblasti umělé inteligence, podobně jako v žádné jiné oblasti, není cílem reprodukovat tajemno, ale odstraňovat je. Inteligence se postupně rozmělňuje na soubory velice specielních vědeckých a technických problémů, které je třeba poctivě a trpělivě řešit. To je náplní práce nás, kteří věnujeme tomuto oboru svou energii. Je to podobná situace jako například v biologii, kde už též málokoho zajímá tajemství života. Spíše se biologové soustřeďují na poznávání různých chemických procesů souvisejících s proměnou forem energie v organismech nebo zodpovídajících za to, že se potomci podobají svým rodičům apod.

• Mám to chápat tak, že roboti, kteří zastanou jakoukoliv fyzickou či duševní práci, zůstanou ve vědecké fantastice?
Nemáme ani takové lidi. Jeden pěstuje sportovní chůzi, a druhý se nehne z invalidního vozíku. Může však být zdatným fyzikem, zatímco ten první neumí ani plynule číst. Ale je to tu snesitelnější, než kdybychom všichni dělali vše a navíc stejně. Pak by zanikl důvod žít ve společenství a tím - obávám se - i kultura. Chci - možná trochu komplikovaně - říci, že nepotřebujeme ani univerzální lidi, natož pak univerzální roboty. A proto nebudou existovat. Jsou špatně definováni. Technicky se nedají uchopit vlastnosti, které by měli mít, a nedá se srozumitelně artikulovat ani důvod jejich existence.

• Zajímá se umělá inteligence o lidské vědomí? Domnívám se, že inteligenci či přemýšlení je možné dost dobře imitovat, ale v problému vytvoření umělého vědomí (a s tím spojeného sebevědomí, abstraktního myšlení či podvědomých procesů) se lidstvo neposunulo ani o kousek vpřed a možná nikdy neposune.
Mnohé z toho, co jsem už řekl, bych mohl teď zopakovat. Pokusíte-li se precizovat, co chápete vědomím, asi se dostanete do nesnází. Opět vlastně nevíme, co bychom chtěli od stroje, který by měl vědomí. Přísně vzato, odkud víte, že ho má někdo kromě vás? A co přesně označujete tím termínem ve vztahu k vaší osobě? A abych to ještě trochu přehnal - odkud víte, že stroje, třeba vaše IBM PC, vědomí nemají? Co by vás bezpodmínečně přesvědčilo o tom, že ho mají?
Je problematické vynášet soudy i o tom, posunulo-li se lidstvo v tomto směru, nebo ne. Jsme zvyklí vidět věci z perspektivy doby, ve které žijeme. Ale pokusme se podívat na naše stroje z pohledu středověku. Za pár století jsme dokázali zkonstruovat zařízení, která píší, co my diktujeme. Na to byli ve středověku písaři a to, co dělali, bylo výsostně intelektuální a jistě byli přesvědčeni, že k tomu, co dělají, je zapotřebí i jejich nesmrtelné duše.
Podle mého mínění - a podle mínění některých mých kolegů z umělé inteligence, kognitivní vědy a filozofie mysli - je slovo vědomí používáno na označení mimořádně komplikovaného a nepřehledného propletence našich schopností, a doposud nebyl - a já nejsem přesvědčen o tom, že teď už je - důvod jakkoliv ho rozplétat nebo vyjasňovat. Je to slovo na označení něčeho tajemného. Rozhodneme-li se jednou zabývat se tím spletencem podrobněji, dopadneme tak jako obvykle: Vynoří se řada drobnějších problémů, některé z nich vyřešíme lehko, jiné budou náročnější. Ale co je důležité, zmizí laické kouzlo toho slova.
Jediné, co se asi ukázalo, je, že něco z toho, co označujeme mlhavým pojmem vědomí, předpokládá velmi masivní interakci jejího nositele s jeho prostředím. Nejzajímavější na tom je, že do toho prostředí vlastně musíme zahrnout i vnitřní prostředí nositele.

• Co soudíte o názoru Hanse Moravce, že nejlepší cesta k vytvoření inteligence spočívá v tom, aby stroje dostaly možnost napodobit evoluci zvířecí inteligence, ovšem v procesu mnohem rychlejším, než jak probíhala evoluce biologická, darwinistická?
Moravcova kniha Mind Children, kde se snad tento názor objevil, je velice inspirativní. Mě na ni upozornil Marvin Minsky právě při jedné diskusi o tom, co se vlastně chce od inteligentních strojů.
Jak jsem už řekl, nedaří se definovat, co od nich chceme. Chceme od nich, aby byly schopny držet se svým dynamickým prostředím určitou dynamickou rovnováhu. Aby neznefunkčněly při sebemenší komplikaci, nepoškozovaly se (navzájem) apod. Je samozřejmé, že nejlépe se takovéto vlastnosti v určitém prostředí nabývají vývojem. Třeba darwinistickým, ale uvažuje se i o lamarkiánském. Ten by dokonce mohl být účinnější, protože bychom měli poměrně jasnou teleologickou koncepci - my bychom věděli, jaký stroj by se měl vyvinout. To je jedna možnost. Zaručit určitou variabilitu a pak možnost duplikace těch systémů, které úspěšněji přežijí v tom prostředí určitou dobu. Pak by se intelignece potřebná v tom kterém prostředí mohla takto vyvíjet. Dnes máme - díky některým superpočítačům - technické prostředky k jednoduchým experimentům s takovými vyvíjejícími se societami umělých, reprodukce schopných agentů. Postupně se dokonce rodí jedna nová, též hodně provokativní, oblast, která má stejně nesmyslný název jako umělá inteligence - umělý život.
Právě tato oblast se soustřeďuje na otázky, jak může z jednoduchých komponentů, které se chovají podle jednoduchých pravidel a sdílejí společné prostředí, vzniknout - třeba vývojem - něco složitějšího, čeho chování je méně snadné předpovídat a vtěsnat do jednoduchých pravidel. Třeba něco, co nám připomíná živé organismy v jejich interakcích s prostředím.
Když si teď uvědomíme, že v podstatě takovéto robustní a racionální chování vlastně požadujeme od inteligentních systémů, o kterých jsem už mluvil, pak se Moravcův plán jeví jako zcela odůvodněný. Dalo by se říci, že alespoň minimální inteligence - nebo, jak se mi více zamlouvá, racionalita - a život jsou totéž. Čím dál tím víc specialistů sdílí názor, že podstatou živosti není materiální substance, ale organizovanost a vztah s prostředím. Chris Langton - zakladatel výzkumu umělého života, působící dnes v tajemném Insitutu nelineárních studií v Santa Fe v Kalifornii - mluví v této souvislosti o zkoumání možných životů a o relevanci takovýchto výzkumů k pochopení aktuálního života, s kterým se setkáváme v pozemských podmínkách.

• Existují dnes systémy, které by se daly označit za umělé a současně v jakémkoli smyslu za živoucí?
Ano. Například počítačové viry. Žijí v datovém prostředí, mají tedy zcela jiný materiální substrát než běžné živé bytosti na Zemi. Na druhé straně se však množí, šíří se, jsou citlivé na charakteristiky svého prostředí a mění své prostředí. To je celkem dost atributů živého.

• Nemohou se však vyvíjet.
Naštěstí doposud ne. Na druhé straně však existují tzv. genetické algoritmy. To jsou procedury, které se vyvíjejí. Je to dnes velice módní oblast v informatice. Takže se želbohu vyvíjejících se virů brzy dočkáme.

• Moravec ve zmíněné knize vyjadřuje přesvědčení, že za padesát let budou existovat roboti stejně dokonalí jako lidé, ba co víc, že lidé budou s radostí přepisovat svá vědomí do mozků robotických těl. Myslíte, že jsou takové vyhlídky reálné a že bude mezi lidmi masový zájem vyměnit své tělo za umělé?
Nemluvme o tom, co bude za 50 nebo za 100 let, mluvme raději o možnostech, které dnešní výzkum skýtá. V robotice dojde k pokroku. Ze dvou příčin:
Za prvé, máme dnes konečně k dispozici dost poznatků, které jej podmiňují. Dost se toho udělalo v tradiční umělé inteligenci, která sa zabývala problematikou reprezentace poznatků, vnitřní, symbolickou reprezentací vnějšího prostředí robotů a procesy, které tuto reprezentaci mohou využívat ke generování plánů činnosti robotů. V průběhu 80. let se rozvinula tzv. nová umělá inteligence a v jejím rámci tzv. reaktivní robotika, která se soustředila na výzkum chování jednoduchých organismů a na uplatnění objevených principů při konstrukci technických systémů. Dnes jsou tyto dvě tendence ještě v jakémsi protikladu a vzájemně soupeří. To však potrvá dle mého mínění jenom krátce a pak sa začnou prolínat a přinesou - možná relativně rychle - ovoce v podobě skutečně kvalitních robotických systémů. Tu Moravcovu tezi, kterou jste citoval, bych chápal tak, že pak nebude problémem zkonstruovat robotický systém na jakoukoliv práci, kterou bude rozumné přenechat strojům. Budou dostatečně autonomní a racionální, aby ji mohly vykonávat.
A s tím souvisí druhá příčina mého optimismu. Ruku v ruce s vědeckými a technickými předpoklady se aktualizují starší a rýsují nové akutní společenské potřeby konstrukce takovýchto autonomních racionálních strojů. Jeden z pro mě nejpřekvapivějších projektů, s kterými jsem se na MIT střetl, je zaměřen na konstrukci miniaturních robůtků, artificielního hmyzu schopného provádět chirurgické zákroky uvnitř našich organismů bez toho, aby bylo zapotřebí organismus otevírat způsobem, jak to dělají tradičně chirurgové. Zdlouhavě se hojící a zdravotní pojišťovny finančně tím zatěžující rány totiž vznikají mnohdy jenom proto, aby se chirurg svýma velikýma rukama dostal v našem nitru tam, kde má provést zákrok, který způsobí obvykle mnohem menší ránu.
Teď něco k tomu, co budeme my lidé kdy pokládat za rozumné. Dnes pokládáme za rozumné nechávat si za určitých okolností vmontovávat pod kůži kardiostimulátory nebo navštěvovat zdravotnická zařízení, aby nás v nich napojili na určitou dobu na umělou ledvinu nebo aby nám přelili do žil trochu cizí krve. Lidé si s radostí nechávají na pozůstatky svých amputovaných končetin přimontovávat protézy, které jsou schopné účelně měnit impulsy, které do těch pahýlů vysílá nervová soustava, na elektrické impulsy, které v součinnosti s mikročipy pak řídí činnost protézy. V pokročilém stadiu výzkumu - dokonce pokud vím už vývoje - jsou elektronická zařízení, která by mohla podobným způsobem kompenzovat některé poruchy vidění. Jistě budou hodně populární, až se dostanou na trh. A mohli bychom pokračovat. Chci ukázat, že vývoj v tomto směru jde relativně pomalu, takže si na novinky zvykáme, aniž bychom si příliš uvědomovali, kolik strojů vlastně se už s našimi těly integruje.
Odepřeme si zdokonalení mozku nějakým technickým vynálezem? Myslím, že nikoliv. Rozhodně je dost lidí, kteří si nedokážou odepřít jeho stimulaci chemikáliemi, což je neporovnatelně nebezpečnější a destruktivnější, než vložení vláknitého čipu do závitů v mozku.
No a pak jednou kdosi přijde se zlepšovákem, že vlastně celý obsah našeho mozku bychom mohli každý večer nahrávat přes síť do jeho duplikátu, který by byl kdesi přísně chráněn. Tak jako jsou chráněny v spolehlivých bankách naše peníze nebo v jejich sejfech naše cennosti. Pak kdosi přijde a řekne, že za přiměřený poplatek by se dal obsah našeho mozku přehrát do hlavy jiného těla, když naše vlastní tělo zemře. V knížce textů Marvina Minského, kterou jsem sestavil pro bratislavskou Archu, jsou další podobné nápady. Rozhodně lze Moravcův názor interpretovat tak, jak jsem to načrtl a já nevidím vůbec žádné překážky takovéhoto vývoje.

• Stanisław Lem přichází v knize Summa technologiae se zajímavou koncepcí, jak vytvořit inteligentní myslící systém, dokonce inteligentnější než člověk. Jakési inteligentní prostředí s využitím v přírodě se nacházejících komplexních struktur. Co soudíte o takové možnosti?
Spisovatelé obvykle uvažují o těchhle věcech jenom na pozadí svých úvah o člověku. Výjimkou není ani Lem. Dokáže zprostředkovat krásné a šlechetné poselství pro lidi dneška tak, že své odkazy tlumočí jakoby z budoucnosti. Pro spisovatele je - a doufám, že i zůstane - člověk prvořadějším než technické podrobnosti. Takže jim leccos promineme, jen když je jejich dílo zajímavé a má nám co říci. Nečtu ho však nikdy jako technickou zprávu a spisovatelé sci-fi mi to asi rádi odpustí.
Doposud znám jedinou výjimku. Knihu Harryho Harrisona a Marvina Minského The Turing Option. Je to takový detektivní příběh. Hledají se zločinci a rekonstruuje se mozek a - co je zvlášť zajímavé a dobrodružné - i mysl jejich oběti, která je špičkovým výzkumníkem v oblasti umělé inteligence. Jen tak mimochodem je v knize ve velice čtivé podobě poskytnut relativně precizní výklad Minského societní teorie mysli. Jeden úryvek z tohoto románu vyšel s mou předmluvou ve slovenském časopisu Kultúrny život (1993, č. 23).
A teď k té možnosti inteligence dokonalejší, než je lidská. Samozřejmě je taková inteligence možná. Předpokládá však - alespoň dle mého mínění - složitější prostředí, než je to naše lidské. Takové prostředí se postupně vytváří např. tím, že si své původní prostředí zaplňujeme rozmanitými stroji. Například rozvoj automobilismu nás donutil naučit se reagovat - abychom si zachovali svou tělesnou integritu - určitým způsobem v přítomnosti aut, nebo když řídíme auto. Donutil nás stavět silnice určitého typu a přijmout určitá urbanistická řešení, přijmout určitou legislativu, regulující místo automobilu v naší společnosti apod. To vše podstatně změnilo náš svět a nás samotné. Mnoho lidí předčasně zemřelo vinou automobilismu. Mnoho by se jich uplatnilo mnohem lépe, kdyby automobilů nebylo. Mohli bychom v tom vidět snad i pokračující, civilizací urychlovanou, selekci. Ta bude pokračovat, protože se v našem prostředí budou objevovat stále nové stroje, mnohem autonomnější, než jsou dnešní dopravní prostředky nebo počítače. Ta dokonalejší inteligence, o které uvažuje Lem, ta je tu odedávna. Objevila se nejpozději s dělbou práce.
Kdybych měl parafrázovat Wericha, jeden ví to a druhý zase tohle a spolu toho víme moc. Takže inteligence je snad jakýsi společenský fenomén, na kterém každý z nás participuje svým dílem. Takže čím šikovnější a autonomnější stroje do našeho prostředí umístíme, tím bude inteligence toho prostředí vyšší.

• V Budoucí Altamiře kladete sugestivní otázku, zda budeme znát významy, jež vzniknou z komunikace technických systémů. Domníváte se, že můžeme dospět do fáze, kdy vedle lidské civilizace vznikne komplex techniky komunikující a přemýšlející ve vlastním světě, izolovaném od lidského chápání?
U této otázky je zapotřebí vyjasnit si nejdříve, co rozumíme slovem význam. Význam nějakého znaku - třeba slova, nebo dopravní značky - je dle mého mínění komplexem mých reakcí na tento znak. Protože sdílíme totéž kulturní prostředí, jsou významy znaků, jež nás obklopují, pro nás přibližně stejné. Teď si vezmu do ruky dálkový ovladač mého videopřehrávače a stisknu tlačítko, kterým chci třeba docílit, aby se obraz, který je právě na obrazovce, fixoval, protože mě na něm něco zaujalo a chci si to podrobněji prohlédnout. To je má interpretace významu stlačení tohoto tlačítka. Videopřehrávač následkem infračerveného paprsku určité charakteristiky vyřadí z provozu motor, pohánějící cívku videokazety, ale nevypne ty komponenty, které zabezpečují transformaci elektromagnetického záznamu na pásce v pohyby elektronových paprsků po obrazovce mého televizoru. To je význam, kterého nabývá stlačení tlačítka pro videopřehrávač. Znám dopodrobna tuto strojovou interpretaci? Nikoliv. Zajímá mě? Nikoliv.
A teď si představte, že stroje začnou komunikovat mnohem intenzivněji, než to dělají dnes. Je zcela možné, že ani pak nás jejich komunikace nebude zajímat. A protože jejich propojení bude nesmírně složité a těch strojů bude nesmírně mnoho, tak vlastně nikdo - žádný jednotlivec - nebude schopen jejich komunikaci sledovat a chápat významy, které pro ně mají znaky, jež si vyměňují. Jejich kultura bude izolovaná od té naší, ale nebudeme si s tím příliš lámat hlavy. Ani dnes si nelámeme - snad s výjimkou některých sociobiologů - příliš hlavu nad tím, že naše kultura a kultura termitů jsou relativně izolovány.

• Současná mladá generace vyrůstá na počítačových hrách. Jak myslíte, že to ovlivní společnost, až tito lidé dorostou do produktivního věku?
Až pak bude možné říci, že se počítače integrovaly do společnosti. Nebudou v nich vidět jakési skryté nebezpečí nebo hrozby, resp. takové věci dokážou spolehlivěji než my rozeznat a částečně eliminovat. Samozřejmě to na nich zanechá určité kulturní stopy, tak jak na mé generaci dnešních čtyřicátníků zanechala svou pečeť třeba kinematografie nebo různé proudy tehdejší populární hudby. Možná jsme se stali vizuálně vnímavějšími, na druhé straně pak orientovanými spíše na pasivní přijímání produktů kultury než na participativní účast
na její tvorbě. Snad se to trochu a v určitém směru změní. Počítačové hry vedou k aktivitě, i když to možná pro mnohé bude znít nepravděpodobně. Je třeba přemýšlet, včas reagovat... To v bijáku nebylo zapotřebí.
Nelze také opomenout možnosti aktivního výukového působení počítačů. Různé simulace, pro edukativní účely vytvořené virtuální reality apod. A především různá zařízení, pro která budou procesory integrovanou součástí. V Laboratoři médií MIT probíhají kupříkladu intenzivní výzkumy takovýchto možností pod vedením Seymoura Paperte, otce programovacího jazyka logo. Teď se ty výzkumy dělají s podporou firmy Lego a cílem je umožnit dětem vytvářet si stavebnicově relativně autonomní strojky nebo celá jejich společenství (například kočku, která honí pobíhající myš, a myš, která má tendenci se ukrývat před kočkou).

• Na MIT jste se ocitl ve světě, který je pro obyčejného smrtelníka podobný světu science fiction. Jak ovlivňují představy sci-fi spisovatelů myšlení vědce? Je možné, že díky myšlenkové odvaze autorů sci-fi se i vědci pouštějí do odvážnějších spekulací, nebo to je spíše naopak?
Osobně se domnívám, že vědci reagují spíše na to, co se nazývá společenská objednávka. Pokud jde o fantazii, tak tou jsou vyzbrojeni pravděpodobně v porovnatelné míře jako spisovatelé sci-fi. Dochází-li k ovlivňování, pak jde o oboustranný vliv. Nakonec nelze zapomenout četné osobní kontakty těchto skupin. Snad jeden příklad. Mezi blízké přátele Marvina Minského patřil Isaac Asimov a patří mezi ně například Arthur C. Clarke nebo Michael Crichton.

• Je MIT opravdu vědeckým nebem na Zemi? Jak ovlivňuje to, co se tam děje dnes, budoucnost? Jak reálné je uplatnění nejnovějších objevů v praxi?
Je to především místo, které je možné pokládat za jakési celosvětové centrum současné vědy. Uvědomte si, že několik ulic od kampusu MIT je areál Harvardovy univerzity a několik zastávek metrem je Bostonská univerzita a řada několika desítek dalších univerzit. Tyto školy si tvrdě konkurují, ale jsou mezi nimi i vztahy kooperace.
Druhý aspekt, který stojí za povšimnutí, jsou mimořádně vhodné podmínky, které MIT pro své zaměstnance a studenty dokázalo vytvořit. Je to velice bohatá soukromá instituce a to je cítit všude.
Třetí aspekt, to jsou asi tradice. Na MIT a na Harvardu toho vzniklo velice mnoho, co poznamenalo naši současnost. Na Harvardu byl např. zkonstruován počítač MARK I, jeden z prvních počítačů. Na MIT pracoval Norbert Wiener, otec kybernetiky. Uvědomte si, že tyhle dvě univerzity mezi sebou soutěží v tom, na které pracuje více nositelů Nobelovy ceny. Práce těch lidí se pak nepochybně odráží v budoucnosti.

• Jak reálné se vám zdají obrazy budoucnosti ve sci-fi filmech a románech?
Osobně sci-fi nijak zvlášť nemiluji, takže se k tomu nechci přímo vyjádřit. Domnívám se však, že autorům sci-fi nejde o to, aby předvídali, jaká bude budoucnost. Oni chtějí to nebo ono říci svým dnešním čtenářům. A aby to bylo čtenářsky účinnější, zpestřují děj tím, že ho posunou někam jinam, v čase dopředu, a pak vytvoří určité - z dnešního hlediska, a to je podstatné - atraktivní reálie. Nedomnívám se, že by nějak zvlášť přemýšleli o tom, jak se věci budou ve skutečnosti mít. Spíše jde o to, představit si prostředí dost atraktivní pro nás, v rámci našich současných představ o fungování společnosti, morálce, hodnotovém systému apod. A navíc takové, ve kterém dokážou nejúčinněji předvést své názory. Uvědomte si, že umístit děj do dneška přináší s sebou mnoho omezení. Když se rozhodnu psát sci-fi, pak se to vyřeší. Více představivosti může takhle kompenzovat menší znalost té dnešní skutečnosti. Určitě se něco z toho, co se ve sci-fi předkládá, uskuteční. Nemyslím si však, že je to zásluha sci-fi.

• Jak změní práce v oboru umělé inteligence myšlení lidí?
Já bych to porovnal se změnou, kterou zapříčinily objevy v jiných vědních oborech. Dobrým příkladem se mi zdá být vývojová teorie Charlese Darwina. Masové odmítání ruku v ruce s hrubou dezinterpretací, diskriminační kampaně, ideologické konfrontace, pak pozvolná změna v myšlení lidí a v pohledech na sebe samé. Akceptace. Bude

(Časopis Živel, David Kořínek, Morten, Ivan Adamovič)

{jcomments on}

Miért magyar iskolába?

Az, aki az anyanyelvén való oktatást választja gyermeke számára, a lehető legértékesebbet nyújtja: a gyökereket.
Az anyanyelvünk a legszebb, legértékesebb ajándék, amit édesanyánktól kaphattunk. Hiszen ezen a nyelven beszélt hozzánk, énekelt és mondott mesét az ágyunknál. Magyarul tanított imádkozni és álmodni. A magyar nyelv csodálatos kincseket rejt a mesékben,  népdalokban, népénekekben. Megerősít a családi összetartozásban, a szülőföld iránti szeretetben.

A magyar iskolákban oktató pedagógusok vállalják az anyanyelven történő neveléssel és oktatással járó többletmunkát, mert tudják, csak az a gyermek állja meg a helyét az  életben, aki a műveltség alapjait az anyanyelvén sajátítja el. S majd miután már saját nyelven birtokolja az ismereteket, megtanulhat más nyelveket, felfedezhet más kultúrákat.

Az iskolák azon kívül, hogy a tudás megalapozásán fáradoznak, a gyermekek lelki-érzelmi életének fejlődését is segítik. Őrzik, ápolják és továbbadják a népi hagyományokat,
a települések tradícióit, a nemzeti kulturális örökséget. Ezáltal erősítik a diákokban az identitástudatot.

A család és az iskola együtt készíti fel a tanulót az életre.
Ha egy akarattal, egy irányban haladnak a cél fele, akkor a gyermek harmonikusan fejlődhet. Mindkét féltől megkaphat minden támogatást ahhoz, hogy egyenes, becsületes, szüleit, tanárait, szülőföldjét, hazáját tisztelő felnőtt váljon belőle. S amikor majd a gyermek elhagyja az iskola padjait, bátran útra bocsáthatja őt a pedagógus is és a szülő is, mert tudják: a gyökér megmarad.

Wass Albert: A gyökér megmaradt

„... Élünk ma is, ahogy lehet,
s Isten - hitünk szent erejével
magyar szívünk szeretetével
őrizzük ezt a gyökeret.
Míg Isten a mi menedékünk
és hűség minden fegyverzetünk,
addig félnünk nem szabad:
mert a gyökér, az megmaradt!
Ki hűséget vet - életet arat.
és a gyökér az megmarad!"

Mons. Ďurčo Zoltán
püspöki helynök

Forrás: "Iskoláink - jövőnk Zoboralján". A Nyitra és Vidéke Célalap és az Élő Zoboralja közös kiadvány, 2012.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Národný kontrolný úrad koncom decembra 2012 zverejnil výsledky kontroly vynaložených finančných prostriedkov na riešenie marginalizovaných rómskych a sociálne odkázaných komunít v LOKI (Lokálne partnerstvo sociálnej inklúzie okresov Nové Zámky-Komárno-Šaľa) .

LOKI je občianske zdruţenie fyzických a právnických osôb na území okresov Nové Zámky, Šaľa a Komárno so záujmom o zlepšenie podmienok života ľudí na pokraji spoločnosti.Prostriedky dostávalo z Fondu sociálneho rozvoja a jeho činnosť spočívala predovšetkým v koordinácii, vzdelávaní a monitorovaní situácie sociálne znevýhodnených skupín obyvateľstva. Projekt prebiehal od októbra 2007 do októbra 2008 a stál cca 100 tisíc Eur.

V Nových Zámkoch sa výsledky projektu žiaľ nepodarilo dostatočne zhodnotiť v činnosti samosprávy, ktorá o problémy s Rómami a bezdomovcami - zrejme v očakávaní skorého  konca sveta - v minulom období nejavila záujem. Naše mesto je jedným z nemnohých okresných miest, kde neexistuje terénny sociálny pracovník pre uvedené skupiny obyvateľov, ktoré sú ponechané osudu so všetkými z toho plynúcimi rizikami pre nich i pre nás ostatných...

Protokol s charakteristikou projektu a výsledkami kontroly si môžete pozrieť tu.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Internetové vydanie denníka SME dnes prinieslo správu o rozpustení nitrianskej miestnej organizácie SDKÚ, ktorej meno sa dosiaľ asociovalo s osobou jej čelného predstaviteľa Ondreja Ščurku. Pre radového Novozámčana sa táto správa nejaví ako významná potom, ako sa minuloročné manévre modrej časti Slovenskej koalície proti NZTV nakoniec neskončili jej nahradením nejakou inou, napr. Nitričkou. Ako naznačuje Peter Hosszú vo svojom blogu, pohyb v Nitre by mohol viesť aj k ukončeniu účinkovania niektorých drobných podnikateľov z  Veľkej slovenskej koalície v Nových Zámkoch...

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

A Helischer József Városi Könyvtár (Esztergom, Bánomi út 8., Dobó Gimnázium) szeretettel hívja-várja Önt 2013. február 4-én, hétfőn 17 órakor Sebő Ferenc előadó estjére.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Az Istervin HU-SZK határon átnyúló projekt keretében, melyről már korábban írtunk, február 22-én Kürtön szemináriumot rendez az IPROVIN Szlovákia PT, nemzetközi előadók résztvételével valamint a mezőgazdasági államtitkár előadásával. A szemináriumra száznál több termelőt várnak.

Minden érdeklődőt szívesen vár a rendezőség. (IPROVIN Szlovákia – Hinzellér Lászlo)

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

A Szentgyörgymezei Olvasókör februárban is gazdag programmal várja az érdeklödoket. A Szentgyörgymezői Olvasókör programajánlata letölthetö oldalunkról.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Az egykori vidéki, falusi kultúra elengedhetetlen része volt a Csemadok mellett tevékenykedő amatőr színjátszás. Jó néhány község büszkélkedhetett egy-egy színjátsócsoportal: Szőgyén, Kürt, Udvard, Besenyő, Szímő, stb. Itt a kistérségünkben.
Úgyis mondhatnánk a falusi színjátszás fénykora volt az a időszak. Benne számos tehetséggel- szereplővel, rendezővel a nemzetiségi kultúráért elkötelezett személyiséggel. Sajnos ez ma már egyre inkább csak emlék, nincs folytatása, vagy csak nagyon kevés helyen. Eltávoznak a lelkesek, a tetrekészek, az amatőr-, népi-, vidéki kultúráért, színjátszásért, hagyományokért rajongók, vagy egyre kevesebb akad belőlük...

Még nagy akarattal, tervekkel teli volt minden napja.
Az utolsó telefonhíváskor is  bízó, reménnyel mondta: ...“ha, majd jobban leszek, leülünk és megbeszéljük a „színházi emlékestet“ - a Csemadok  egykori színjátszó csoportjának színdarabjaiból válogatott összeállítást, mikorra tervezzük...“. Meglepetés akart lenni. Kár, hogy csak terv marad.

Pálinkás Ferencet, úgy hiszem saját-, de az Őt követő generációkból is sokan ismerték Szőgyénben és a környéken. Barátságos jó szíve, emberi szeretete a sportért a kultúrért élt.

Kürtön született , de Szőgyént is szülőfalujaként szerette.  Szíve e tájért - a kürti festői borút pincéiért, barátaiért dobogott. Egyszerű munkásként -kőművesként, önszorgalmából tovább képezte, fejlesztette született színészi tehetségét, ami rendezői munkájában csúcsosodott ki. Sok színész jóbarátja volt, segítője volt a komáromi MATESZ is.

Dr. Platzner Tibor, Ropog József, Dráfi Mátyás és s.m. mindig szívesen látták és ségítő kezet nyújtottak neki... A legutolsó helyi színdarabi előadások nélküle nem voltak elképzelhetők.
Egy nemzetiségi kulúra iránt elkötezett, és rajongó, igaz emberi jellemet ismerhettem meg benne.

Ha az elmúlt ötven év távlatából nézem, itt Szögyénben Pék Laci bácsival (és a többi rendezővel) valamint a hozzájuk csatlakozó szép számú hazai amatőr tehetségekkel (Skronka Tibor), sok-sok kedves estét adtak a hazai és a környék falvai „nagyérdeműjének“, ragyogó sikerekkel, felejthetetlen alakításokkal.

És nemcsak a színjátszás, de a Csemadok régi, oszlopos tagjai közé is tartozott, aki sokat tett - családjával egyetemben - a helyi és a nemzeti kultúra asztalára. Ha csak a több mint  féltucat rendezett színdarabot, a több mint 20 színdarab szereplőjeként számon tartott fellépéseket számoljuk, gazdag és kitartó, szorgalmas munka eredménye. Mindig nagy élvezettel és szeretettel  szerepelt, állt a száznál is több előadáson a közönség előtt,- szép sikerekkel. Ő kapta meg (talán kevesen mások, itt kistérségünkben) a rendezői és színjátszói munkásságáért  járó  „Kék plakett emlékérdemrendet“, amikor a Csemadok színjátszó csoportja kerületi versenyt is nyert - nagy megtiszteltetésnek és érdemnek tartotta, jogosan.

Sok, igaz, jó barátnak vidám személyisége hiányozni fog... Kialudt egy lámpás. Néma lett a színpad. Lezárult a függöny,... az élet színpadán is. Még zúg a taps, de Te már nem hallod. Csak mi tapsolunk - a még élők - és közben csillog szemünk. Lélekben, kisérjenek emlékeink és az öröm, amit szétosztottál, meg baráti szeretetünk ... ott fent a mennyei utadon. Nem felejtünk. Igaz barátként voltál ember és igaz emberként barát. Emléked elött tisztelgö barátaid nevében Hinzellér László.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

"Személyesen ismerem ezeket a képviselöket ... sajnos - és tisztelet a kivételnek - sokszor nagyon pici és egyéni érdekek vezetik a döntéseket."
Az ATV csatornán tegnap Rónai Egon beszélgetett Tétényi Évával, Esztergom polgármesterével... aki hajléktalanokkal töltötte karácsony estéjét.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Novemberben foglalkoztunk a Csemadok székházában megjelent szlováknyelvü reklámfelirattal, amely arról értesíti a látogatókat, hogy az intézmény legfőbb szponzora a városháza. Mint a csatolt dokumentumból kiderül az önfényezést maga a városvezetés kényszerítette ki a támogatási szerződés aláírásakor. Rejtély, miért próbálják az egyébként adófizetők pénzéből folyósított 25 ezer eurós támogatást szponzori ajándékként feltüntetni... ráadásul szlovák nyelven...

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Po niekoľkých rokoch, keď sa na slovenských základných školách žiaci neučili básničky naspamäť, je to tu opäť: ôsmaci sa usilovne bifľujú prihlúpy Chalupkov opus Mor ho! - t.j. Zabi ho!  Práve takouto bohumilou veršovankou sa v r. 1864 rozhodol obšťastniť pospolitý ľud evanjelický farár v Hornej Lehote Samuel Chalupka, ktorý sa ani nie 15 rokov po slovenskom povstaní proti Kossuthovej revolúcii pre heroickú zápletku vrátil poriadne ďaleko - až do doby vlády rímskeho cisára Konštantína (272-337)  s ktorým sa mali - dávno pred príchodom z pravlasti - stretnúť jeho slovenskí junáci v smrteľnom boji.

Že aký chaos spôsobujú podobné ahistorické bludy v hlavách žiakov, ľahko zistíme v ich referátoch na internete... Pre ôsmaka vlastne ani nemusí byť jednoduché vybrať si medzi Chalupkovým romantickým pátosom - žiaľ neukotveným v slovenských dejinách a veľmi praktickou teóriou menšieho zla Mons. Jozefa Tisu ( "kde sa veľkí bijú, malým  načim zaliezť pod stôl"). Skončí to obyčajne zle, veď  "reči sa vedú, chlieb sa je". Ostatne tešme sa, že si autori školských osnov dosiaľ nespomenuli na Krčméryho podobne didaktickú básničku "Ohoľ ho!" t.j. Okradni ho!...

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Ritkán foglalkoznak magyar írók egy-egy nagyobb tájegységgel vagy pláne országrésszel. Erdély ugyan mindig  kitüntetett szerepet kapott a magyar irodalomban, és ez teljes mértékben érthető is, ám a Felvidék, a Délvidék, netán Kárpátalja nem jelenik meg ilyen fontos szerepben, vagy csak nagyon ritkán. Ennek talán az is az egyik oka, hogy míg Erdély külön státusa, kissé különálló szerepe sose képezte vita tárgyát, addig a többi országrész inkább csak Trianon után jutott hangsúlyosabb szerephez. Folytatás itt...

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

A napokban készült felvételen Szlama Julianna, 92-éves kürti asszony mesél életéről, a háborús-, és azt követő keserves évekről. A front 1944 telén 7-hétig állt Kürtön. A családfő 1945 őszén jött haza a háborúból, de a megpróbáltatások ezzel még nem értek véget - 1947-ben a családot Csehországba deportálták.
"Azt mondták hogy munkára visznek. A munkásokat vitték jobban Csehországba, akinek nem volt semmije. Mert nekünk nem volt sem házunk sem földünk. Akinek meg volt földje, azokat Magyarországra vitték a [lakosság]csere keretében."
Ez a kordokumentum Végh Viktória riporter és Kovács Balázs operatőr munkáját dicséri, köszönet érte!

{youtube}oGppgH9okf4{/youtube}

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Magyarországon a Story magazin immár  tizennegyedik alkalommal rendezte meg az Ötcsillag Díjátadó Gálát. Az idén az Év színészének járó elismerést az érsekújvári születésü Száraz Dénes kapta. Dénesröl bövebben itt olvashatnak.
{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

Orbanistan címmel 7 perces dokumentumfilmet sugároztak pénteken 2013. február 1-én a 3 sat német-osztrák-svájci adó "Kulturzeit" műsorában. A film készítői szerint a magyarországi állapotok aggodalomra adnak okot.

V piatok 1. ferbruára vysielala nemeckojazyčná stanica 3 sat vo svojom programe Kulturzeit dokumentárny film Orbanistan. Tvorcovia filmu v 7-mich minútach zhrnuli dianie v Maďarsku, ktoré považujú za znepokojivé.

{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}