H. Gordon Skilling (1912 - 2001), žiak Setona-Watsona

H. Gordon Skilling (1912 - 2001) bol kanadský historik s odborným zameraním na východnú Európu, predovšetkým Československo. Svoju kariéru začal v Masarykovom Československu kam pricestoval ako žiak prezidentovho priateľa Setona-Wastona z londýnskej School of Slavonic and East European Studies (SSEES).

V Prahe sa aj oženil so svojou americkou manželkou Sally a žili tam aj po vyhlásení Protektorátu až do r. 1939. Počas vojny Skilling pracoval v Londýne pre britský rozhlas.

Fakt, že bol členom britskej komunistickej strany, mu po vojne pomáhal nadväzovať styky s oficiálnymi historickými pracoviskami komunistických krajín. Ako "kanadský ľavicový historik" bol pozývaný na konferencie historikov východného bloku a bolo mu umožnené po nich cestovať.

Ako mnoho iných kolegov (pre príklad spomeňme Paula Lendvaia) udržiaval dobré styky s režimami, pod ktorými by síce žiť nechcel, spolupracovať však o to viac. Na rozdiel od Lendvaia sa však Skilling neskůr otvorene postavil na stranu disidentov (v r. 1979). Začal podporovať Chartu 77 čím si k východoeurópskym komunistickým režimom "spálil mosty".

Skilling bol do konca svojich dní veľkým ctiteľom Masaryka a slúži mu ku cti, že v životopise Masaryka ("Aagainst the Current 1882-1914", MacMillan 1994, český preklad "Proti proudu 1882-1914" Práh 1995) nezamlčal ani fakty, ktoré stavali Masaryka do negatívneho svetla, resp. uviedol aj argumenty oponentov (i keď často len pod čiarou).

Pre Skillingove práce je charakteristický poctivý zber faktov, i keď vo svojich záveroch sa ďosť často prispôsoboval prevažujúcemu trendu (nezamlčal však, že existujú aj od neho odlišné interpretácie). V prácach spred r. 1979 venovaných krajinám východného bloku často vychádzal zo špekulatívnych schém (keď sa napr. v sovietskom pol. systéme snažil dokázať existenciu vplyvových faktorov ním predpokladaných záujmových skupín).
Nižšie uvádzame niekoľko úryvkov zo Skillingovej 600 stránkovej autobiografickej knihy "Československo můj druhý domov" (Prostor 2000).

Začátek českých studií - Londýn a Praha

Doktorská studia v Londýně se namísto plánovaných dvou let protáhla na celé čtyři roky, a tak se můj návrat do Kanady přesunul až na rok 1940. Ty čtyři roky jsem měl svou základnu v Londýně, kde jsem žil od října 1936 do června 1937 sám. Tehdy jsem se začal věnovat studiu Československa. První dlouhodobý pobyt v Československu jsem si zařídil mezi květnem a zářím 1937, kdy se ke mně konečně přidala i Sally. Vzali jsme se tady a strávili společně několik týdnů. To bylo naše první setkání se zemí, kterou jsme později přijali za jakýsi svůj druhý domov. Ještě jsme stačili okusit atmosféru první republiky předtím, než byla zničena. Tato studijní cesta se stala základem mého celoživotního bádání na poli českých dějin a politiky.

Žákem Ústavu slovanských a východoevropských studií

V říjnu 1936 jsem odešel z Oxfordu a pronajal si byt ve starém penzionu na Torrington Square 63, přímo ve středu Bloomsbury, nedaleko místa, kde o rok dříve bydlela Sally. Jen pár minut odtud, na tomtéž náměstí, stála budova Ústavu slovanských a východoevropských studií, shodou okolností rovněž bývalý penzion. Vybavení školy bylo poměrně nedostatečné - žádné společné místnosti, žádný přednáškový sál a jen malá knihovna. Byl to studený a vlhký dům s plynovým topením. Jediný telefon byl v kanceláři ředitele. Navzdory skoupému rozpočtu se však škole podařilo vybudovat kvalitní sbor specialistů na sovětské Rusko a východoevropské národy.

Zapsal jsem se začátkem listopadu v kanceláři tajemnice Dorothy Galtonové. Kdysi pracovala s hrabětem Mihálym Károlyim, někdejším prvním socialistickým premiérem Maďarska, a když byla přijímána do zaměstnání, nijak se netajila svým socialistickým přesvědčením. Mluvila výborně rusky, obdivovala Sovětský svaz a v politice zastávala levicové postoje. Byli jsme tedy duchovně spřízněni a brzy se z nás stali blízcí přátelé.

Ředitel sir Bernard Pares kdysi vystudoval ruskou historii, v Anglii zavedl rusistiku na Liverpoolské univerzitě a na SSEES působil od roku 1922. S nadšením usiloval o rozvoj regionálních neboli oblastních studií, která kombinovala ruštinu s dějinami a společenskými vědami. Jako šéfredaktorovi se mu podařilo z ústavního periodika Slavonie Review vytvořit významný vědecký časopis a uveřejňoval v něm i politické články. Pares měl opravdový a vytrvalý zájem o ruskou problematiku a osobně se znal s liberálnějšími předválečnými vůdci. Byl zdrcen událostmi bolševické revoluce a ze školy i z časopisu udělal útočiště ruských vědců, kteří emigrovali. Po nástupu Hitlera jeho nepřátelství vůči sovětskému režimu polevilo a obdržel sovětské vízum. Když SSSR v roce 1936 poprvé od revoluce navštívil, bylo mu sedmdesát. Na základě této zkušenosti napsal knížku Moskva připouští kritika, která kolísala mezi chválou a kritikou nového komunistického systému. Stal se z něj vášnivý obhájce britsko-ruského přátelství a spojenectví obou velmocí proti Hitlerovi.

Mým konzultantem byl profesor R. W. Seton-Watson, odborník na problémy střední a jihovýchodní Evropy. Tehdy mu bylo pětašedesát, byl to nesmělý a ostýchavý, v práci ovšem velmi dynamický člověk. Skot, který si zamiloval všechny malé národy střední a východní Evropy. Získal si pověst svými předválečnými knihami o Maďarsku a jižních Slovanech (někdy psal pod pseudonymem Scotus Viator). Aktivně přispěl ke vzniku školy slovanských studií při Kings College na Londýnské univerzitě, kde od jejího založení v roce 1915 přednášel. Měl slušné jmění a často se zřekl svého platu a odevzdal jej jako příspěvek na financování činnosti školy. V době, kdy jsem byl jeho žákem, vydal několik knih, ve kterých kritizoval ústupky, jež západní svět činil diktátorům, a hájil solidaritu se Sovětským svazem proti hrozbě nacistického Německa.

V roce 1922 byl jmenován profesorem Masarykovy katedry středoevropských dějin, kterou na SSEES zřídila československá vláda na počest prezidenta. Již v roce 1914 se stal osobním přítelem tehdy ještě profesora Masaryka, a poté ho podporoval v exilu, kde bojoval za osvobození Čechů a Slováků. V roce 1915 pomáhal zajistit Masarykovu přednáškovou činnost na nově založené škole a pronesl zahajovací řeč na téma problémy malých evropských národů. Jako projev uznání jeho práci a na počest Masaryka zřídila československá vláda nejen Masarykovu katedru, ale financovala také české lektoráty a později velkoryse přispěla na stavbu nového ústředí SSEES. Já jsem československého ducha školy víc než vítal.

V následujících měsících jsem se s profesorem Setonem-Watsonem vídal každý týden v jeho malé pracovně, která byla až po strop zaplněna knihami a ze zdi na nás z fotografie s autogramem shlížel Masaryk. Býval zaneprázdněn školními záležitostmi, psaním, redakční prací i politickými aktivitami, a tak jsem na něj často musel čekat hodiny na chodbě. Přestože měl úžasné znalosti o střední a východní Evropě, nebyl to dobrý učitel a naše pravidelné konzultace se často odbyly tím, že mi dal nějaký seznam knih, často ze svých zažloutlých poznámek. Občas sám sebe shazoval a jednou přede mnou prohlásil, že je podvodník, protože neumí česky. V prvním roce vedl pro další dva nebo tři studenty zajímavý seminář o národním obrození ve střední Evropě.

Vedle schůzek v kanceláři mě někdy Seton-Watson pozval i k sobě domů do Wimbledonu. Povídali jsme si u něj v pracovně, kde se všude na podlaze, na židlích a na stole vršily hory knih. Obvykle jsme šli na dlouhou procházku s jeho psem do Rich-mond Park a cestou jsme diskutovali o historických i aktuálních problémech. Nesdílel jsem jeho liberální názory, obdivoval jsem však jeho učenost i to, s jakou rozhodností se stavěl proti Hitlerovi. Bylo mi sympatické, jak kritizoval britskou zahraniční politiku. Někdy mne pozval, abych povečeřel s jeho paní a s rodinou, včetně malých synků Christophera a Hugha, z nichž se později stali význační historikové. Žertoval o tom, že Hugh by rád viděl komunistického lídra Harryho Pollitta v čele vlády národní fronty.

1937

Já jsem byl rozhodně pro politiku Sovětského svazu a v březnu jsem se zúčastnil Kongresu míru a přátelství se SSSR, kde dr. Hewlett Johnson, „rudý děkan" z Canterbury, a ruský spisovatel Alexej Tolstoj společně s G. D. H. Colem a Johnem Stracheyem pěli chválu na Sovětský svaz.

Zneklidněn zhoršující se mezinárodní situací a povzbuzován příkladem své přítelkyně Pepy jsem se na začátku nového roku konečně rozhodl vstoupit do komunistické strany.

Letní škola v Tatrách

Dostal jsem stipendium, z něhož jsem si mohl uhradit stravu a ubytování na dvoutýdenní Letní škole pro mezinárodní otázky v Tatranské Lomnici i jízdné z Chebu do Popradu... Nejzajímavější však byl čtyřdenní pobyt ve Slezsku, v převážně polském městě Bystřice nad Olší. Byl jsem hostem polského luteránského pastora Jana Karpeckého, s nímž byl za války internován i profesor Rose. Se svým laskavým hostitelem jsem prochodil celé okolí městečka. Při jedné příležitosti jsme na horském hřebenu nelegálně překročili polskou hranici a sestoupili jsme na druhou stranu, abychom se podívali na skvostný palác polského prezidenta. Velice často mi pastor popisoval útrapy osmdesátitisícové polské menšiny, kterou se podle něj snažili Češi ze všech sil odnárodnit.

Program letní školy se zabýval problémy střední Evropy a Československa a se svými přednáškami v něm vystoupili čeští a slovenští politici: ministr zahraničí Kamil Krofta, ministr spravedlnosti, Slovák Ivan Dérer, německý sociálnědemokratický vůdce Wenzel Jaksch a diplomaté a vědci z Československa i z ciziny. Účastníků bylo asi sto padesát, byli to mladí vědci, novináři a politici skoro ze všech zemí dané oblasti, ale také z Británie, Francie a Itálie. Byl jsem jedním ze dvou severoamerických účastníků a jediný Kanaďan. Valila se na nás lavina českých a slovenských oficiálních stanovisek, měl jsem však také příležitost promluvit si se slovenskými autonomisty a německými henleinovci. Jednou jsem hovořil o tom, s jakou vehemencí podporuji republiku, a přitom jsem se zmínil o stížnostech polské menšiny. Předseda se podivil, že jako cizinec přikládám váhu informacím z druhé ruky....

Do Prahy jsem se vrátil přes Bratislavu a Brno, to byla tedy moje první návštěva Slovenska a Moravy. V Bratislavě jsem se setkal s mnoha čelnými slovenskými osobnostmi včetně dr. Antona Štefánka, blízkého přítele profesora Setona-Watsona, jenž byl pokládán za jakéhosi národního hrdinu za to, čím přispěl k osvobození Slováků od maďarské nadvlády. Lidé, se kterými jsem se sešel, byli orientací čechoslovakisté, nikoli separatisté, pouze se na věci dívali ze slovenského hlediska. Dva mladí Slováci Vladimír Houdek a Jozef Šoltész, kteří se zúčastnili letní školy, mne vzali na výlet na Devín, hradní zříceninu na skalnatém útesu, odkud byl krásný výhled na soutok Moravy a Dunaje a na rakouskou hranici, a potom ještě na Bradlo, kde jsme si prohlédli monumentální pomník Milana Rastislava Štefánika...

V Tatranské Lomnici jsem poznal několik nových českých přátel, mimo jiné Olgu Schieszlovou, dceru šéfa Masarykovy a Benešovy prezidentské kanceláře dr. Schieszla. Studovala v USA na Mount Holyoke College a mluvila výborně anglicky....

Masarykova smrt

Masaryk byl zosobněním dosažené nezávislosti a ztělesněním národních idejí. Za hranicemi země se stal světoznámou osobností s velkým morálním vlivem a vydobyl si dokonce i respekt politických nepřátel, jako byli Němci a Maďaři...

Byl jsem přítomen i na jiných setkáních, která se konala na Masarykovu počest. Na jednom z nich pronesl jistý univerzitní profesor oslavnou řeč, zazněly verše a osobně na Masaryka zavzpomínal profesor Seton-Watson. V němčině vyprávěl o svém vztahu k Masarykovi za války v Londýně a citoval z některých jeho dopisů.
Tisk se Masarykovu životu a dílu věnoval několik dní. Všichni se snažili nalézt v něm ztělesnění svých vlastních ideálů a zásad. Nacionalisté v něm viděli člověka, jenž pozvedl český národ z třísetletého politického spánku do nezávislého postavení a získal mu světový význam. Liberálové ho vnímali jako obránce huma-

Stalinismus ve východní Evropě

Únorový převrat v Československu v roce 1948 vynesl k moci komunisty a nasměroval zemi ke stalinismu....

V červnu 1948 jsme z Montrealu do Liverpoolu cestovali po moři a dále do Prahy letecky. Dva týdny jsme zůstali v Londýně, takže jsme si mohli prohlédnout, jak vypadá Anglie po válce.

Ustav slovanských a východoevropských studií sídlil pohodlně v senátní budově za Britským muzeem a řídil jej bývalý britský diplomat v Moskvě Philip Bolsover. Profesor Rose, který zastával funkci ředitele za války, odešel na odpočinek do Kanady. Nástupce Setona-Watsona na Masarykově katedře středoevropských dějin R. R. Betts byl schopný historik a na Československo měl vyvážený názor. K dalším členům sboru náleželi marxista a bývalý zástupce tiskové agentury TASS v Anglii Andrew Rothstein a Doreen Warrinerová, která vřele sympatizovala s posunem střední Evropy k plánování. Škola neudržovala žádné vztahy s Ruskem, pořádala však letní školy a výměnu studentů s Československem a s Polskem.
Můj starý učitel Seton-Watson, nyní profesor československých dějin v Oxfordu, zestárl a vypadal nemocně. K událostem v Československu se vyjadřoval kriticky a věřil, že do třiceti let se ukáže, že únorová akce Rusů byla „naprostým šílenstvím". Pokud šlo o smrt Jana Masaryka, přijal zprvu oficiální verzi o sebevraždě, později ovšem dospěl k přesvědčení, že šlo spíše o vraždu, byť nepotvrzenou. I tak se zdálo, že lituje rozhodnutí britských historiků odmítnout účast na oslavách šestistého výročí založení Karlovy univerzity a hodlal na její počest uveřejnit knihu historických esejů.

Cesta do Československa, 1948

Odjížděli jsme z Československa okupovaného nacisty a vrátili jsme se do země s komunistickou nadvládou...

Noví vládci nevynechali jedinou příležitost pochlubit se úspěchy režimu, připomenout jeho spojení s dřívějšími tradicemi a zdůraznit těsná pouta se Sovětským svazem a dalšími spojenci...
Diametrálně odlišný názor měli můj předválečný rozhlasový kolega Antonín Paleček, dosud zaměstnaný v Československém rozhlase, a jeho manželka. Oba systém tvrdě kritizovali a srovnávali jej s nacistickým režimem. Podle nich ovládli všechny oblasti života Židé a Jan Masaryk byl zavražděn...

Zkoumání záhady komunismu

Mé postoje k Sovětskému svazu a komunismu se sice proměňovaly jen pomalu, postupně však přece jen docházelo k posunu, v závislosti na proměnách podoby komunismu i mého uvažování.

Srovnávací přístup

Poprvé to vykrystalizovalo v přednášce o srovnávacím přístupu, kterou jsem proslovil v Americké politologické společnosti v září 1959 a která vyšla v následujícím roce v The Journal of Poli-tics.²¹ Převládající tendencí při analýze sovětské politiky v té době bývalo zdůraznit její jedinečnost, buď coby zvláštního produktu ruských podmínek a ruských tradic, nebo coby zvláštního produktu sovětské teorie a praxe. Je snad zbytečné říkat, že sovětský systém se od ostatních lišil. Obsahoval však rovněž společné prvky. Snažil jsem se dokázat, že sovětský systém lze lépe pochopit a vysvětlit, je-li srovnán s jinými. ..

Srovnávací přístup se na Západě setkal s příznivým přijetím a článek se dočkal překladů do italštiny a portugalštiny (v Brazílii), v Sovětském svazu ovšem narazil na naprostý odpor. Badatel R. E. Kantor jej pod titulkem „Metodologické rady k falšování historie" napadl jako počin, který ilustruje „úpadek" buržoazní sociologie a ignoruje principiální odlišnost sovětského a kapitalistického systému...

Tématu kontinuity a diskontinuity jsem se věnoval v přednášce na kongresu Mezinárodní politologické společnosti (International Political Science Association, IPSA) v Moskvě v roce 1979, kterou jsem nakonec ve zkrácené a upravené podobě uveřejnil jako „Československá politická kultura: pluralismus v mezinárodním kontextu".

Když jsem tento projev přednesl v Moskvě, strhla se bouře organizovaného odporu. Mluvil jsem před početným publikem více než sta lidí a má slova byla simultánně tlumočena do ruštiny. Předseda Radovan Richta, přední český sociolog, který v pražském jaru sehrál pozitivní úlohu, později se však svého postoje veřejně zřekl, si stěžoval, že moje přednáška byla spíše politická než vědecká, a ostře mi vytkl, že se jako cizinec snažím vykládat události v jiné zemi. Takové stanovisko ostře odmítl účastník panelu Richard Merritt z Illinoiské uiverzity, jenž se sám specializoval na Německo. Později mne informoval, že Richta protestoval proti zařazení mé přednášky do programu. Už před zasedáním mne můj český přítel Vladimír Soják varoval, že ho mé narážky na Husáka donutí, aby přednášku v plénu odsoudil. To také učinil. Tři sovětští vědci a tři Češi se navzájem trumfovali v hanobení mé analýzy coby nevědeckého textu, který je prodchnut duchem studené války. Údajně jsem opomíjel hospodářské a společenské aspekty problému a zaměřoval se na vůdce více než na lid. Jiní posluchači si zase spěchali pořídit kopii přednášky a někteří sovětští vědci, ba i jeden z českých kritiků (který se mi za své poznámky omluvil) mne na chodbě ujistili, že jsou mi za moje vystoupení velice vděčni. Určitým zadostiučiněním mi bylo to, že jsem tak heretický názor vyslovil přímo v srdci sovětského impéria...

Postupem času jsem se od svého prvotního obdivu k Sovětskému svazu a komunistickému systému posunul hodně daleko. Přestože jsem zprvu odmítal tvrdou antisovětskou a antikomunistickou pozici, stával jsem se postupně stále kritičtějším k mnoha rysům komunistického systému a vypracoval jsem řadu metod, které podle mne mohly vést ke správnějšímu porozumění těmto systémům. Zhroucení komunistického systému v Sovětském svazu a ve východní Evropě v devadesátých letech nastolilo otázku, zda tyto snahy o teoretickou analýzu pravou podstatu systémů spíše nezatemňovaly, než objasňovaly.

Prostřednictvím Sojákových dobrých služeb jsem se mohl sejít s českými vědci, kteří byli odborníky na tajemnou teorii lidové demokracie, o níž jsem napsal čtyři články.Vyvrcholení představovala schůzka s redaktory Otázek míru a socialismu, což byl ideologický časopis sovětského bloku. Ústřední redakce sídlila v Praze v bývalém katolickém semináři: výsměšně se nad ní klenula velká zelená kupole a nad vchodem visel kardinálský klobouk. Přijali mne tři ruští redaktoři, kteří mi nabídli kávu, maďarské víno a jablka. Šéfredaktor Sobolev byl v Moskvě. Ve sporu o lidovou demokracii šlo podle nich o konflikt mezi dogmatickými názory, jaké zastávali Farberov a Mankovskij, a dokonce i Sobolev, a tím, co nazývali „tvůrčím marxistickým pohledem".

Zájezd do Maďarska

V lednu a v únoru jsme svěřili děti do péče mladému americkému páru a vydali jsme se se Sally do Budapešti. Jizvy z revoluce v roce 1956 byly dosud patrné a lekce z toho roku natolik živá, že maďarský režim musel opatrně našlapovat, aby se vyhnul opakování událostí. Vypadalo to, že Kádár pod heslem „kdo není proti nám, je s námi" uskutečnil zázrak, když u nekomunistického obyvatelstva dosáhl loajální účasti a pasivního přijetí. Podle jednoho nekomunisty bylo Maďarsko druhou nejsvobodnější zemí bloku. Dvaadvacátý sjezd KSSS, který se odbyl v duchu antistalinismu, schválil opatrnou a poněkud „liberální" politiku maďarské strany a vytvořil pouto mezi Chruščovem a Kádárem.

S oficiálním požehnáním jsem měl možnost sejít se s odborníky z ústavů Akademie věd, ze strany, s redaktory hlavních stranických časopisů a orgánů Národní fronty a také s několika dobře informovanými britskými diplomaty. V Ústavu dějin KSČ jsem se dozvěděl o potížích spojených se sepisováním dějin maďarské strany, které si vyžadovalo přehodnotit takové vůdce, jako byli Béla Kun, Rákosi, Nagy, a rovněž revoluci z roku 1956. Vyučující z politické školy otevřeně přiznávali, že nacionalismus představuje vážný problém, zejména ve vztazích se sousedními zeměmi. Tento názor jsem uslyšel v mnoha dalších rozhovorech... Jeden z redaktorů, filozof Adam Wirth, hovořil o velkých změnách v maďarské filozofii a o vzestupu empirické sociologie jako základu pro oficiální politiku. Totéž zdůrazňoval i Sándor Szállai z Akademie věd, který vehementně zastával myšlenku oživení konkrétní sociologie. Rozhovor s předním historikem a bývalým aktivním stranickým politikem Erikem Molnárem netrval déle než několik minut, protože Molnár se náhle omluvil. Nicméně se mi tak naskytla příležitost promluvit s jeho mladším kolegou, významným historikem Gyórgyem Rankiem. Dále jsem se seznámil s Tiborem Szamuellim, synovcem vůdce rudého teroru za komunistického režimu Bély Kuna. Vystudoval v Moskvě a mluvil plynně rusky i anglicky. Jako by zosobňoval možnost sloučení dvou světů v jediné bytosti. Líčil Maďarsko jako v zásadě západní zemi s hlubokou protiruskou a protikomunistickou tradicí, a bez skutečné tradice protiněmecké. (Později se svou ruskou manželkou uprchl do Anglie, kde se stal známým konzervativním novinářem.)

S mnoha lidmi jsem se sešel soukromě. Například s Tamasem Danielsem a jeho ženou, kteří byli příbuznými mého přítele, výrazně antikomunistického amerického politologa Andrewa Györgye. Ukázalo se, že jeho bratr je členem strany a sympatizuje s režimem. Mluvil dosti pozitivně i o kolektivizaci. Setkal jsem se též se dvěma přáteli z letní školy v Tatranské Lomnici v roce 1937. Tehdy to byli zapřísáhlí liberální novináři. Přestože byli Židé, přežili hrůzy války i Rákosiho období. První z nich, István Gál, spisovatel, vědec a krátce i maďarský diplomat, pracoval v tiskovém oddělení britského velvyslanectví a mohl se do jisté míry věnovat rovněž vědecké práci. Měl pocit, že Západ nerozumí pozitivním rysům Kádárova režimu. Role policie zeslábla a v literatuře a kultuře zavládla mnohem větší svoboda. Druhý z mých lomnických přátel Gábor Biro vstoupil do strany a dělal účetního v jednom velkém podniku. Podle něj se maďarská politika vyznačovala především politickou netečností a pocitem bezmocnosti u obyčejných lidí, a rovněž velkou nejistotou, pokud šlo o budoucnost. Stavěl se k věcem kritičtěji než ostatní, uznával však, že za Kádára se mnohé zlepšilo. Oba mi vyprávěli o hrůzách velkého obléhání Budapešti, jak tehdy bydleli celé měsíce ve sklepě a neměli co jíst.

Moskva, 1961

Z Vídně do Moskvy jsem letěl jedním z velkých nových sovětských letadel TU-104 A. První, čeho jsem si na letišti Vnukovo všiml, bylo výrazné zlepšení vybavení pro cizince. Cestou do města mne překvapil silnější provoz i spousta nových obytných bloků, často mnohem hezčích než minulá stalinistická zástavba... Před Leninovým mauzoleem lidé pozorovali formální obřad výměny stráží. V den svátku jsem se večer procházel středem Moskvy: davy lidí zpívaly a tančily, mnoho jich bylo podnapilých. Tu a tam se vyskytl hlouček zabraný do vášnivé diskuse. Na Manéžním náměstí z tlampačů hlasitě vřeštěla klasická i lidová hudba - byla to veselá podívaná.

Chruščov a stalinismus

Byla to zajímavá zkušenost pobývat v Moskvě v době dvacátého prvního sjezdu KSSS, na kterém Chruščov podnikl druhý frontální útok na Stalina a stalinismus a otevřeně kritizoval Albánii.

Byl jsem na dlouhé návštěvě v bytě dopisovatele United Press Henryho Shapira, který v Moskvě působil už jedenadvacet let. Věřil, že Chruščov se neřídí emocemi. Šlo o promyšlený postup, jak Rusy šokem přimět k nezbytnému úplnému vykořenění stalinismu a podrýt trvající odpor vůči reformám, které měl v plánu. Sovětský život se od jeho prvního útoku na Stalina v roce 1956 velice změnil, říkal Shapiro, avšak proces změny bude pomalý.... Pro informaci jsem si popovídal s ekonomem Vladimírem Kazakevičem, členem prestižního Ústavu světové politiky a ekonomiky, který za války vyučoval ve Spojených státech na Cornell Summer School. Nedělalo mu potíže přijít ke mně do hotelu a čtyři a půl hodiny si se mnou otevřeně a bez zábran pohovořit.

Sociologie a filozofie

Názorný příklad vzájemného působení marxismu a západního myšlení představoval sociolog Jurij Zamoškin, se kterým jsem se setkal v roce 1958. Byl členem Filozofického ústavu Akademie věd a vyučoval na moskevské univerzitě. Právě se vrátil z půlroční stáže v USA a měl dokonalý přehled o americké sociologii. Přestože se stavěl kriticky k jejímu výlučně empirickému přístupu a vadil mu nedostatek ohledů na teorii, snažil se aplikovat některé její metody na vlastní studie o vztahu jedince a kolektivu. Později jsme dlouze diskutovali o mém článku o srovnávacím přístupu k politickým studiím: četl jej a souhlasil s ním (viz kapitola 12). Uznával potřebu srovnávací analýzy amerických a sovětských institucí a praktických řešení problémů společných oběma systémům, takových jako role jedince v průmyslové společnosti nebo vztah jedince k hromadným sdělovacím prostředkům či k byrokracii. Odmítal individualismus americké společnosti. V Sovětském svazu podle něj tvořil jedinec nedílnou část celku a mohl mít a měl vliv na rozhodování. Sdílel mou averzi k totalitnímu modelu, jaký se běžně uplatňoval na Sovětský svaz, a mluvil také o tom, co nazýval „dobrovolná a z vnitřních pohnutek ukázněná účast individua na společenském dění".

Stejně jako v roce 1958 mne Zamoškin vzal na schůzku do Filozofického ústavu. Někteří mladší lidé, jako V. Semenov a G. Osipov, představovali dobrý příklad sociologického trendu, který Zamoškin zosobňoval. Sociologie neexistovala jako oddělený vědní obor, tvořila součást filozofie, což ovšem nevylučovalo konkrétní sociologický výzkum, jak to doložili mnoha příklady. Na jejich myšlení měly vliv návštěvy polských sociologů, zejména Adama Schaffa. V diskusi se však prosazovali spíše starší lidé jako ředitel ústavu A. F. Okulov a odborník na teorii lidové demokracie B. S. Mankovskij, jejichž práce jsem dobře znal. Ti mladší byli mnohem realističtější a praktičtější a zdálo se, že je teoretické a propagandistické postoje jejich staršich kolegů nudí.

Právo a politika

Návštěvy v Ústavu státu a práva Akademie věd a na právnické fakultě potvrdily, že stará ortodoxie nadále ovlivňuje lidi v pokročilejším věku, zatímco mladší vědci uvažují nezávisleji. Při první návštěvě v ústavu mne uvítali pánové Kotok a Farberov, jejichž jména jsem dobře znal z jejich prací o teorii lidových demokracií. Trápil mne jejich černobílý a stereotypní přístup. V diskusi o věci státu a práva zastávali názor, že pojem „stát" v názvu instituce znamená, že se větší důraz klade nejen na právo, nýbrž na stát, což se týká i stran a společenských organizací. Vynechávalo se však téma vnitřní struktury strany, ta se probírala jen ve stranických institucích a časopisech. Úlohu individua sice za Stalina deformoval kult osobnosti, systém jako takový se však změnit nemohl, dál zůstával nejpokrokovější demokracií na světě. Navíc, jak jsem se doslýchal znovu a znovu, návrat ke kultu osobnosti už se nebude nikdy opakovat: vylučovalo jej Chruščovovo odsouzení stalinismu a nové postupy v politickém životě.

Na příští schůzce v Ústavu státu a práva jsem narazil na podobně ortodoxní tvrzení jiných dvou vůdčích odborníků. Profesor V. S. Tadevosjan, který stál v čele nedávno vytvořené Společnosti pro politické vědy, připouštěl, že sociální vědy se dostaly do úpadku a že na stranických sjezdech je stíhala přísná kritika. Profesor N. P. Farberov zastával dokonce ještě ortodoxnější a banálnější stanoviska. Ve dvou článcích v Soviet Studies jsem doložil krajní rozpory, které zmítaly teorií o lidových demokraciích, a opakované zdiskreditování dřívějších teorií (včetně Farberovovy) v pozdější etapě (viz kapitola 12). Při naší rozmluvě Farberov znovu použil otřepanou frázi o tom, že existují jednak obecné zákonitosti, které lze aplikovat na všechny země při přechodu k socialismu, a jednak národní zvláštnosti při uplatňování těchto zákonitostí v jednotlivých zemích. Popíral, že by mezi obecným a specifickým docházelo k nějakému přesunu nebo změně důrazů. V úvahu se bralo obojí, jedno nevylučovalo druhé. Připouštěl, že v minulosti došlo k chybám. Prohlášení mezinárodních komunistických konferencí v letech 1957 a 1960 však předložila správnou kombinaci buržoaznědemokratické a socialistické fáze revoluce. Na závěr našeho rozhovoru jsem mu dal rukopisnou kopii svého článku a on mi slíbil, že mi k němu pošle komentář. Ten jsem však nikdy nedostal.

Podobně mě rozesmutnil i rozhovor s vedoucím katedry sovětského občanského práva na právnické fakultě moskevské univerzity profesorem S. S. Kravčukem. Byl to starší člověk, a jak jsem se dozvěděl, do strany vstoupil roku 1918. Nepředpokládal, že sjezd strany vyvolá nějaké změny v učebních osnovách, samozřejmě se ale pozmění obsah přednášek. Když jsem později vyslechl jeho přednášku o sovětském státním systému, trochu jsem o tom zapochyboval. Vyjadřoval se mimořádně jednoduše a popisně, ve velké míře vycházel ze své vlastní učebnice, hovořil jednotvárně a nudně. O přestávce mne obklopil dav studentů, kteří se mne vyptávali na studia o Sovětském svazu v Kanadě.

Setkání s Jurijem Barabaševem z právnické fakulty, který šest měsíců studoval v Torontu, přineslo potřebné osvěžení. Šli jsme s jeho ženou do slavného loutkového divadla na představení Božské komedie, kde vedle loutek vystupovali i herci. Byla to povedená satira na boží stvoření země, muže a ženy a na Adamův a Evin pád. Paní Barabaševová v kožichu a japonské šále, které si přivezla z Kanady, vypadala docela elegantně. Dala mi dárek pro Sally: divadelní kukátko. Marně jsme se snažili alespoň okusit moskevský noční život: nepustili nás do žádné z nejlepších restaurací, všude tvrdili, že je plno. Později jsem se několikrát sešel s Barabaševem o samotě. Byl odborníkem na místní správu a psal srovnávací studii o Spojených státech, Velké Británii a Kanadě. Na jedné ze schůzek v restauraci hotelu Moskva jsem mu shrnul obsah svého článku o srovnávací analýze politických systémů. Barabašev naprosto souhlasil. Pak jsme si při výhledu na Rudé náměstí a Kreml slavnostně připili koňakem na srovnávací přístup.

Barabašev mé torontské přednášky o sovětském systému chválil jako objektivní. Říkal, že nyní už mladší sovětští vědci mohli zaujímat objektivnější stanoviska k cizím vládám. Potvrdilo se to na setkání s jeho mladším kolegou A. A. Mišinem, který se specializoval na buržoazní politické systémy, především na systém americký. Přestože byl členem strany a předsedou stranického výboru na fakultě, projevoval často neortodoxní názory. Neodmítal myšlenku srovnávací analýzy sovětského a amerického systému. „Lidé jsou lidé," říkal, když mluvil o společných rysech politických systémů. Pracoval na velkém spise o buržoazním ústavním právu, kterým se nezabýval v každé zemi zvlášť, nýbrž všechny funkce vlády zařazoval do srovnávacího rámce. Když jsem se s Mišinem sešel o několik dní později, měl už článek přečtený a říkal, že to bylo to nejlepší, co v angličtině na dané téma četl. Upozornil jsem ho, že sovětský lektor můj článek odmítl na základě toho, že sovětský systém je jedinečný a nadřazený, on však tento pohled odmítl jako nemarxistický. Kapitalistický a socialistický systém neexistovaly odděleně a bez souvislostí, jak se často tvrdilo - oba světy se navzájem ovlivňovaly.

V jiném ohledu mne návštěva právnické fakulty dosti odradila: všude visely propagandistické plakáty, v knihovně na katedře státu a práva nebyla jediná cizojazyčná kniha, diplomová práce o Československu, do které jsem nahlédl, se nesla v duchu průměrnosti a konformity, budova i knihovna vypadaly uboze, záchody byly odporné.

Politická ekonomie

Hned na úvod svého pobytu jsem mluvil s profesorem V. A. Žaminem, děkanem fakulty politické ekonomie a specialistou na čínskou ekonomiku. Fakulta sídlila ve staré budově, která mi připomínala mou vlastní katedru na Bloor Street West.

Překvapilo mě, když mne Žamin vyzval, abych přednášel o Kanadě nebo o tom, co si vyberu, a nabídl mi zasedací sál pro sto lidí. Nakonec jsem promluvil na pravidelné schůzi katedry zahraniční ekonomiky a po mně vystoupil Žamin s referátem o své nedávné návštěvě v Polsku. Na plakátě, který oznamoval čas a místo mé přednášky, stálo: „Studia o Sovětském svazu v Kanadě a ve Spojených státech". Přišlo asi padesát lidí, studenti i profesoři.
Jednou jsem se rovněž dostavil na nevyžádanou schůzku s Majevským, zástupcem ředitele Národohospodářského ústavu, který se věnoval výhradně ekonomice, a to sovětské. Později jsem zašel do nového Ústavu ekonomik světového socialistického systému, který se zabýval studiem ostatních socialistických zemí. Jeho ředitel G. M. Sorokin kladl důraz na obecnou příbuznost vývojových procesů v těchto zemích.

Kapitalistickou ekonomikou se zabývali v Ústavu světové politiky a ekonomiky. V tomto ústavu jsem neměl žádnou formální schůzku, o jeho práci jsem se ale něco dozvěděl od Z. V. Litvina, se kterým jsem se setkal v příjemné gruzínské restauraci Aragve. Žádná vědecká instituce, ani jeho vlastní, se nezabývala problémy světového komunistického hnutí: těm se věnoval ústřední výbor a řešily se na celosvětových komunistických konferencích. Litvin zlehčoval odlišnost Albánie a Číny a nedomníval se, že by hrozilo roztržení bloku.

Hledání politologie

Západní politolog, jako jsem byl já, si jen stěží hledal v Sovětském svazu protějšek. Politologie vlastně jako samostatná akademická disciplína ani neexistovala... Sovětská Akademie věd neměla ústav, který by se zabýval politologickým studiem, a ani na univerzitě neexistovala fakulta politologie. Když několik let předtím vznikla Sovětská společnost pro politické vědy, bylo to původně proto, aby se usnadnila spolupráce s Mezinárodní politologickou společností, a v jejích řadách stanuli ekonomové, právníci, historici a filozofové. Předseda dr. Tadevosjan mě ujistil, že založení společnosti neznamenalo uznání politologie jako samostatného oboru. Tadevosjan bral politologii jako jakousi zastřešující disciplínu, zahrnující všechny sociální vědy a slučující všechny aspekty studia společnosti. V jistých ohledech tedy sovětské pojetí politologie odpovídalo marxisticko-leninské doktríně, která zahrnovala všechny společenské vědy a prohlašovala se za základ veškeré politiky. Jak to vyjádřil Tadevosjan: „Naše politika se zakládá na vědě, na marxismu-leninismu a jeho uplatňování." Ruské slovo „nauka", které použil, zahrnovalo jak přírodní, tak společenské vědy a bylo vlastně ekvivalentem anglického „scholarship". Z tohoto hlediska samotné označení „buržoazní" politolog, které si západní profesor této disciplíny zákonitě vysloužil, bylo takřka protismyslné. Jeho odborná studia byla pokládána za výsledek vlivu celého systému buržoazních hodnot a zájmů a měla daleko k vědeckým základům, na nichž se údajně zakládala studia sovětská.

Snad ještě paradoxnější bylo to, že hlavní váha politologie netkvěla pouze v abstraktní marxisticko-leninské doktríně, ale v jejím praktickém výkladu a uplatňování, s nimiž přicházela strana a její vůdci, tehdy právě Chruščov. Na ospravedlnění takového přístupu Tadevosjan uvedl, že i když Chruščov nebyl „vědecký pracovník" (jiným slovem vědec), nýbrž politická postava, „veškerá jeho politická činnost odrážela vědecké znalosti, práci kolektivu sovětských vědců". Podle všeho znamenala politologie něco málo více než momentální „stranickou linii" domácí a zahraniční politiky. Směrodatné politické studium se neodehrávalo v ústavech a na univerzitách, ale především v nejvyšších kruzích stranického vedení, v aparátu ústředního výboru. V roli interpretů nebo vyučujících této vědy vystupovali především straničtí propagandisté včetně vědců na politických školách a univerzitách a na katedrách marxismu-leninismu na každé vysokoškolské instituci. Od všech studentů se vyžadovalo, aby během celé své univerzitní dráhy tento předmět studovali.

Jen jedinkrát jsem měl příležitost proniknout do kuloárů „stranického vědění", a sice při návštěvě Ústavu marxismu-leninismu, kde mne přijal zástupce ředitele G. D. Običkin. Vyptával se mne na mé výzkumy a vyučování marxismu-leninismu a předvedl mi hromadu publikací, které ústav vydal. Bylo to ještě čerstvé druhé vydání díla Marxe a Engelse v ruštině v šestatřiceti svazcích a páté pětapadesátidílné vydání Leninových prací. Neměli v úmyslu vydávat další svazky Stalinova díla. Jeho klasické Otázky leninismu existovaly v mnoha výtiscích, a přestože se stále ještě používaly, vydávat se už neměly.

V této „nejsvětější svatyni" jsem se opovážil zeptat na vztah leninismu a marxismu. Običkin odvětil, že Lenin byl Marxův pokračovatel a následnik, rozvíjel však marxismus dál s ohledem na vývoj, který Marx neznal. Když jsem položil ještě heretičtější otázku, zda existovala nějaká podobnost mezi Leninovou teorií o nepřerušované revoluci a Trockého permanentní revolucí, a zmínil jsem se o svém článku na toto téma, Običkin jakékoli srovnání energicky odmítl a prohlásil, že trockismus je k leninismu nepřátelský. Vytahoval z poliček jednotlivé svazky, aby dokázal, že Lenin sám odmítal teorii permanentní revoluce. Přesvědčoval mne, abych svůj článek opravil, než ho uveřejním, a ochotně se mi nabídl s radou i do budoucna. Bylo zřejmé, že jsem se dotkl citlivého místa a že v pohledu na Trockého nedošlo k žádné změně.

Leningrad, 1961

Byl jsem rád, že jsem se dostal do Leningradu, prosyceného duchem tradic bývalého hlavního města Ruska a dějiště revoluce... Můj hlavní zájem však byl prozaičtější: dozvědět se co nejvíce 0 současnosti, hlavně o sovětské vědě... Z diskusí vyplývalo všeobecné odmítnutí myšlenky srovnávací analýzy sovětského a západního systému a nezpochybnitelný důraz na rozdíly mezi buržoazním a socialistickým systémem vlády. Stejně jako v Moskvě i tady mne o přestávce a po skončení přednášky obklopili studenti a kladli mi otázky. Vedoucí katedry teorie státu a práva profesor D. A. Kerimov proslovil informativní přednášku o kybernetice a právu. Zvlášť se mi líbil menší seminář mezinárodního práva, kde profesor Malinin dost náročným způsobem probíral otázku diplomatického uznání.

Nejvíce jsem se dozvěděl při náhodném setkání u oběda v hotelu s filozofem z Gercenova pedagogického ústavu. Vyklubal se z něho lektor povinného kurzu dialektického materialismu. Připustil, že studenty tato přednáška zrovna moc nezajímá, ale že ji musejí absolvovat - přinejmenším je to praktické pro jejich budoucí kariéru. V diskusi o marxismu-leninismu se ukázalo, že je pružný a otevřený argumentům. Sovětští marxisté nepřijímali marxistické názory mechanicky, uznávali však úlohu myšlenek a nadstavby při ovlivňování vývoje. Popíral, že by se byl Lenin lišil od Marxe v důrazu na roli vedeni a akce, připouštěl rozdíly v akcentech, leninismus ale marxismus rozvíjel.

Strávil jsem večer s Borščevskými, kteří už bydleli v novém třípokojovém bytě půl hodiny autobusem od centra. Nebyl tam výtah a dům vypadal dost staře. Jurij měl jako knihovník ve svém ústavu na starosti největší asijskou knihovnu na světě s milionem svazků. Říkal, že od doby „tání" se vydalo hodně lepších knih a že si lidé nějak dokázali zařídit přístup ke knihám, které vyšly v zahraničí, jako třeba Doktor Živago. Proces se dvěma spisovateli, Siňavským a Danielem, s jehož průběhem se seznámil ze zápisu, byl podle jeho názoru politicky stupidní a morálně neomluvitelný. Nevzbudil v lidech strach, ale naopak větší odpor proti vládním restrikcím. Sešel jsem se s Kovaljovovými, tentokrát však odděleně, neboť se mezitím rozvedli. Jurij pořád učil na univerzitě a absolvoval dvouměsíční přednáškové turné po Austrálii. Bydlel v družstevním bytě. Jeho žena Licka žila s dcerou Natašou ve starém dřevěném domku. Stále vyučovala angličtinu a měla spoustu práce s rozhlasovým vysíláním a s psaním.

Znovu jsem navštívil profesora Kerimova, který se stal prorektorem a jedním ze šesti korespondentů Akademie včd v oboru práva. Šlo o doživotní jmenování, s nímž nebyly spjaty žádné skutečné povinnosti, zato však podstatné výhody: byt, auto s řidičem, proplácení cest a možnost sanatorní péče. Dělal redaktora Politologické ročenky, nicméně nesouhlasil se západní myšlenkou, že by politologie byla samostatnou vědou. Vylíčil mi nejradikálnčjší změnu, ke které na univerzitě došlo: vznikl nový Ústav komplexních společenských výzkumů, kde pracovalo sto padesát lidí ze všech příslušných oborů přírodních i společenských věd. Devět zvláštních pracovišť se zabývalo vztahem jednotlivce ke společnosti a vztahem jednotlivce a společnosti k přírodě. Ředitel ústavu Jurij Jemeljajev mi řekl, že jejich cílem je sjednotit společenské vědy při studiu společenských problémů. Ačkoli teprve začali s provozem, doufali, že s podniky uzavřou mnoho smluv na výzkum praktických problémů. Zdálo se mi, že šlo o velký krok na cestě ke zřízení sociologického ústavu, o kterém se v Moskvě zmiňoval Zamoškin.

Zájmové skupiny v sovětské politice

Vydal jsem právě první studii o zájmových skupinách v sovětské politice (viz kapitola 12), a tak jsem se chopil příležitosti probrat toto téma s vědci v Moskvě a v Leningradě. Barabašev teorii o zájmových a vybraných skupinách vyjadřujících soukromé i veřejné zájmy přijímal. Za příklad těch prvních mohli posloužit kolchozníci, kteří bránili soukromé parcely proti Chruščovovč snaze zlikvidovat je, anebo učitelé, protestující proti vládní snaze snížit jim platy. Jako ilustraci druhého, pozitivního vlivu uvedl pracovní skupinu, jejímž byl sám členem a která radila sovětskému předsednictvu ve věcech místních orgánů. Jmenoval rovněž stálé výbory sovětu a jejich podvýbory a neformální skupiny profesorů, kteří vypracovávali návrhy na změny zákonů.

Podobně jeho kolega Mišin uznával, že v SSSR existují nátlakové skupiny, domníval se však, že míra jejich vlivu závisí na úrovni, na které působi, a ta je buď celosvazová, republiková, v rámci autonomních republik, nebo místní. Na nejvyšší úrovni mohla jednat Akademie věd: byla nejmocnčjší a měla velký vliv na politiku. Odbory už tak vlivné nebyly, leda na nižších úrovních. Podle nové ústavy mohly vyvíjet i zákonodárnou iniciativu. Jako příklad zmínil svaz liliputánů, sdružující především zaměstnance cirkusů, kteří pro sebe dokázali prosadit změnu důchodového věku.

Jiný odborník na právo Jurij Kozlov se též domníval, že lze mluvit o zájmových skupinách a pro ilustraci uvedl společenské organizace jako odbory nebo Komsomol, které zastupovaly užší zájmy svých členů. Zdůrazňoval také roli odborníků, kteří zastávali různé koncepce veřejného zájmu, a rovněž poradní sbory doporučující nové zákony v oblasti státní správy. Mimo jiné existovaly i dobrovolná sdružení rybářů nebo sportovců či ochránců přírody. V. Kazakevič z Ústavu světové politiky a ekonomiky hovořil o nově vzniklé společnosti na ochranu památek, jejímž byl členem a která měla za cíl nejen pořádat výlety k historickým stavbám, nýbrž se je snažit zachránit a restaurovat.

Právní experti Tadevosjan a Farberov byli ochotni uznat jistou roli organizovaných zájmových skupin v sovětské společnosti, například pokud šlo o Akademii věd a její ústavy, které předkládaly odborné posudky. Nechtěli však přijmout úlohu osobních nebo zájmových skupin. Obávali se totiž, že mezi společenskými a zájmovými skupinami a veřejným zájmem by začaly vznikat rozpory. A rozpory mohly být jedině dočasné a „neantagonistické", neboť ve zdejší společnosti údajně vládla zásadní harmonie zájmů.

Sociolog Zamoškin mou analýzu soukromých a veřejných zájmových skupin ochotně přijal a souhlasil s tím, že totalitní model již nelze dále uplatňovat. Zdůrazňoval podíl odborníků na veřejné činnosti; rozdílnost názorů se často vyjadřovala veřejně. Jemelja-nov v Leningradě sdílel názor o důležitosti zájmových skupin a jejich vlivu na vládu, mluvil však jen o těch, které působily oficiálně v systému politických organizací: o odborech, Komsomolu, Akademii věd, Svazu spisovatelů a Svazu umělců. Na rozdíl od stali-nistických dob existovaly tehdy velké názorové rozdíly a probíhala otevřená diskuse, ovšem nadále se vše dělo pod vedením strany a členů strany zastoupených v jednotlivých organizacích.

V roce 1961 jsem SSSR opouštěl se smíšenými pocity a nebyl jsem si jist, jaké mám z návštěvy vyvodit závěry. Z rozhovorů s vědci jsem si odnesl obecný dojem, že se cítili svobodnější a měli lepší vědomosti o západní vědě. Sevření, v němž stalinismus držel vědu, očividně povolilo, zvláště patrné to bylo u mladých vědců. Nové myšlenky dostaly více prostoru, a to i ty západní. Objevila se jistá ochota pokládat politologii a sociologii za nestra-nické metody studia. Připouštěla se myšlenka konfliktu zájmů, ačkoli jednotlivci i zájmové skupiny se dosud podřizovali veřejnému zájmu, jak jej definovala strana. Neznamenalo to, že ze Sovětského svazu se stávala „otevřená společnost" - nebyla to však už „uzavřená společnost" včerejška. Důsledky destalinizace se nicméně dostavily až za deset nebo dvacet let. Jen stěží se dalo předvídat, co přinese směs převládajícího marxismu s konkurenčními myšlenkami ze zahraničí.

Tání ve východní Evropě

Šestitýdenní cesta do Československa v létě 1967 byla od války vůbec nejdelší a nejplodnější. Nikdo samozřejmě nemohl předvídat, co se stane o rok později, vítr změn už však byl silný. Každý vyjadřoval reformní názory a rozhovory se vedly bez zábran a s upřímností. Československo, které svého času pokulhávalo za Polskem, Jugoslávií, a dokonce i za sovětským Ruskem, se s ohledem na otevřenou a polemickou debatu stalo předvojem komunistického tábora. Svědectví o probíhajícím kvasu jsem podal již předtím ve svých textech, a už jsem se nemohl dočkat, až vše spatřím na vlastní oči^.

Slovensko

Bratislava se od naší návštěvy před pěti lety změnila jen málo. Z někdejšího Stalinova náměstí zmizela Stalinova socha a stalo se z něj náměstí Slovenského národního povstání. Místo, kde kdysi stála obrovská socha Milana Štefánika, a ještě před rokem 1914 pomník císařovny Marie Terezie, zelo prázdnotou. Veškerý provoz na krásném modrém Dunaji (ve skutečnosti byl špinavě hnědý!) představovaly tu a tam vlečné čluny, německý nebo ruský parník a raketový člun, který denně jezdil mezi Bratislavou a Budapeští. Staré Město se téměř nezměnilo, až na renovaci několika krásných starých budov. Velký dóm svatého Martina se stále ještě opravoval. Synagoga čekala na demolici. Hrad na strmém vrchu nad městem začínal zase vypadat jako před rokem 1811, kdy vyhořel, zbýval však ještě velký kus práce. Na Slavině stál ošklivý sovětský válečný památník, štíhlý obelisk s postavou Vítězství, u jehož paty se nacházely stovky sovětských válečných hrobů, o které údajně pečovali dobrovolníci.

Rozhovory s vědci a novináři se daly dojednat stejně snadno jako v Praze. Odtud jsem měl několik doporučujících dopisů a každý začínal slovy „Pan prof. dr. soudruh..." - zvláštní kombinace tradičních a komunistických titulů. Všiml jsem si, že ačkoli se Slováci o záležitost svobody zajímali, silný důraz kladli především na slovenskou otázku a na potřebu rozsáhlejší samosprávy nebo federace.

Samuel Falťan z Historického ústavu se specializoval na Slovenské národní povstání. Masarykovu úlohu při rozvíjení česko-slovenské vzájemnosti hodnotil pozitivně, vyčítal mu však nesprávný koncept čechoslovakismu. Silnější Češi na něm založili svou nadvládu, která byla v rozporu s jinak liberální první republikou a přispěla k posílení konzervativního a klerikálního hnutí, které nakonec vyhlásilo reakcionářský separátní stát s knězem Jozefem Tisem v čele. Ve své knize o povstání Falťan zdůrazňoval jeho národní stránku, za což ho český historik Král tvrdě kritizoval a obvinil ho z buržoazně nacionalistického postoje. Falťan pokládal současné česko-slovenské vztahy za naprosto neuspokojivé. Většina lidí odmítala separatismus a dávala přednost česko-slovenskému soužití, které by však muselo být založeno na rovnosti Slováků, a to nejen proklamativní, nýbrž i skutečné.

Ředitel Národohospodářského ústavu Pavol Turčan považoval ekonomickou otázku za klíčový moment slovenského problému. Byl velkým zastáncem ekonomické reformy na celorepublikové úrovni, nicméně zdůrazňoval, že Slovensko jakožto méně rozvinutá oblast čelí specifickým překážkám. Cožpak by mohly slovenské podniky soutěžit na volnějším trhu bez celních bariér, které by je chránily před výkonnějšími českými firmami? Zároveň se obával, že opatření, která byla vzhledem ke zvláštní situaci Slovenska přijata, by mohla způsobit úplné ochromení reformy. Evžen Lóbl souhlasil s tím, že ústřední plánovací systém selhal a že je naléhavě zapotřebí hospodářská reforma, která by přinesla změnu v systému, nikoli však změnu systému, a s níž by se dostavily přinejmenším některé prvky demokracie.

Známý spisovatel Laco Novomeský, někdejší poválečný prominentní politik, byl po propuštění z vězení podobně jako Husák vyloučen z veřejného života. Podle něj si již spisovatelé mohli psát víceméně, co se jim zlíbí, a mohli zastávat různé myšlenkové proudy, byť samo sebou vždy v rámci socialismu. Neměli žádné zvláštní politické cíle, svým psaním se však snažili působit na veřejné mínění. Pokud šlo o slovenskou otázku, panovala obecná nespokojenost se stávající situací, separatismus však nikoho nelákal. Základní otázka měla podle něho dvě polohy: „Přijmou Češi Slováky jako sobě rovné?" a „Přijali Slováci myšlenku na společný život s Čechy?"

Významný spisovatel a scenárista Alfonz Bednář s námi vyjel na Devín, ke zříceninám hradu nad řekou, s výhledem na rakouské hranice obehnané ostnatým drátem a strážními věžemi, a potom do rekreačního střediska spisovatelů - do bývalého sídla hraběte Pálffyho. Vyprávěl nám o pohromách, jaké v minulosti napáchala cenzura, o trvající autocenzuře a redakční kontrole. Ve vlastních dílech, jež byla stažena z oběhu, se věnoval citlivým historickým tématům, ovšem za svůj román o povstání Hodiny a minuty obdržel státní cenu. Skutečně vládla větší svoboda, „ale my chceme ještě víc", říkal. Česko-slovenské vztahy nebyly dobré, možná dokonce ještě horší než před válkou, neexistoval však žádný způsob, jak problém otevřeně probrat. Jádro problému spočívalo v ekonomice, neboť tu řídili Češi. V kulturní sféře měli Slováci přece jen větší kontrolu nad vlastními školami a univerzitami, i když ještě stále podléhali striktním nařízením pražské vlády.

Rozhovory v dalších institucích probíhaly obvykle ve větších skupinách a nebyly tak přínosné. V Ústavu státu a práva mluvil jeho ředitel František Košťa o studiích zaměřených na zájmové skupiny a o vznikající politologické disciplíně. Kladli velký důraz na „lobbing" masových organizací a Národní fronty. Ředitel Ústavu dějin východoevropských zemí si pochvaloval spolupráci s Prahou, jen žehral na omezené finanční prostředky. Jeho mladší kolega dr. Bystřina byl v soukromí otevřenější. Historické studie se sice vyznačovaly větší svobodou a objektivitou než dříve, ale o době po roce 1945 se ještě nedalo psát bez omezení. Od ředitele Sociologického ústavu Jána Mlynáříka jsem se dozvěděl, že tamní výzkumy se soustředily na vývoj slovenské společnosti a jejích sociálních struktur, včetně sociálních skupin. Třídní hledisko již nebylo rozhodující, doplnila je institucionální, regionální a profesionální hlediska.

Nejprovokativnější názory zastával docent Fakulty žurnalistiky na Univerzitě Komenského Miroslav Hysko. Během povstání, a pak ještě jednou později pracoval jako šéfredaktor slovenského stranického listu Pravda a v roce 1963 se stal terčem urážlivého útoku A. Novotného. Zůstal členem strany, avšak nemohl své názory projevovat zcela svobodně. Společenskou situaci viděl dosti pochmurně: nestačila jen ekonomická reforma, nýbrž byla zapotřebí i změna politického systému. Od roku 1956 k žádné zásadní změně nedošlo a slovenská otázka zůstávala nevyřešená. Tradiční centralistický systém, který zavedl Beneš, fungoval dál i za komunistů. Neexistovalo žádné vážnější separatistické hnutí, se stávající situací ale nebyl nikdo spokojen.

Zamířili jsme na sever do Nitry. Na vrcholu kopce se tyčila zděná citadela, ve městě se nacházely krásná katedrála a biskupský palác, překvapivě moderní budova Vysoké školy zemědělské a mnoho nových obytných domů. Nápadný kontrast představovala starobylá Kremnica, ve velice zanedbaném stavu. Parný den jsme strávili v Banské Bystrici, kde kdysi sídlilo velení Slovenského národního povstání. Překrásné veliké náměstí hyzdil šeredný pomník sovětským osvoboditelům. Muzeum nabízelo svéráznou verzi Slovenského národního povstání: popisovalo je jako čistě komunistickou akci, Husákovi a Novomeskému byla věnována jen nepatrná pozornost, o nekomunistických účastnících ani nemluvě.

Podzim v Bratislavě

Cesta z Vídně do Bratislavy (asi 65 km) trvala dvě hodiny, včetně půlhodinového zdržení na hraničním přechodu. Čeští a slovenští úředníci se usmívali, žertovali a dokonce nám ani neprohlíže-li zavazadla. Na zdech banky na hranicích visely obrazy Svobody a Dubčeka a heslo „Dubček a Svoboda, to je naše svoboda". Přímo na hranicích nebyly žádné sovětské jednotky, ale hned o kousek dál jsme viděli malou sovětskou posádku s několika tanky.

Bratislava působila dojmem všeobecného rozkladu, s výjimkou několika renovovaných historických budov. Hrad, který nyní sloužil jako sídlo velení sovětské armády, zůstal zavřený až do 30. října, kdy se připomínalo výročí Martinské deklarace 1918. Staré Město dál setrvávalo v katastrofálním stavu. Tabulky se jmény ulic, které lidé odstranili, aby zmátli okupační armádu, dosud chyběly, a fasády často nesly stopy po kulkách a šrapnelech. Občas jsme zahlédli pár sovětských vojáků, většina jednotek se ale usadila na venkově a do města nesměly vstupovat moc často.

Na každém kroku jsme viděli portréty Svobody a Dubčeka a nápisy na zdech jako „Rusové, choďte domov!" V bývalém sídle Svazu československo-sovětského přátelství bylo prázdno a v oknech visely obrazy Gustava Husáka, předsednictva Slovenské komunistické strany a slogan „Národ, který utiskuje, není sám svobodný". Maďarské knihkupectví bylo zavřené a mělo rozbité výlohy. Na ohromnou hradební zeď někdo vyškrabal citát z jednoho slovenského básníka, odsuzující porobení Slováků Římany, nyní namířený pochopitelně proti Rusům. U Filozofické fakulty Univerzity Komenského, kde se utábořila početná sovětská posádka a kde proběhla mohutná studentská demonstrace, byla deska, na níž stálo: „Na tomto místě tragicky zahynula sedmnáctiletá studentka."

Ale život šel dál. Jeden večer jsme strávili ve velké sklepní vinárně U Františkánů, kde bylo nabito, lidé jedli, pili a zpívali. Někdo utrousil, že tak vypadá jejich zklamání. Z politického kabaretu Divadlo na Korze, kde si Lasica a Satinský celé roky dělali legraci z režimu Novotného, se teď za obrovského aplausu ozývaly odmítavé narážky na Sovětský svaz a na Rusy. Na koncertě komorní hudby v Redutě hráli Hándela a Vivaldiho pro nadšené mladé obecenstvo. V univerzitním studentském klubu proběhlo tajné „zahájení" výstavy abstraktního umění. Šlo tu o jakési volání po svobodě vyjadřování, říkal mladý malíř, leč „poslední svého druhu". „Právě jsme po lednu začínali svobodněji dýchat, a teď je všemu konec." V kanceláři Československého filmu jsme zhlédli dokument o okupaci a nenásilném odporu mladých lidí, nazvaný Černé dny, který se v posledních několika týdnech promítal v kinech. V kavárně hotelu Carlton, kde divoce vyhrával ju-kebox, jsme se od dvojice čerstvých absolventů divadelní školy dozvěděli, že televize, a dokonce i noviny zatím vystupovaly stále dost odvážně, ale že tlak na ně sílil. Později, doma u rodičů, všichni shodně prohlásili, že přátelství s Ruskem bylo navždy zničeno.

Spisovatelé a novináři

Několik zajímavých večerů jsme strávili s romanopiscem a scenáristou Alfonzem Bednářem, jeho manželkou a dvěma dcerami. Nevěděli, co přijde. Mají zůstat, nebo odejít za hranice? Bude se moci psát? Bude cenzura? Říkali, že okupace pro ně znamenala šok. V pět hodin ráno je probudila vzdálená střelba. Vyšlo najevo, že ruští vojáci ani nevěděli, kde jsou, a často byli vyhládlí a neměli vodu. Invaze podnítila výjimečnou jednotu mezi Čechy a Slováky i mezi komunisty a nekomunisty. Vznikla spousta protiruských vtipů: „Radši ať slepici zajede tank, než aby snášela vajíčka pro Rusy." „Dubčekovi slivovici, Brežněvovi šibenici."

Oblíbeným místem pro rozhovory se stala redakce progresivního týdeníku Kultúrny život, jejž vydával Svaz spisovatelů a jejž po invazi zakázali. Žertem se říkalo, že tam sídlil hlavní bratislavský diskusní klub. Setkal jsem se zde s Pavlem Števčekem, někdejším šéfredaktorem v době politického kvasu v letech 1963-1964. Mrzelo ho, že Slováci věnovali daleko více pozornosti federaci než demokratizaci. Hlinková a Tisová tradice slovenské státnosti zanechala stopy v myslích obyčejných lidí, i když Slovenské národní povstání obnovilo myšlenku československé jednoty. Dub-ček byl slušný, čestný a inteligentní člověk, neměl však vlastní politickou ani ekonomickou koncepci a pouze uskutečňoval vůli Moskvy. Redaktor časopisu Rudolf Olšinský jeho hodnocení Dubčekových dobrých a špatných rysů jen zopakoval a rovněž sdílel i Števčekovy obavy z budoucnosti. Cesta do Moskvy, to byla katastrofa: Dubček nevěděl, jak silnou měl doma podporu a nebyl připraven s Rusy bojovat. Měl odmítnout podepsání moskevského protokolu, který ospravedlňoval další přítomnost sovětských jednotek, a měl bránit hranice proti vší přesile. Moskevská dohoda znamenala tragédii nejen pro zemi, ale pro celou Evropu, a zničila politickou jednotu, která se utvořila po invazi.

Redaktorka Agneša Kalinová, s níž jsem se pak přátelil po celý život, s tímto hodnocením moskevských dohod souhlasila. Domnívala se, že idea federace nyní ztratila na důležitosti, neboť nejdůležitější moment představovala v dané situaci jednota s Čechy. Klíčová otázka zněla, zda navzdory ruským protestům proběhne sjezd KSČ a bude-li zvolen progresivní ústřední výbor. Vyprávěla mi historku o malé holčičce, která se ptala: „Co je to za vojáky? Budou střílet?" - „Ano!" - „Tak proč nám Rusové nepomohou?"

Od redaktora stranického listu Pravda jsem se dozvěděl, že jeho noviny po lednu podporovaly Dubčekovu linii, nyní se však musely podrobovat přísné autocenzuře. Neuměl si představit budoucnost komunismu v Československu po invazi. Ve Vídni jsem se setkal s několika dalšími novináři. Jeden z nich pracoval v odborářském deníku Práca a podle jeho slov byly odbory asi tak užitečné jako „pro papeže penis nebo pro muže prsní bradavky". Souhlasil s tím, že Dubček je čestný člověk, že přesně nevěděl, kam směřovat, ale byl první, kdo promluvil v „pojmech lidskosti". Husák, který se těšil velké autoritě díky své roli v povstání a díky statečnosti, kterou prokázal, když byl vězněn, se během pražského jara nevyslovil nijak výrazně ve prospěch demokratizace, kladl však důraz na federaci. Chtěl být prvním mužem v Bratislavě, nikoli v Praze, á tvrdil, že nepůjde proti Dubčekovi. Šéfredaktor progresivního časopisu Reportér Stanislav Budín, který se rozhodl, že zemi neopustí, Dubčeka velice chválil, zároveň ovšem litoval jeho neschopnosti vzdorovat v Moskvě ruskému tlaku. Domníval se, že Rusové Dubčeka donutí udělat všechno, co budou chtít, a že Husák, ač konzervativec, je čestný demokrat a Dubčeka nezradí.

Vědci

Návštěva v Historickém ústavu nebyla příliš přínosná. Až soukromý rozhovor s jedním jeho vědeckým pracovníkem, bývalým šéfredaktorem Pravdy Edem Frišem odhalil, že měl k Rusům velice kritický postoj. Invaze podle něj jen prokázala jejich ohromující nedostatek pohotovosti a narazila na velkolepý lidový odpor. Rusové se sice pokoušeli rozbít stranickou jednotu, vedení se však ze všech sil snažilo udržet polednový reformní kurz. Mladý vědec L. H. Haraksim z Ústavu evropských socialistických zemí označil situaci za zoufalou a ze Západu neočekával žádnou pomoc. Lidé uznali, že Dubček neměl jinou alternativu, a vyjadřovali mu souhlas, teď však pochopili, že se stal loutkou v rukou Moskvy. Nicméně Dubčekův tým se dosud těšil všeobecné podpoře a dařilo se mu zachovat i něco z lednového programu. Ředitel Sociologického ústavu Ján Mlynárik, který měl nyní na starosti ideologické oddělení bratislavské městské organizace strany, byl méně optimistický. Podle něj se sice vedení snažilo pokračovat v polednovém kurzu, seč mohlo, zároveň ale ochotně dělalo „nezbytné ústupky". Solidarita Čechů a Slováků zesílila jako dosud nikdy v dějinách. Rusové nenašli kolaboranty, jak předpokládali. Hrozilo vážné nebezpečí světové války. Jedinou nadějí v této situaci zůstávaly změny v Rusku, ovšem Jak dlouho na ně budeme muset čekat?" Jeho kolega Vladimír Wagner si dělal větší naděje. Moskevský protokol ponechal určitý prostor k manévrování. Byla pravda, že Rusové se pokoušeli postavit Slováky proti Čechům, jenomže Husák Dubčeka nepodrazí.

Andrej Landai z Národohospodářského ústavu byl přesvědčeným zastáncem hospodářské reformy a věřil, že Rusové chápou, jak je jí zapotřebí. Jen by se mělo méně mluvit o tržním systému a dělnické kontrole, protože to Rusy dráždilo. Obhajoval myšlenku silné federální moci, která by udržela jednotný ekonomický systém, a zároveň by Slovákům zajistila větší vliv v centru. Podle Evžena Lobla, který stál v čele Slovenské státní banky, chtěli slovenští politici pro Slovensko větší moc, nikdo však neusiloval o duální systém, v němž by obě strany měly téměř úplnou nezávislost. Někteří ekonomové si přáli mít dvě národní ekonomiky, spjaté dohromady do společného rámce, jiní zase jedinou ekonomiku a ekonomickou reformu v celostátním rozměru.

V Ústavu státu a práva jsem měl to štěstí sejít se s dr. Karlem Rebrem, členem celostátní expertní komise pro federalizaci, který mi popsal její jednání v celé šíři. Mezi českými a slovenskými členy komise existovaly sice jisté rozdíly, obecně však převládal souhlas s hlavním obsahem konečného návrhu. Rebro věřil, že nadále zůstával prostor pro liberalizaci systému. Demokratizace a federace by se měly rozvíjet ruku v ruce a tím by se i posílila odolnost vůči Sovětskému svazu. Košťa, bývalý ředitel ústavu a tehdejší generální tajemník Národní fronty, se domníval, že návrh federace svěřoval příliš velké pravomoci ústřední vládě, a sváděl to jednak na sovětský tlak, jednak na česká přání. Národní fronta, reprezentující politické strany a důležité společenské organizace, jako například organizace mládeže nebo žen či odbory, by podle něj mohla vystupovat jako prostředník pro urovnání názorových a zájmových střetů, v každém případě si však strana udrží vedoucí roli.

O slovenské otázce v Praze

V Historickém ústavu, který sídlil na Hradě vysoko nad Prahou, jsem se poprvé sešel s Vilémem Prečanem - začalo tak přátelství, které vydrželo mnoho let. Poté, co v Praze vystudoval dějiny, pracoval dva roky v Bratislavě jako asistent na katedře marxismu-leninismu. Tam se poznal se Slovenkou Helenou, s níž se oženil, a také se naučil plynně slovensky. Obšírně mi vysvětloval rozdíly v historickém zázemí Čechů a Slováků. Vzhledem k tomu, že na Slovensku nebyla národnostní otázka vyřešena již v minulosti, nadále tvořila ústřední téma slovenského myšlení. Jistěže představovala důležitou součást demokratizace, ovšem Češi si byli více vědomi širších politických souvislostí. Pokud šlo o federaci, znamenala podle něj záruku zachování jednotné republiky, hlavní otázkou však zůstávala demokratizace. Prečan kritizoval Dubčeka za to, že postrádal vlastní reálnou politickou koncepci a ustupoval sovětskému tlaku.

Vedl jsem rovněž dlouhý rozhovor s Milanem Hůblem, který zastával funkci rektora Vysoké školy politické a byl členem ústředního výboru a odborníkem na slovenskou otázku. Vykládal mi, že dřívější návrh na federaci, který v šedesátých letech předložil profesor Gosiorovský, Novotný odmítl. Když se v roce 1968 znova nastolila tato otázka, měli Češi strach, že to bude znamenat slovenskou separaci. V srpnu se však jasně ukázalo, že Slováci chtějí federaci, nikoli rozdělení. Podle něj proti tomu Moskva nic nenamítala, pouze nedovolila, aby došlo k rozdělení strany, a chtěla, aby české stranické byro bylo sestaveno podle vzoru KSSS.

Neostalinismus - socialismus s husí kůží

Náš návrat do Československa na jaře 1969 se časově shodoval s novou krizí a se vzestupem Gustava Husáka, hlavního budovatele procesu známého jako normalizace. Pod tímto eufemistickým termínem se skrýval proces, jenž byl ve skutečnosti kontrarevo-lucí: zvratem celého reformního kurzu a restaurací systému, který nesl rysy zdiskreditované vlády Antonína Novotného. Pokud ovšem nešlo přímo o stalinismus. Bezprostřední příčinou krize bylo vítězství československého hokejového týmu nad Sověty na mistrovství světa ve Stockholmu na konci března s výsledkem 4:3. Celá země tu noc oslavovala na hromadných demonstracích, které měly protisovětský podtext a jež v Praze a v dalších městech doprovázelo násilí. V Bratislavě se před sovětským vojenským velitelstvím shromáždilo na deset tisíc lidí a policie proti nim použila síly. Oficiální kruhy v Moskvě pokládaly tyto události za otevřený protest proti sovětské okupaci a za ohrožení systému. Tak se stalo, že do Prahy přijeli na nečekanou návštěvu náměstek předsedy vlády Semjonov a maršál Grečko, kteří přivezli ultimátum požadující dramatické politické změny a hrozící vojenskou intervencí. „Krizi" vyřešilo zasedání ústředního výboru v polovině dubna: Dubček nečekaně rezignoval a navrhl za svého nástupce Husáka. Tím bylo zahájeno dlouhé období represe, které trvalo skoro dvacet let a skončilo až demokratickou „sametovou" revolucí v roce 1989.

Krize v Bratislavě

Cestou do Československa jsme se zastavili na několik dní ve Vídni. Tehdy se zrovna konaly oslavy hokejového vítězství. Do Bratislavy jsme přijeli autobusem právě v napjatých dnech, jež následovaly. Všude na zdech bylo vyryto symbolické 4 :3. V Divadle na Korze, proslulém satirickými kabarety zesměšňujícími režim, dávali Beckettovo Čekání na Godota a představení jako by symbolizovalo beznaděj, kterou lidé pociťovali při čekání na výsledky ultimáta. Zprávy o rozhodnutí ústředního výboru přinesly jistou úlevu, lidé se však obávali větších represí a skončení všech reforem. Všeobecně se šířila nenávist k Rusům a ke komunistům.

Nastěhovali jsme se do našeho oblíbeného hotelu Devín na břehu Dunaje a já jsem zahájil svou obvyklou praxi: scházel jsem se s tolika lidmi, kolik se mi jich jen podařilo sehnat, a diskutoval jsem s nimi o situaci. Odborník na ústavní právo profesor Rebro, který během diskusí o federaci těsně spolupracoval s Husákem, líčil situaci v těch nejčernějších barvách. Stáli tu vedle sebe konzervativci, kteří chtěli nadšeně spolupracovat s Rusy, a ti, kdo chtěli odporovat, „všechno, nebo nic". Další skupinu tvořili ti, kdo se jako Rebro sám domnívali, že spolupracovat s Rusy bylo nezbytné ve vlastním zájmu. „Tímto způsobem alespoň uchráníme své ideály i sebe sama." Ustavením pořádku doma by byl Husák mohl něčeho dosáhnout, možná dokonce částečného stažení vojska. Agneša Kalinová, redaktorka Kultúrneho života, byla kritičtější. Podle ní mohl Husák podobně jako Tito tvrdou politikou odporovat Rusům.

Dubčekova rezignace ústřední výbor překvapila, ovšem i přes zlé tušení některých jeho členů byl Husák zvolen s ohromnou převahou. Zapůsobil přitom obrovský sovětský tlak, jak mi řekl jeden přítel, novinář Miroslav Hysko, který nám prozradil i obsah hlavních projevů a výsledky hlasování. Sto padesát hlasů pro Dubčekovo odstoupení, deset se zdrželo a dvaadvacet hlasovalo proti. Sto padesát šest hlasů pro Husáka. Hysko se domníval, že to bylo jediné východisko, neboť Dubček nebyl s to přijmout rozhodná opatření, která požadovala Moskva. Bývalý slovenský vysoký stranický funkcionář Edo Friš s ním nesouhlasil: kdyby byl Dubček silnějším vůdcem a připravil lepší zázemí, mohl „Sověty nařknout z toho, že blufují". Pochyboval totiž, že by Sovětský svaz opravdu chtěl přímou sovětskou vládu či plně reakční režim. Husáka přijalo SSSR jako kompromis.

Z dalších rozhovorů vyplynulo, že pokud šlo o Husákovy skutečné záměry, panovala velká nejistota. Všichni uznávali, že je to inteligentní člověk a že ve vězení v padesátých letech prokázal velkou odvahu, také si však pamatovali, jak byl v pozici předsedy slovenského sboru pověřenců na konci čtyřicátých let zcela nemilosrdný. V šedesátých letech ho z politiky vyobcovali, a neměl tudíž žádnou zkušenost s liberálnější politikou tohoto období. V roce 1968 věnoval pozornost hlavně budování federálního systému a málo se staral o politiku obecně. Lidé se až v překvapivé míře shodovali na tom, že Husák nebyl otevřený zrádce a že se při nastolování represivnější politiky nebude uchylovat k vyloženému teroru. Profesor filozofie Miroslav Kusý, jehož po pěti-měsíční soustavné polemice s Husákem propustili ze sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, věřil, že Husák prostě pochopil, že za daných podmínek bylo absolutně nutné s Moskvou spolupracovat. Rusové ho pokládali za menší zlo a chtěli jeho prostřednictvím dosáhnout toho, čeho nedosáhli postupnější cestou po srpnu.

Podle filozofa Julia Strinky zabránila výměna katastrofě, kterou by znamenala přímá sovětská vláda, a zachovala alespoň zdání československé suverenity. Trvala naděje, že pokud by Husák doma zjednal pořádek, mohl by snad na Rusech získat i určitý stupeň samostatnosti. Na Slovensku tedy neexistovala žádná otevřená opozice, což se připisovalo slovenské zkušenosti ze začátku šedesátých let, kdy se opozice chopila vedení a vzešly z toho jen útrapy. Rovněž mezi slovenskými spisovateli došlo k vnitřní roztržce a následnému oslabení. Po srpnu stačil Literárny život vyjít jen jednou, poté bylo jeho vydávání zastaveno. Svaz spisovatelů odstoupil od záměru svolat sjezd. Neexistovalo tudíž žádné médium, jehož prostřednictvím by se spisovatelé mohli vyjádřit ke krizi a jejím důsledkům. Mezi dělníky a studenty převládal všeobecný pocit, že jediná možnost byla podrobit se realitě nové situace.

Několik lidí se při rozhovoru zmínilo, že vztahy Slováků a Čechů byly během krize dobré. Například na dělnickém mítinku ve Slov-naftu údajně účastníci vyjadřovali velké sympatie k Čechům. Obecně panoval dojem, že se národnostní otázka federalizací vyřešila a větší pozornost se soustředila na demokratizaci. Profesor Rebro, který vystupoval jako hlavní slovenský mluvčí a vyjednavač ve věci federální ústavy, byl spokojen s kompromisem, jakého bylo mezi Čechy a Slováky dosaženo. Dával přednost volnější a pružnější federaci tak, aby každá republika mohla jít vlastní cestou a federální orgány se zabývaly společnými zájmy. Dostal však několik dopisů od Čechů, kteří si stěžovali na privilegia Slováků a na české finanční závazky, a Česká národní rada dostala podobných dopisů stovky. Dokonce i v radě samotné se podle Rebra našli poslanci, kteří nebyli ochotni uznat rovná práva Slováků a chtěli buď jednotný stát, nebo decentralizovaný systém se silnými federálními orgány. Pokud by to nebylo možné, nechali by raději někteří Češi Slováky jít vlastní cestou. Podle Rebrova názoru chtěli Slováci s Čechy spolupracovat a myšlenka separace tu neměla podporu.

Strávili jsme večer u svých dobrých přátel spisovatele Alfonze Bednára a jeho ženy Helenky. Vyprávěli nám o těžkostech života v okupované zemi a Alfonz si stěžoval, že to byla atmosféra velmi nepříznivá pro psaní. Chyběl nezbytný klid mysli a nikdy se nevědělo, jaký osud nakonec potká hotové dílo. Měl větší štěstí než jiní, protože se živil psaním filmových scénářů a mohl cestovat. Jednou odpoledne mě vzal s sebou autem na natáčení jednoho svého příběhu ve vesnici Dolná Křupá, v zámku, kde kdysi žil a komponoval Beethoven. Režisér Štefan Uher žertoval, že byli „všichni Dubčekovi hoši": „osm měsíců jsme si užívali svobody, ale byl to jen jakýsi sen, který teď skončil". Bednář trpce poznamenal, že i když bude film dokončen, ještě pořád může být jeho promítání zakázáno.

Jeli jsme s Bednářovými na výlet na Bradlo, k pomníku Milana Rastislava Štefánika. Cestou jsme se zastavili na místě jeho posledního odpočinku, u Ivanky, kde 4. května 1919 havarovalo letadlo, kterým se Štefánik vracel ze zahraničí do vlasti, a kde zahynul. Hlavní památník, obrovský vápencový monolit, stál na vysokém vrchu, ze kterého byl nádherný výhled na Karpaty. V padesátých letech se o Štefánikovi mluvilo jako o nepřátelském agentovi a historik Holotík ho vášnivě kritizoval za jeho čecho-slovakistickou orientaci. Taková interpretace znamenala podle Rebrova názoru falšování historie. Štefánik byl nyní rehabilitován jako národní hrdina a spoluzakladatel československého státu. Dr. Rebro mi řekl, že hodlá promluvit na velikém shromáždění na Bradle k padesátému výročí Štefánikovy smrti.

Jiným příkladem falšování historie byla výstava v Muzeu Slovenského národního povstání na nábřeží Dunaje. V muzeu měli sice zavřeno, průvodce nám však výstavu ukázal. Od roku 1967 se prý expozice vůbec nezměnila. Skutečně šlo o překrucování dějin: o účasti nekomunistů padla jen nepatrná zmínka a nej větší zastoupení měly obrazy Husáka a dalších komunistických vůdců.

Stavba velkého mostu přes Dunaj, který mířil do samého srdce bratislavského Starého Města a vyžádal si likvidaci mnoha domů v bývalé židovské čtvrti včetně synagogy, rovněž názorně dokumentovala ignorování historických tradic. Silný provoz dunící jen několik metrů od velkého dómu svatého Martina ohrožoval samotné jeho základy. Akademik Alexander Matuška, odborník na literaturu, mi vyprávěl o mohutných protestech historiků, umělců a některých architektů proti znesvěcování historických míst, které však vyšly naprázdno. Obří most byl příkladem megalomanie politiků a jejich nepochopení historie. „Na co tady potřebujeme brooklynský most?" utrousil výsměšně.

V Bratislavě jsem navázal známost s Juliem Sedliakem, který pracoval patnáct let v aparátu slovenské strany. Stál v čele nově založeného Ústavu politických věd při ústředním výboru a byl zvolen předsedou nově vytvořené Slovenské společnosti pro politické vědy. Ústav se věnoval studiu sovětského systému, ostatních socialistických zemí a západních zemí a také roli komunistické strany a střetu zájmů v československém systému. K mému údivu mne Sedliak vyzval, abych na semináři Vysoké školy politické promluvil o zájmových skupinách v sovětské politice. Moje vystoupení se setkalo s příznivým ohlasem. Dost mne překvapilo, že posluchači přijali koncepci Carla Friedricha o totalitní povaze sovětského systému. Přehnaně se tu zdůrazňovalo, že situace v Československu, které mělo jiné národní tradice, se značně odlišovala od situace v Sovětském svazu.

Ekonomická a politická reforma

Navštívil jsem velké shromáždění ekonomů, na kterém vedoucí oficiální expertní komise Karel Kouba z Národohospodářského ústavu podal otevřené a realistické hodnocení hospodářské situace. Zásady přijaté v letech 1965-1966 zůstávaly platné: změna úlohy plánování, nastolení tržních vztahů a rostoucí váha podniků. Tyto principy ovšem nebyly uvedeny do praxe před rokem 1968 ani v jeho průběhu. Připustil, že za stávající situace nepřipadala radikální a důsledná reforma v úvahu. Nyní bylo nutné určit konkrétní míru státních intervencí, aby se zabránilo úpadku ekonomiky a aby se umožnilo její zotavení. Jiný člen ústavu, eko-nometr Jaroslav Habr, se vyjadřoval ještě pesimističtěji: naděje na ekonomickou reformu podle Sikova modelu byla ztracena. Husák se spoléhal hlavně na ministra zahraničního obchodu V. Valeše, který dával přednost centralizaci ekonomiky.

Koncem května v anglické Cambridgi jsem mluvil se dvěma předními ekonomy, bývalými zaměstnanci Národohospodářského ústavu Josefem Goldmanem a Josefem Kon-Flekem, kteří odešli do zahraničí. Oba měli poněkud smíšené pocity. Navzdory převládajícímu názoru Goldman tvrdil, že ekonomická reforma měla v roce 1968 pozitivní účinky. Vzrostla produktivita a zvýšila se životní úroveň. Věřili, že naděje na pokračování ekonomické reformy dosud žila. Sovětský svaz si takové změny přál, jen měl námitky vůči Sikovi a radám pracujících. Goldman poznal Husáka ve vězení a příliš mu nedůvěřoval. Cítil, že Husák si na všechno uměl odpovědět sám a rady odborníků nepřijímal. Poměrně optimističtější názor jsem v květnu v Londýně zaslechl z úst profesora Vysoké školy ekonomické v Bratislavě Hvězdoně Kočtucha, který patřil k členům smíšené poradní komise českých a slovenských ekonomů. Věřil, že Husák chápe nutnost volby střední cesty mezi starým, ústředně plánovaným systémem a novým, tržním systémem.

Pokud šlo o politickou reformu, právník a člen Mlynářova týmu zabývajícího se politickým systémem Petr Pithart mi řekl, že zpráva tohoto týmu byla hotova už v lednu a významně ovlivnila Akční program z dubna 1968. Po invazi přestal tým existovat. Mlynář prošel myšlenkovým vývojem a přijal ideu plurality, byť ne v podobě systému více stran. Pithart by dal přednost postupnému rozvoji několika stran, uvědomoval si však, že takový systém nelze zavést jednorázově, že se jedná o dlouhodobou záležitost. Strana by musela najít odvahu k demokratizaci, v jejích řadách by musela zavládnout svobodná diskuse a střety různých názorů.

Historik Karel Kaplan, tajemník Pillerovy rehabilitační komise, se se mnou jednou sešel u letohrádku Belveder a obeznámil mne s některými závěry komise. Její třísetstránková zpráva dávala hlavní vinu za nezákonnosti padesátých let samotné komunistické straně a jejímu vůdci Gottwaldovi a Novotného vinila za pozdější procesy a průtahy při rehabilitacích. Jednalo se o natolik choulostivý materiál, že zpráva nemohla být uveřejněna. Kaplan nicméně odhalil to podstatné z jejího obsahu v řadě velkých článků ve stranickém časopise Nová mysl.

V nové situaci Československo pochopitelně nemělo žádnou nezávislou zahraniční politiku a v úvahu nepřicházely ani žádné veřejné diskuse na to téma. Moji přátelé z Ústavu mezinárodní politiky a ekonomiky spolu s většinou ostatních zaměstnanců se stavěli proti sovětské intervenci, a jejich další působení bylo tudíž nejisté. Jiří Štěpanovský našel způsob, jak pokračovat v protestech, a sice z pozice jednoho ze dvou spolupředsedů (Čecha a Slováka) Československého mírového hnutí. V projevech, které přednášel po celé zemi, jakož i v článcích dával najevo - přinejmenším v náznacích -, že s invazí nesouhlasí. Také v Moskvě při rozhovorech se členy Sovětského mírového hnutí otevřeně mluvil o katastrofálním dopadu invaze.

Václav Kotyk si dělal určité naděje, že všeobecná mezinárodní situace a situace v Československu přinutí Sovětský svaz, aby začal dělat lepší politiku, obával se však, že se to nestane dříve než za pět či za deset let. Nepředpokládal, že by mohlo dojít k něčemu významnému během blížící se mezinárodní komunistické konference, která se měla konat v červnu. Rozsáhlé názorové rozdíly mezi komunistickými stranami jednotlivých zemí zcela jistě zabrání tomu, aby bylo přijato jakékoli rozhodnutí, či vůbec zahájena diskuse týkající se československého problému.

Školství a věda

Ve vědě, školství i kultuře byly více než patrné zásahy přísné ruky cenzury a represí, nicméně plamínek svobody neuhasí. Čistka v řadách výzkumných pracovníků Akademie věd již začala, setkávala se však se silným odporem. Dopis čtyř konzervativních vědců z ústavu chemie rozpoutal vášnivou polemiku a byl jednomyslně odmítnut. V Akademii věd i v jednotlivých ústavech panovaly obavy z toho, že by mohlo dojít k rozpuštění instituce. Rovněž se již vědělo, že jednu celostátní akademii nahradí dvě národní akademie, česká a slovenská.

Do úřadu ministra školství byl jmenován Jaromír Hrbek, extrémní konzervativec. Na filozofické fakultě naproti tomu znovu zvolili děkanem poměrně progresivního profesora Kladivu. Podle studentského vůdce Zdeňka Zbořila oficiální studentská organizace většinu studentů vůbec nepřitahovala, měli však nyní zastoupení v univerzitní vědecké radě. Zbořil dopodrobna hovořil o tragické sebevraždě studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti sovětské okupaci. Pro spoustu mladých lidí zosobňoval neúspěšné hledání smyslu života. Jeho sebevražda vedla studenty k deziluzi, k odvrácení se od přímé politiky a k návratu k vážnému studiu.

V Anglii jsem měl dva dlouhé rozhovory s aktivním členem Československého svazu mládeže Janem Kavanem, jehož otec v padesátých letech strávil těžké roky ve vězení. Přestože většina studentů vstoupila do ČSM, ve skutečnosti k organizaci nechovali žádné sympatie. Naděje podle jeho názoru spočívala v pomalém a dlouhém procesu odporu a v přípravách na vzdálenou budoucnost. Podobným způsobem popisoval situaci na Českém vysokém učení technickém docent Jan Bárta, dlouholetý komunista, který byl v padesátých letech osm let vězněn. Studenti i profesorský sbor na ČVUT se vyznačovali progresivitou, v listopadu 1968 se účastnili studentské stávky. V dubnu 1969 se však rozhodli ne-stávkovat a uspořádali jen vzpomínkový den. Ostře kritizovali současný systém, který podle Bártových slov neměl nic společného se socialismem a za kapitalistickým světem zaostával o mnoho let.

Charta 77, Praha a Moskva

Po téměř desítce let, kdy jsem se zabýval jedinečnými myšlenkami a událostmi pražského jara, jsem se už nedokázal vrátit ke starému způsobu výzkumu komunistického systému. Únik jsem našel ve studiu ohromujících dokumentů, jež vytvářela disidentská hnutí a hnutí za lidská práva ve východní Evropě. Závěry helsinské konference z roku 1975 otevřely nové možnosti při obraně lidských práv v komunistickém světě a v Československu vedly k Prohlášení Charty 77 v lednu 1977. Následující čtyři roky jsem hodně času věnoval psaní knihy o Chartě 77 a publikoval jsem na to téma mnoho článků. V roce 1975 a znovu v roce 1977 jsem byl v Československu, v letech 1978 a 1979 jsem jel do Polska a v roce 1979 do Sovětského svazu. Za tu dobu jsem se důvěrně sblížil s hnutím za lidská práva v Československu a s jeho vůdci.

Helsinky a lidská práva

Helsinská konference evropských a severoamerických zemí, vznik Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) a její třetí řada usnesení o lidských právech pro mne znamenaly velké povzbuzení. Už v roce 1965, a potom znovu v letech 1971 a 1972 na konferencích na půdě Carltonské univerzity v Ottawě jsem vybízel ke kanadské iniciativě, směřující k ustavení nějakého stálého orgánu v zájmu evropské bezpečnosti, byť jsem do jeho zorného úhlu nezahrnoval lidská práva. Na sklonku roku 1976 jsem uveřejnil článek o Československu a Helsinkách, v němž jsem uvítal Závěrečný akt a jeho záruky lidských práv a svobod. Přestože Závěrečný akt uznával územní a politický status quo ve východní Evropě a hlásal závazek o nezasahování do vnitřních záležitostí, mezi řádky odsuzoval sovětskou intervenci v Československu a represivní politiku Husákova režimu.

V březnu 1977 jsem v Torontu sestavil neformální skupinu, do níž mimo jiné patřili John Holmes z Kanadského ústavu pro mezinárodní záležitosti a profesor Robert Spencer z katedry historie. Několikrát jsme se sešli k debatě o důsledcích helsinského Závěrečného aktu a zaslali jsme ministerstvu zahraničí dopis, v němž jsme požadovali, aby Kanada důrazně prosazovala zajištění lidských práv. Teprve po několikaměsíčním čekání jsme nakonec dostali povzbudivou odpověď. V dubnu jsem byl přítomen briefin-gu v Ottawě, na kterém Tom Delworth, předseda kanadské delegace, jež se vzápětí zúčastnila konference KBSE v Bělehradě, nastínil kanadské stanovisko.

Zpátky v Československu

V létě 1975 jsme se Sally strávili dva týdny v Praze a v Bratislavě. Při rozhovorech s více než čtyřiceti lidmi vyšly najevo šokující důsledky intelektuálního, duchovního a morálního zemětřesení, které zemi pustošilo od roku 1969. Převládající strach, apatii a zklamání dokumentoval výmluvný dopis, jejž v dubnu 1975 zaslal Husákovi Václav Havel. Zároveň však již byla patrná přítomnost nového ducha opozice. Probíhalo znovuzrození dějin, jak řekl Havel.

Tou dobou již Husák soustředil všechnu moc do vlastních rukou a zdálo se, že ze strany extrémnějších konzervativců, jako byl například Vasil Biíak, mu nic nehrozilo. Režim měl jen velmi chabou podporu a lidé od politiky hromadně utíkali k vlastní práci a soukromému životu. Ty, kdo byli po pražském jaru vyhozeni, obvykle nečekal soud a trest vězení, ačkoli se objevilo i několik takových případů. Tentokrát byly tresty rafinovanější a mnohotvárné. Lidé museli opouštět svá povolání a živit se manuální nebo nekvalifikovanou prací. Mnozí byli podrobováni výslechům a domovním prohlídkám, doma měli instalováno odposlouchávací zařízení a jejich děti nesměly studovat na vysokých školách. Všude se šířil mo- ^ rální rozklad - lhaní, podvody, úplatky, korupce, krádeže a melou-chaření, to vše jen bujelo.

Jak kdosi řekl. kultura v Československu se sovětizovala. Kdyby to mělo pokračovat ještě dalších sedm nebo osm let, bude nakonec česká a slovenská kultura zničena. Mnozí spisovatelé a vědci byli umlčeni a pracovali jako topiči nebo čističi oken, spousta uprchla do exilu. Oficiální kulturní a vědecká díla obvykle postrádala kvalitu. Nejlepší práce se uveřejňovaly v samizdatu, tj. v podzemních vědeckých a literárních vydavatelstvích. Obíhala a četla se literatura exilová, jako byly Škvoreckého romány.

Můj slovenský přítel, ústavní právník Karol Rebro, popíral, že by federalismus ztratil veškerý význam, připustil však, že jej Husákova centralizační opatření oslabila. Češi měli většinu v předsednictvu strany, Češi měli hlavní slovo při rozhodování na ministerstvech a ohled se bral na české, nikoli na slovenské zájmy. Kompetence Slovenské republiky se značně omezily. Slováci Husáka nijak nemilovali a za federaci mu neprojevovali žádnou vděčnost. Dělníci se starali jen o svou práci a o své chaty, a režim nikterak nepodporovali. Represe na Slovensku byly méně tvrdé než v Čechách, intelektuálové obvykle nemuseli dělat manuální práci. Konformismu se tu dařilo lépe než v českých zemích, neexistovala opozice a vycházelo jen málo samizdatu. Dubčekův otevřený dopis vyvolal emotivní a urážlivý Husákův útok a Dubček i jeho žena se ocitli pod stálým dohledem, doma i na chatě.

Osudy lidí, kteří se podíleli na reformním hnutí, se různily. Profesora Rebra vyloučili ze strany, na Husákův osobní apel však byl znovu přijat, a mohl tedy dál působit jako profesor a člen Akademie věd. Jiní význační reformátoři, se kterými jsem se setkával při předchozích návštěvách, měli menší štěstí a museli si hledat podřadnější práci v archivech nebo knihovnách. Agneša Kalinová strávila několik týdnů ve vězení a podobně jako mnoho dalších se musela často podrobovat domácím výslechům. Její manžel Laco byl.odsouzen k ročnímu vězení za uveřejnění knihy Tisíc a jeden vtip. Denně sledoval vídeňskou televizi a kvůli programu si kupoval rakouské komunistické noviny Volkstimme. Jejich dcera Julie se navzdory skvělým středoškolským výsledkům nedostala několik let za sebou na univerzitu. Prečanův blízký přítel Milan Šimečka, který vyučoval na hudební akademii politickou teorii, byl propuštěn a pět let pracoval jako kopáč na stavbách. Dostal se do těsného kontaktu s dělníky a zjistil, že většinou pracovali jen několik hodin denně a často bývali v práci opilí. Nijak se netajil se svým odporem k Husákovi a tvrdil, že hospodářství se ocitlo na pokraji zhroucení.

V Čechách jsme vyslechli řadu podobných příběhů o osobních útrapách. Moje stará přítelkyně Lisa mi vyprávěla, jak zemřel její manžel Zdeněk, kterému se nedostalo včasné lékařské pomoci. Haningerovy stihlo hodně osudových ran, spoustu překážek ale také překonali. V roce 1973, těsně před odchodem do zaslouženého důchodu, cestou z práce domů porazila mou drahou přítelkyni Olgu tramvaj a ona na místě zahynula. Její manžel Bošek se vypracoval do funkce zástupce ředitele firmy na výrobu optiky, a byl tak jediným nekomunistou ve vysokém postavení v celém podniku. Jejich nejstaršího syna Milana nakonec přijali na ČVUT, kde posléze učil. Starší dcera Gina se velmi zajímala o koně a jezdectví, vystudovala zemědělský obor, a přestože nebyla ve straně, získala práci ve vedení jezdeckého klubu Svazu mládeže. Později se stala šéfredaktorkou časopisu o domácích zvířatech Chovatel. Její manžel Alex byl učitelem tělocviku na univerzitě, ovšem coby nestraník neměl ani po devíti letech nejmenší vyhlídky na postup. Mladší sestra Jolka vystudovala knihovnickou školu, a přestože také odmítla vstoupit do strany, stala se šéfredaktorkou časopisu o informatice.

Jiřina Šiklová měla v porovnání s jinými větší štěstí. Poté, co přišla o místo v sociologii na Karlově univerzitě, pracovala na ge-rontologii v Krči. Pod jménem svého šéfa uveřejňovala články v Rudém právu a v populárním tisku a pod svým dívčím jménem napsala knihu Socialismus pro ženu v domácnosti. Hodněji zane-prazdňovala „pošťačka", jak tomu říkala: do zahraničí posílala samizdatové dokumenty a ze Západu dostávala a distribuovala časopisy a knihy.

Josef Polišenský dál působil jako univerzitní profesor a zabýval se především dějinami Latinské Ameriky. Jan Havránek pracoval pořád v archivu, už však nikoli jako ředitel. Jiří Kořalka, který se po roce 1968 zasloužil o odchod mnoha lidí z Historického ústavu, byl sám propuštěn a později přeložen do muzea husitství v Táboře, kde se věnoval místním dějinám. Michal Lakatoš musel odejít z Ústavu státu a práva, měl však štěstí: obstaral si místo podnikového právníka. Jeho manželka, která popřela jakékoli svazky s ním, mohla dokonce studovat práva. Rovněž jeho kolega Zdeněk Mlynář, který na podzim 1968 odstoupil z předsednictva strany, byl z ústavu propuštěn.

Mlynář se přiznal, že si o Husákovi nikdy nedělal iluze. Podle jeho názoru byl Husák naprosto závislý na Moskvě a stále věřil ve stalinistický model. Mlynář sestavil memorandum, kterým chtěl apelovat na italskou, španělskou, jugoslávskou a možná i rumunskou komunistickou stranu a které mělo případně posloužit jako diskusní platforma na červnové mezinárodní komunistické konferenci. Memorandum se sice v některých ohledech stavělo k reformnímu hnutí roku 1968 kriticky, přesto Mlynář nepředpokládal, že by se mohlo zamlouvat Brežněvovi nebo Husákovi. Jiní jeho memorandum hodnotili velmi nepříznivě a pokládali je za prosbu „loajálního komunisty" k Brežněvovi. Václav Kotyk, kterého už dávno propustili z Ústavu mezinárodní politiky a ekonomiky, si stěžoval, že už šest let se nesetkal se zahraničními odborníky. Pracoval osm hodin denně jako skladník ve velké továrně, která zaměstnávala šest tisíc dělníků. Mezi dělníky neměl údajně režim žádnou podporu a neexistoval mezi nimi ani zájem o politiku. Tisíce kvalitních intelektuálů musely opustit svá místa. Ti, kteří se udrželi, byli často nekompetentní a měli strach z propuštění.

Brzy po mé návštěvě v roce 1969 dostal Vilém Prečan výpověď z Historického ústavu, a poté byl dlouhé měsíce podrobován výslechům kvůli obvinění z pobuřování, jež se později změnilo na podvracení republiky za účast na vydání Černé knihy o sovětské okupaci. Nebyl uvězněn a nekonal se ani soud. Musel pracovat jako topič v nemocnici a později jako šatnář v luxusní restauraci. Odtud však byl propuštěn, neboť se zde dostával do styku s cizinci. Jeho manželka Helenka pracovala jako vedoucí kina. Vilém v březnu napsal dopis Husákovi, ve kterém si stěžoval, že ztratil veškerou naději na získání práce odpovídající jeho vzdělání a požadoval povolení k odchodu ze země. Jedinou odpovědí byla sedm hodin trvající domovní prohlídka, kterou zakončilo pode- |f psáni protokolu o zabavení pětačtyřiceti knih a časopisů. Až dosud se Vilémova opoziční aktivita omezila na zasílání soukromých dopisů Husákovi a na několik anonymních článků. Nakonec se ale rozhodl požádat veřejně o pomoc světový kongres historiků v San Francisku, který se konal v srpnu.

Činnost v oblasti lidských práv

Poprvé jsem se do činnosti související s obranou lidských práv zapojil právě v souvislosti se jmenovaným Prečanovým odvoláním. Přestože jsem se sám konference nezúčastnil, alespoň na dálku jsem dělal, co jsem mohl. Pokoušel jsem se ovlivnit jisté známé historiky a rozesílal jsem kopie otevřeného dopisu. Kongres schválil rezoluci, v níž vyslovil politování nad situací českých a slovenských historiků a vyzval úřady, aby nespravedlnost napravily. Měsíc nato jsem osobně naléhavě požádal o podobný krok konferenci Americké politologické společnosti v San Francisku. Když se na podzim v Atlante sešlo Americké sdružení pro rozvoj slovanských studií, znovu, tentokrát opět na dálku, jsem požádal o to, aby byl osud československých historiků zveřejněn. Výsledkem nežádoucí publicity, kterou tak Prečan v zahraničí vyvolal, bylo rozhodnutí československého režimu poskytnout mu požadované povolení k emigraci. Odjel se svou ženou Helenkou a se třemi dospívajícími dětmi v červenci 1976. Usadili se v západním Německu v městečku Edemissen nedaleko Hannoveru a v emigraci zůstali čtrnáct let. Prozatím se Prečan nechtěl dostat do otevřené rozepře s pražským režimem, snažil se však ze všech sil pomáhat svým kolegům ve vlasti. U sebe doma založil dokumentační a informační středisko o československé vědě. Své mlčení se nakonec rozhodl přerušit. Zaslal dopis do londýnských The Times, a následně byl zbaven občanství. Začal mi pravidelně psát - česky, já jsem odpovídal anglicky. Právě tehdy jsme navázali korespondenci a partnerství, které trvá již více než dvacet let.

Charta 77

V lednu 1977 vydala skupina lidí v Praze text nazvaný Prohlášení Charty 77. Jednalo se o prohlášení založené na mezinárodních konvencích o lidských právech a na ustanoveních helsinského Závěrečného aktu a popisovalo se v něm porušování těchto práv v Československu. Charta 77 se ustavila jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různého přesvědčení, různé víry a různých profesí", kteří hodlali usilovat o uznání těchto práv. Podepsalo ji několik stovek lidí a do poloviny osmdesátých let počet podpisů činil víc než jeden tisíc. Znovuzrození ducha odporu v doposud převážně nehybné zemi mne nadchlo a začal jsem je ze všech sil podporovat.

Od Prečana a od Jana Kavana, který odešel do exilu v roce 1969 a v Londýně založil informační a dokumentační středisko Palach Press, jsem dostával chartistické publikace. Později přicházely materiály od Ivana Medka, který začal podobný servis ve Vídni. Společně se Sally jsme z důležitějších materiálů pořizovali fotokopie a posílali jsme poštou balíčky asi třiceti lidem v Kanadě a ve Spojených státech. Peníze na tyto účely jsem získával prodejem knih ze své soukromé knihovny. Honoráře za své články a rozhlasová vystoupení jsem věnoval na Chartu 77. Na konci roku jsem mohl Prečanovi poslat něco peněz, abych pomohl pokrýt výlohy za kopírování a rozesílání materiálů Charty. Později jsme brali peníze s sebou při našich cestách do Československa.

Některé dokumenty Charty jsem dostával běžnou poštou. Byly adresovány na Sally Brightovou (Sallyino dívčí jméno) nebo na fiktivní jména, například Sybil Heatheringtonová nebo Larry McAteer, na naši adresu 90 Cheritan Avenue (proto Prečan užíval kód AC90, když o mně psal někomu do Prahy) anebo na adresy některých našich přátel či sousedů. Mnoho let jsme s finanční pomocí zámožného slovenského exulanta Rudolfa Fraštackého a z různých grantů budovali bohatou sbírku československých samizdatů v torontské knihovně Thomas Fisher Rare Books Library.

V roce 1978 jsem napsal článek o prvním roce existence Charty 77. Uvítal jsem její vznik, neboť z otázky lidských práv učinila jedno z klíčových témat světové politiky, a vyzval jsem západní vlády k tomu, aby se rozhodněji stavěly na podporu helsinského Závěrečného aktu.⁵⁸ Rozhodl jsem se napsat o Chartě 77 knížku a naivně jsem si myslel, že ji dokončím do konference KBSE v Bělehradě na podzim 1977. Ve skutečnosti došlo k tolika prodlením a odkladům, že jsem ji měl hotovou až v roce 1980. Během cest do Československa v letech 1977 a 1978 jsem měl příležitost mluvit s mnoha významnými chartisty a natrvalo jsem se s nimi spřátelil. Vilém Prečan o mně v žertu mluvil jako o „zahraničním velvyslanci" Charty 77 a jako o svém emisarovi ve vlasti.

Cesta do Československa, 1977

V létě 1977 jsem se vydal do Československa, tentokrát bez Sally. Vilém Prečan mi dal na cestu podrobné pokyny a rady a také zprávy pro přátele. Poslal Jiřině Šiklové můj cestovní plán a ona dala lidem v Bratislavě vědět, že přijede „Byron", a zprostředkovala mi v Praze mnoho rozhovorů. Do Prahy jsem se dostal trasou, kterou jsem měl nejraději: „zadními vrátky" přes Vídeň, odkud jsem jel autobusem do Bratislavy a poté vzdušnou cestou do Prahy. Do Vídně jsem se opět vracel přes Bratislavu. Ve Vídni jsem několikrát dlouho hovořil se Zdeňkem Mlynářem, bývalým komunistickým funkcionářem, a poté význačným chartistou, který odešel do exilu. Kampaň proti Chartě rozptýlila veškeré jeho naděje na to, že by se oficiální politická linie mohla změnit, a že by se tudíž mohl věnovat nějaké smysluplné politické činnosti.

Cesta do Československa. 1978

V létě 1978 jsme se společně se Sally vrátili do Československa, abychom se na místě obeznámili se situací Charty poté, co si podle některých názorů prošla své krizové období. Jedni byli nespokojeni s tím, že sejí nepodařilo dosáhnout hmatatelných výsledků, druzí se domnívali, že posloužila svému cíli a že už do budoucna nemá žádnou úlohu. Chartu roztříštily vášnivé vnitřní spory o taktiku a především o to, zda by měla rozpracovat více politický přístup, jaký požadoval Jaroslav Šabata. Ještě bojovnější postoj zaujímal historik Jan Tesař, který ostře kritizoval vůdčí roli Jiřího Hájka, kterého pokládal za konzervativce a legalistu. Diskutovalo se o změnách ve vedení Charty. Koncem roku 1977 se k Jiřímu Hájkovi připojili dva noví mluvčí, protestantský teolog Ladislav Hejdánek, který reprezentoval nekomunistické intelektuály, a populární zpěvačka Marta Kubišová, která zastupovala kulturní obec. V lednu 1978 Hájka ve funkci mluvčího vystřídal Šabata.

Při mé zastávce v Paříži mi Pavel Tigrid vyprávěl o právě skončené konferenci o komunistickém a nekomunistickém exilu, která proběhla v bavorském Frankenu. „Vítězové" a „poražení" tam spolu otevřeně a čestně debatovali o vzájemných rozdílech a nakonec dospěli ke konsenzu. Podle Tigrida existovala podobná akční jednota i doma uvnitř Charty 77, přestože se vedly polemiky ohledně budoucí taktiky. Ve svém časopise Svědectví výběrově zdokumentoval průběh jednoho takového sporu, který se týkal odsunu Němců z Československa v roce 1945 a jeho morálních a racionálních aspektů.

O temže kontroverzním bodě se zmínil i můj přítel Poldi Grünwald ve Vídni. Odsun odsoudil jako rozhodnutí, které se zakládalo na myšlence kolektivní viny a jež českým a slovenským vůdcům osobně uložil Stalin. Grünwald vydal třídílnou knihu, v níž dokládal rozsáhlý odpor sudetských Němců proti nacismu. Měl teď spoustu práce se sepisováním vlastních pamětí, kde líčil postupné procitání tváří v tvář realitě komunismu až k úplnému odmítnutí v roce 1968.

Sešel jsem se také se Zdeňkem Mlynářem, který se zabýval svým starým koníčkem entomologii, hodně času však věnoval i politice. Vyprávěl mi o rozhovorech, které vedl s představiteli komunistických a socialistických stran Itálie, Španělska, Anglie a Francie. Zdálo se, že v budoucnost eurokomunismu neměl moc velkou důvěru. Sám sebe pokládal za evropského sociálního demokrata. Představil mne čerstvému emigrantovi z Prahy Josefu Hodicovi. Byl to někdejší komunista a signatář Charty a doma pracoval jako historik na vojenské akademii. Kde by mě tehdy napadlo, že se záhy vrátí do Prahy a vyklube se z něj agent československé tajné policie.

Bratislava

Přátele v Bratislavě jsem svým příjezdem překvapil, protože o mně z Prahy ještě nevěděli. Kalinovi mi vyprávěli, že od mé předchozí návštěvy se situace zhoršila. Několik pokusů o uspořádání seminářů v soukromých bytech, tak jako se to dělo v Praze, potlačila policie, kterou děsila i sebenepatrnější aktivita, jakékoli kontakty s Čechy. Často se dělaly výslechy a domovní prohlídky. Julka se podle vlastních slov musela naučit lhát, aby při těch těžkých zkouškách neřekla nic o svých rodičích nebo přátelích. Poosmé ji odmítli přijmout na univerzitu a Kalinovi požádali o povolení k vystěhování.

Milan Šimečka se k emigraci nechystal. Udělal by to, jen kdyby jedinou zbývající alternativou bylo vězení. Policie se ho na mne vyptávala a zabavila mu výtisk mé knihy. Pokud šlo o Chartu, nesouhlasil Milan s myšlenkou, že by se měla stát političtější. Nepředpokládal úplnou změnu systému. Líbil by se mu přístup, který by krok za krokem usiloval o drobné změny. Potvrdil mi, že lidé byli se svou situací spokojeni a báli se dělat cokoli, co by ohrozilo jejich živobytí.

Miroslav Kusý už se necítil tak zoufale jako před rokem, přizpůsobil se novému způsobu života. Byl bez zaměstnání a něco málo si vydělával chytáním rybářské návnady v potocích. S chutí se zúčastnil semináře organizovaného studenty, a později byl nařčen, že jej sám zorganizoval. Před časem u něj dělali domovní prohlídku a zabavili mu mnoho knih, včetně té mojí. Kusý udržoval těsný kontakt s Čechy. Právě nedávno se vrátil z Prahy, kde se účastnil diskusí o cílech a metodách Charty.

V době mého bratislavského pobytu vyšlo v tisku oznámení o smrti historika a bývalého slovenského lídra Eda Friše. Vzhledem k tomu, že byl v roce 1969 vyloučen ze strany, mu ncotiskli žádný nekrolog. Ačkoli jsem včdčl, že policie bude na pohřbu foli tografovat skrytou kamerou všechny přítomné, rozhodl jsem se, že tam půjdu. Šimečka i Kusý souhlasili s tím, že se budeme chovat, jako bychom se neznali. Obřad byl smutný a dojemný, jen o důstojnost jej do značné míry připravil režimní dohled, který piet-nímu aktu dodával politický charakter. Hlavní řečník vzdal zesnulému poctu coby člověku, neřekl však nic o jeho práci historika ani stranického funkcionáře. Autem z Prahy přijelo na pohřeb osm Čechů, mezi nimi Rudolf Slánský a Karel Bartošek. Když jsem se po obřadu procházel sám mezi náhrobními kameny, spletli si mne Češi nejprve s tajným policistou...

V Edemissenu jsem pobyl několik dní u Viléma Prečana. Podal jsem mu podrobnou zprávu o svých rozhovorech v Československu a podělil se s ním o své dojmy. Když jsem od něj odjížděl, vezl jsem obrovský náklad nejčerstvějších dokumentů Charty, jednak ty, které jsem nashromáždil v Praze, a jednak ty, které jsem dostal od Prečana. S úžasem jsem si prohlédl zárodek Prečanova dokumentačního centra, které už tehdy zahrnovalo fantastickou sbírku dokumentů. Prečan byl ve stálém telefonickém spojení se svými přáteli doma i za hranicemi. Spolupracoval s Jiřinou Šiklovou a společně si vytvořili kódový systém, založený na citacích stránek a řádků jedné knihy. Venku udržoval těsné styky rovněž s Pavlem Tigridem a Jiřím Pelikánem a do Prahy posílal materiály v tajných skrýších uvnitř karavanů, které obstarával Jan Kavan. Podle Prečanova názoru spočíval hlavní cíl Charty v domácím působení: měla probudit občany z rezignace a demoralizace, vést je k občanství a vědomosti, a tak se připravit na konečnou krizi.

V Londýně jsem mluvil s několika českými exulanty - s Georgem Steinercm z Amnesty International, s vydavatelem Index of Censorship Georgem Theinerem a s Eduardem Goldstückerem, který působil jako profesor na univerzitě v Sussexu. Všichni se vyptávali na mé dojmy a stanoviska a s chutí si prohlédli samizdatové materiály, které jsem přivezl. Zhlédl jsem představení nové hry v Čechách narozeného Torna Stopparda Každý hodný hoch zaslouží odměnu, provázené hudbou André Prévina. Stoppard v ní výtečně vylíčil obraz sovětského disidenta ve vězení. Při dlouhých hovorech s Janem Kavanem v redakci Palach Press jsem se dozvěděl o nezdaru jedné zásilky, kterou na hranicích zabavili. Pro české vysílání BBC jsem připravil dlouhé interview o Chartě a ještě během pobytu v Anglii jsem napsal článek k desátému výročí sovětské invaze (The Times, 18. srpna 1978). Doma v Torontu mi podobný příspěvek o invazi a jejích důsledcích uveřejnili v Sun-day Star (20. srpna 1978). Všechno jsem publikoval anonymně, abych tím neohrozil možnost návratu do Československa v říjnu.

Cesta do Československa, podzim 1978

V Edemissenu jsem zjistil, že v Kreuthu v bavorských Alpách se chystala konference na téma Československo v Evropě 1918-1968 a rozhodl jsem se, že sejí zúčastním a že si cestou krátce odskočím do Československa. Podle Prečanových slov jsem měl za úkol „změřit tep nemocné země" a podat zprávu o budoucnosti Charty. Tušil jsem sice, že strkám hlavu do lví tlamy, s policejním zadržením v Bratislavě ani s devíti či desetihodinovým výslechem jsem však nepočítal.

Výlet do Bratislavy byl krátký, zato plný vzrušení. V pondělí jsem šel rovnou do soukromého bytu, kde jsem bydlel při své předchozí návštěvě, a na dvě noci jsem se tam ubytoval. Taxíkem jsem jel k Šimečkům, které má návštěva velice překvapila. Milan se mi pochlubil koláží ukřižováni od Jiřího Koláře, kterou dostal od českých spisovatelů jako neoficiální ocenění za práci Obnovení pořádku, kterou označili za „nejlepší knihu roku". Vydal se vlakem do Prahy, policie ho však hned zase odvezla na nádraží, a tudíž se předávacího ceremoniálu nemohl zúčastnit. Když jsem mu řekl, že jeho kniha pravděpodobně vyjde za hranicemi v češtině, němčině a francouzštině, popadl se za hlavu a hleděl z okna. Byl na svou práci pyšný, zároveň se ale obával možných důsledků.

Následujícího dne jsem se viděl s Miroslavem Kusým. Pracoval na stavbě a přicházel domů pozdě, unavený a špinavý, v montérkách. Policie mu odebrala řidičský průkaz, takže musel jezdit na kole. Nedávno se mu však podařilo zúčastnit se pražské schůzky spisovatelů v Havlově domě a podívat se na představení Macbet-ha v soukromém bytě. Charta na Slovensku byla prý pořád slabá, někteří aktivní katoličtí kněží přišli o státní svolení k vykonávání kněžské služby.

Jak jsem zjistil později, policie jeho dům hlídala a sledovala mne celý zbytek dne. Věděli dokonce, že jsem šel brzy ráno ke Kalinům, nikoli však, že jsem v poštovní schránce nechal dopis Šimečkovi a nějaké peníze. Hůř to ovšem dopadlo se schůzkou v hotelu Devín, kde jsem poobědval s kanadským obchodním ata-šé Davidem Taylorem, který jel den nato do Vídně autem a nabídl mi, že mne sveze. To jsem odmítl, on ale souhlasil, že s sebou vezme moje poznámky. Proto jsem pak celé odpoledne strávil psaním poznámek, pečlivějších než obvykle, protože jsem předpokládal, že nebude hrozit, že by je policie zabavila. Taylor si to ovšem bohužel přes noc rozmyslel a omluvil se, že je v diplomacii nový a že má strach riskovat. Nakonec jsem si tedy musel nechat zápisky u sebe.

Večer u Kalinů se konalo rozlučkové setkání před emigrací, do které měli odjet za deset dní. Zaskočil jsem je svou návštěvou, přivítali mne však vřele, i když Laco se zdál být poněkud nervózní, jelikož moje návštěva mohla znamenat problémy s policií. Vyprávěli mi o velkých výdajích spojených s jejich konečným rozhodnutím. Museli prodat chatu a spoustu knih. Laco se obával o bezpečí svých rukopisů. Měli do emigrace povoleno celkem de- J set dolarů. Přidal jsem jim padesát. Julku přijali na univerzitu v Kolíně nad Rýnem na stipendium, které zařídil Prečan. Byl to smutný večírek. Vždyť moji tři blízcí přátelé se loučili, možná navždy. Otevřeli láhev skotské, kterou jim někdo daroval, a řešili problémy politické angažovanosti a emigrace.

...

Na konferenci o Československu v Kreuthu jsem přednesl referát o roce 1968 pojatém do širokého kontextu českých dějin. Dlouho jsem hovořil s Josefem Hodicem a poněkud paradoxně, vzhledem k jeho skutečné roli, jsem mu do detailů líčil, co se přihodilo v Bratislavě. Nepochybně to hlásil zpátky do Československa tajné policii. Později v Mnichově jsem strávil večer s Vilémem Prečanem, kterého moje příhoda pochopitelně překvapila a zneklidnila. Ráno telefonoval Šimečkovi a Kalinovi. Oba kvůli našim setkáním vyslýchala bezpečnost. Na emigraci Kalinových to naštěstí nemělo žádný vliv, přijeli do Mnichova během čtrnácti dnů tak, jak měli v plánu. Měl jsem také starost, aby zabavené poznámky nějak neuškodily lidem v Praze, Jiřina mne však posléze ubezpečila, že se žádné nepříznivé důsledky neprojevily.

Když jsem se vrátil do Kanady, zahájil jsem prostřednictvím ministerstva zahraničí diplomatickou kampaň. Zaslal jsem jim úplnou zprávu o tom, co se stalo, a naléhal jsem, aby požadovali vrácení mých poznámek a zajištění možnosti dalších cest do Československa. Kanadský velvyslanec v Praze několikrát oficiálně protestoval proti mému zadržení, žádná omluva však nepřišla, a ani poznámky se nevrátily. Československé ministerstvo zahraničí později připustilo, že se stala chyba, zároveň mne však nařklo, že jsem kontaktoval protistátní živly. Rozhodl jsem se případ „zveřejnit" a rozeslal jsem svou zprávu přátelům v Německu, ve Francii, v Rakousku a ve Velké Británii a také kanadským novinám a vůdcům opozice. To všechno se seběhlo v době státní návštěvy československého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka v Kanadě. Pak jsem také pod vlastním jménem napsal článek o situaci v Československu pro Sunday Star (19. listopadu 1978) a pro Globe and Mail (14. prosince 1978). Spálil jsem za sebou mosty, a možná tím zpochybnil svůj brzký návrat do Československa.

Světový kongres v Moskvě

V roce 1979 jsem se navzdory svému střetu s policií v Československu rozhodl využít příležitosti konání světové konference Mezinárodní politologické společnosti v Moskvě a po více než deseti letech jsem znovu navštívil Sovětský svaz. Na Západě, například v Kanadské politologické společnosti, se ozvaly protesty proti tomu, aby se konference IPSA konala v Moskvě, kde hrozilo omezení svobodné diskuse, nehledě navíc na problém se získáním víza. Nakonec se však dospělo k rozhodnutí vzít to jako jedinečnou příležitost k otevřené debatě o sporných problémech v zemi, kde je jinak takové jednání přísně omezeno. Přes zlé předtuchy jsem se zaregistroval jako delegát a bez problémů jsem si zajistil vízum. Podle pravidel konference jsem byl oprávněn vzít si s sebou text vlastní přednášky a další pomocné materiály. Vyložil jsem si to dosti široce a vzal jsem některé dokumenty Charty 77 a několik výtisků své knihy Československá přerušená revoluce. Celní kontrolou na moskevském letišti jsem prošel úplně hladce...

Program konference zahrnoval všechna možná politologická témata, včetně natolik kontroverzních otázek jako lidská práva a pluralismus, kontrola zbraní a Blízký východ. Vědecký charakter jednání často narušovaly ideologické spory. Například ve skupině o Helsinkách a lidských právech provedl profesor Berman, harvardský odborník na sovětské právo, analýzu úspěchů a selhání USA a SSSR při dodržování lidských práv, která se zdála být velmi vyvážená a objektivní. Ostře ho však napadl Samuel Zivs ze sovětského Ústavu státu a práva, který energicky bránil sovětské jednání v oblasti lidských práv a vážně zpochybňoval některé Bermanovy zdroje, jako Amnesty International. Ve skupině o transformaci systémů mou přednášku o pluralitě v československých dějinách tvrdě odsoudil předseda a další čeští, slovenští a sovětští vědci (viz kapitola 12).

Vyskytlo se více událostí, které na kongres coby svobodné fórum pro intelektuální diskusi vrhly stín. Když významný sovětský kybernetik Alexandr Lerner nedostal povolení k účasti a k tomu, aby svůj příspěvek přečetl osobně, došlo ke sporu. Výbor IPSA navrhl kompromis, který by umožnil, aby Lernerovu přednášku přečetl někdo jiný. Někteří delegáti to ovšem ostře napadli jako kapitulaci před sovětským nátlakem a sám Lerner tuto variantu jednoznačně odmítl. Nakonec musel svou řeč přednést v soukromém bytě pro publikum asi padesáti osob. Na samý závěr kongresu byl ze SSSR s okamžitou platností vypovězen kanadský delegát Irwin Cotler, neboť se sešel s příbuznými uvězněného disidenta Anatola Ščaranskčho.

Měli jsme se Sally tu vzácnou příležitost navštívit Jurije Kalenského, vědce z Ústavu státu a práva, který byl přítomen mé přednášce. Znal jsem ho jako autora vynikající studie o americké politologii. Údajně četl některé moje práce. Jeho velmi mladá manželka studovala v Institutu cizích jazyků a specializovala se na angličtinu. Otevřeně mluvil o tom, že v ústavu se dělalo jen málo seriózní vědecké práce, a o své naději na odchod ze země (což také clo roka udělal).

Setkání se sovětskými disidenty

Jakousi nečekanou dodprovodnou příležitostí kongresu se staly konspirační schůzky se sovětskými disidenty včetně Andreje Sa-charova. Profesor Peter Reddaway z Londýnské univerzity, odborník na sovětský disent, mi dal jména lidí, s nimiž jsem se měl kontaktovat, a na mapce mi ukázal, jak se dostanu na dohodnuté místo schůzky. S jistým chvěním jsem se oklikou vydal na cestu do malého soukromého bytu. Tam jsem našel mladíka Slávu a mladou ženu Irinu, oba byli matematici, a několik dalších disidentů činných v moskevském helsinském výboru a ve výboru zabývajícím se zneužíváním psychiatrie. Jindy večer jsem se tam vrátil znovu a stal jsem se svědkem ještě většího shromáždění. Přítomen byl i Jurij Kovaljov, který se právě vrátil z návštěvy od svého otce, jenž trávil sedmiletý trest v dalekém vězení, a dále mluvčí letničářů, který přijel ze Sibiře, aby helsinský výbor a zahraniční novináře informoval o tamní situaci. Chvíle strávené mezi těmito statečnými lidmi byly vzrušující. Jednoho z nich krátce nato zatkli a jiný odešel do exilu.

Později mi přátelé do hotelu poslali šifrovanou zprávu, že mě chtějí odvézt do bytu k Sacharovovi. Měli jsme se sejít v jisté stanici metra a já jsem měl vystoupit z posledního vozu. Proběhlo to přesně podle plánu. Pak jsme došli na jeho adresu a vystoupali po schodech do šestého patra. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že Sacharov nebyl sám, ale že šlo ve skutečnosti o jakýsi seminář pro patnáct nebo dvacet delegátů konference IPSA. Jak tam seděl, na lysou hlavu mu dopadal žhavý sluneční paprsek z okna a on v ruštině trpělivě odpovídal na otázky o podmínkách ve vězení, o náboženském pronásledování, o hnutí za lidská práva a o problémech s emigrací Židů, Němců a letničářů. Důrazně trval na tom, že bez lidských práv bude détente* křehká a lidská práva budou bez détente trvale ohrožena. Podle něj konference znamenala přínos, pokud jsme dokázali předložit jiné než oficiální sovětské názory. Tvrdil, že možnost zúčastnit se mčli mít všichni sovětští vědci a že o jednáních měla informovat sovětská média a v závěru se měly zveřejnit protokoly v plném znění.

Sacharovova žena Jelena Bonnerová nakonec diskusi přerušila a pozvala nás do kuchyňky na kávu a sušenky. Ještě než jsem odešel, mluvil jsem se Sacharovem krátce sám v předsíni a dal jsem mu svou knihu o přerušené revoluci. Vyjádřil k Čechům a Slovákům obdiv a přiměl mne, abych na frontispis připsal jeho jméno za věnováním českým a slovenským disidentům. Podle vlastních slov toho o Chartě věděl málo a navrhl mi, abych se sešel s některým z jeho kolegů a poskytl jim informace.

Znovu jsem se v metru sešel se Slávou, tentokrát blízko Kremlu, a několik hodin jsme pak proseděli na lavičce u Kremelské zdi - opravdu hodně nenáležité místo k hovorům o lidských právech! Ohromeně naslouchal mému výkladu o rozmanitých aktivitách chartistů a s radostí si ode mne vzal výtisky dokumentů Charty. Nabídl jsem se, že předám zprávu československým a polským disidentům, a tak jsem později dostal pozdrav na znamení solidarity podepsaný Sacharovem a několika jeho disidentskými kolegy. Po návratu do Londýna jsem tu zprávu zaslal do Varšavy a do Prahy a v příhodném okamžiku jsem zase jejich odpověď odeslal do Moskvy. Svým nepatrným dílem jsem snad trochu pomohl překlenout propast mezi disidentskými hnutími, mezi nimiž téměř neexistoval přímý kontakt.

Poslední den v Moskvě jsem se se Slávou a jedním jeho přítelem sešel ve stanici metra nedaleko amerického velvyslanectví. Dal mi nákupní tašku plnou samizdatových materiálů, včetně poslední zprávy helsinského výboru a výboru pro psychiatrii. Vše jsem rychle odnesl na velvyslanectví. Mark Garrison mi slíbil, že materiály pošle do Ameriky. Úřady ve Washingtonu si však bohužel dokumenty přivlastnily a poslaly mi do Toronta jen kopie. S pomocí Petera Reddawaye jsem ale naštěstí nakonec získal i originály.

Šest měsíců po našem setkání Sacharova nezákonně vyhostili do Gorkého. Stalo se tak den poté, co podepsal protest helsinského výboru proti invazi do Afghánistánu.

Poslední úpravy knihy o Chartě 77

S dokončením své knihy o Chartě 77 jsem byl ve skluzu, neboť jsem hodně cestoval a věnoval se mnoha dalším záležitostem. V každém případě to ale stejně byla střelba na pohyblivý cíl. Stále se měnili mluvčí a taktika Charty a pokračovaly spory ohledně jejích cílů. Vilém mi neúnavně posílal čím dál větší množství samizdatových materiálů z Prahy a snažil se odpovídat na spoustu mých otázek o dění v Chartě. Připouštěl, že nejen on, ale i lidé doma někdy stěží chápali, co se v hnutí právě dělo.

V létě 1979 jsem do Princetonu poslal první verzi své knihy a zdrtilo mne, když mi oznámili, že pochybují o možnosti jejího vydání s ohledem na její rozsah a na nepříznivý lektorský posudek. Jiné britské nakladatelství Allen and Unwin však už o knihu projevilo předběžný zájem. Pokračoval jsem v úpravách rukopisu podle vývoje událostí a kritických komentářů, které jsem dostal od Prečana a dalších čtenářů. Jelikož v Kanadě stávkovala pošta, vzal jsem v září opravený rukopis s sebou do Madridu a cestou jsem jej poslal z Heathrow v Anglii. Ještě na madridské konferenci jsem prováděl změny a aktualizace. Kniha se sázela v Sixty-Eight Pub-lishers v Torontu, a tudíž jsem mohl do poslední chvíle dělat úpravy. Sally odvedla jako vždy výbornou redakční práci při opravách rukopisu a sestavila rejstřík. Byla to úleva, když jsem v dubnu 1981 po kurýrovi odeslal konečnou verzi textu.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

V první polovině osmdesátých let jsem se pohroužil do studia KBSE. V letech 1978-1979 jsem se připojil k týmu kanadských vědců, který zorganizoval ředitel centra pro mezinárodní studia na Torontské univerzitě profesor Robert Spencer a jenž měl za cíl připravit na to téma knihu. Do sborníku jsem přispěl kapitolami o konferencích KBSE v Bělehradě a v Madridu. Pro zpracování kapitoly o Bělehradě mi ministerstvo zahraničních věcí umožnilo nezvyklý přístup do ministerských archivů, které běžně nebývají dostupné nejméně dvacet let.

V září jsem letěl do Madridu na týdenní přípravnou schůzku, a také abych zajistil ubytování pro Sally i pro sebe, až tam v listopadu přijedeme na samotnou konferenci. Odtamtud jsem jel do Německa, kde jsem se přidal k Sally a strávili jsme pár dní společně s Vilémem a Helenkou Prečanovými v jejich novém domově v Hannoveru. Pak jsme pokračovali do Mnichova na návštěvu k našim slovenským přátelům Kalinovým a posléze do krásného města Garmisch-Partenkirchen v bavorských Alpách na mezinárodní kongres sovětských a mezinárodních studií. Ve skupině, kterou uspořádal Archie Brown z Oxfordu, jsem měl přednášku o pluralismu a o československé politické kultuře. Nakonec vyšla v knize, kterou Brown redakčně připravil. Během konference jsme s Julií Kalinovou obcházeli jednotlivé konferenční místnosti a rozdávali jsme delegátům Prečanovu knihu Acta Creationis (viz níže) o situaci českých historiků. Po konferenci jsem ještě měsíc zůstal v idylickém prostředí Rockefeller Study Center v Bellagiu u jezera Como jako „hostující vědec".

Madridská konference

V Madridu jsme v listopadu a v prosinci pobyli celkem šest týdnů. Byla to naše první návštěva ve Španělsku, provázená nádherným slunečným počasím. Během volných víkendů jsme se opájeli krásami Madridu a podnikali výlety do rozkošných měst v okolí, do Toleda, Segovie a Ávily.

Madridská konference přesunula lidská práva do centra zájmu mezinárodní diplomacie a udělala z Madridu jakési „město disentu". Stovky delegátů z organizací dohlížejících na dodržování lidských práv a bývalí disidenti a exulanti z východní Evropy pořádali demonstrace, tiskové konference, poskytovali rozhovory a vedli veřejné diskuse o lidských právech a o détente. Současně probíhala výstava samizdatových materiálů z východní Evropy. Dělal jsem vše pro to, abych delegáty a tisk informoval o posledních dokumentech Charty 77. Byl jsem přítomen úvodnímu zasedání nově vytvořené Mezinárodní federace pro lidská práva.

Oficiální konference nabídla novou příležitost k podrobnému a často velmi polemickému zhodnocení situace v dodržování lidských práv. Hlavní nápor kritiky přitom nesl Sovětský svaz a některé další komunistické státy. Západní delegáti pranýřovali monstrproces s chartisty v Československu, sovětskou invazi v Afghánistánu a vyhlášení stanného práva v Polsku. Sovětský svaz se tudíž dostal do defenzivy a s výjimkou svých partnerů z bloku se ocitl v naprosté izolaci. S dlouhými přestávkami pokračovala konference skoro tři roky a téměř nepřetržitěji provázely spory. Ke konci dospěla až v září 1983. Po měsících dohadování se nakonec dosáhlo shody v závěrečném dokumentu, který představoval podstatné rozvinutí helsinského Závěrečného aktu. Mezi konkrétní výsledky patřilo mimo jiné ujednání o další následné konferenci ve Vídni v roce 1986, o konferenci o vojenské bezpečnosti ve Stockholmu a o mnoha dalších setkáních expertů, včetně konference o lidských právech v Ottawě.

Podle některých vyjádření Madrid zklamal. Nepřinesl totiž žádný hmatatelný výsledek v problematice dodržování lidských práv, jak to nařizoval helsinský Závěrečný akt, ani nezabránil tvrdým represím namířeným proti obhájcům lidských práv v Sovětském svazu nebo v Československu. Jiní však byli toho názoru, že rozsáhlé diskuse o porušování lidských práv ve státech sovětského bloku dokázaly, že tyto záležitosti se týkaly všech signatářských zemí. Vzhledem k chystaným dalším schůzkám jsem začal KBSE chápat jako víceméně stálé diskusní fórum o helsinských závazcích, jež navíc potvrzovalo oprávněnost existence občanských iniciativ v Sovětském svazu a v dalších komunistických státech.

KBSE v Ottawě

V dubnu, květnu a červnu 1985 jsem na zasedání konference jel přímo do Ottawy, opět jako novinář.

Na rozdíl od schůzek v Bělehradě a v Madridu se jednání v Ottawě věnovala výlučně lidským právům. To bylo něco, co by si západní vyjednavači Závěrečného aktu nepředstavili ani v nej-krásnějším snu a sovětští diplomaté v nejhrůznějších nočních můrách. Většina času se vyčerpala na poněkud jednostrannou diskusi o porušování lidských práv v Sovětském svazu a v ostatních komunistických zemích. Ani přes energické úsilí neutrálních a nezúčastněných zemí o sladění protichůdných stanovisek dvou hlavních táborů se nepodařilo v závěrečném dokumentu dosáhnout dohody. Konference skončila bez jakéhokoli komuniké.

V Ottawě stejně jako v Madridu se velmi činily organizace zabývající se lidskými právy: pořádaly tiskové konference, demonstrace a také „slyšení" o lidských právech. Případ Sacharova, který byl internován v Gorkém, se stal předmětem hojně navštívené tiskové konference dvou jeho nevlastních dětí, které kromě toho intervenovaly u mnoha delegátů. Manželka Anatolije Ščaranského demonstrovala před sovětským velvyslanectvím jménem svého muže a dalších uvězněných zastánců lidských práv. Jako dříve v Madridu i tady jsem si dal záležet, abych delegáty informoval o disidentech, a zejména o Chartě 77. O situaci v Československu jsem mluvil také na schůzích Mezinárodní federace pro lidská práva a Československého sdružení v Kanadě.

Přestože konference nedokázala dospět ke shodě, přece jen vrhla ostré světlo na lidská práva coby vhodný předmět mezinárodní diplomacie. Návrhy obou bloků na závěrečný dokument znovu poukázaly na nepřeklenutelnou propast mezi demokratickým přesvědčením a komunistickou doktrínou a na širokou trhlinu mezi teorií a praxí v zemích sovětského bloku. Nakonec každý z obou bloků sloučil své návrhy do zvláštního dokumentu. Západní text sloužil jako jistý plán strategie pro příští následnou konferenci. Opakované diskuse o lidských právech neměly sice na Východě ani na Západě příliš rozsáhlou publicitu, bezpochyby však přispěly ke konečnému zhroucení komunismu ve východní Evropě, k němuž za několik let nato došlo.

Lobbing, briefingy, obhajoba

Na konci sedmdesátých, a pak v osmdesátých letech jsem se angažoval v hnutí za dodržování lidských práv, intervenoval jsem u kanadské i americké vlády na podporu Charty 77 a lidských práv ve východní Evropě a na různých veřejných fórech jsem mluvil o problematice disentu. Snažil jsem se přímo ovlivnit kanadskou politiku: několik let jsem psal dlouhé dopisy ministrům zahraničí Mitchellu Sharpovi, a poté Donu Jamiesonovi. Byl jsem také v těsném kontaktu s ministerskými úředníky, kteří měli na starosti KBSE a východní Evropu. Několikrát (v červenci 1980, dubnu 1985 a říjnu 1987) jsem o lidských právech v Československu vypovídal před podvýborem pro lidská práva při parlamentním výboru pro zahraniční věci a obranu. V únoru 1985 jsem se spolu s dalšími specialisty zúčastnil celodenního informačního setkání uspořádaného pro Joea Clarka, tehdejšího ministra zahraničí, před jeho státní návštěvou v Sovětském svazu. Nově jmenovaní kanadští velvyslanci v Praze - David Peel v roce 1981, Terry Bacon v roce 1984 a Barry Mawhinney v roce 1987 - mne v Torontu před nástupem do funkce navštívili...

Týden u Prečana

Zatímco Sally se vrátila do Kanady, já jsem jel na týden do Německa, do Hannoveru za Prečanem. Jako obvykle jsme celé dny prohovořili, jen tu a tam jsme vyrazili na výlet do krásné krajiny Dolního Saska. Prečan si našel trochu času na historický výzkum a na psaní, grant mu však již vypršel a on byl prakticky bez prostředků. Připravil rozsáhlou dokumentaci o porušování lidských práv a o disidentské činnosti a její anglickou verzi dostali delegáti madridské konference.

Prečanův byt byl doslova napěchovaný samizdatovými materiály a knihami a časopisy v angličtině, francouzštině a němčině, určenými domů do Československa. Vilém rozvinul účinný systém pašování materiálů do a z Československa, především prostřednictvím německých diplomatických kanálů. Spoustu času jsem strávil prohlížením nových samizdatů, dělal jsem si poznámky, kopíroval. Poslední večer se mnou Prečan natočil rozhovor pro Rádio Svobodná Evropa o londýnské konferenci a o nezávislé un-dergroundové kultuře v Československu. Udržoval stálé telefonické spojení s lidmi v Československu, včetně Václava Havla, kterého v dubnu propustili z vězení. Když se mu prý zmínil o tom, že jsem chválil některý z jeho textů, pohnulo to Havla téměř k slzám: vysvětloval tu reakci jako součást vězeňského syndromu, kterým trpěl. Vyjadřoval upřímný vděk za podporu, kterou Prečan poskytoval lidem doma, na úkor vlastní profesionální práce. Havel mě nechal pozdravovat a blahopřál mi ke knihám o roce 1968 a o Chartě 77.

Zahraniční konference

Náš život jako by se skládal ze samého cestování po konferencích, například na konferenci AAASS v Honolulu, nebo na konferenci v Bloomingtonu v Indiáne na téma média a komunikace ve východní Evropě, anebo na Harvardu, v Paříži a ve Washingtonu. V březnu 1985 jsem jel sám do Záhřebu na konferenci Mezinárodní politologické společnosti na téma „Zájmy a politika". Přeformuloval jsem svou teorii o konfliktu zájmových skupin v komunistickém systému a přizpůsobil jsem ji zkušenostem z Československa a z Polska v letech 1968 a 1980 a z rozvoje di-sidentských hnutí v sedmdesátých letech (viz kapitola 12). Zdůraznil jsem význam hodnot a zájmů v necenzurované formě samizdatu, který šel mnohem dál než primitivnější způsob formulace zájmů probíraný v mých předchozích pracích. Mou analýzu uvítal politolog Jerzy Wiatr, se kterým jsem se setkal v Polsku, i mladý nezaujatý ruský politolog Smirnov z moskevské univerzity. Oba však shodně namítali, že jsem přehlédl narůstající podíl legálních projevů organizovaných skupin v jejich zemích. V Bělehradě před konferencí jsem s několika vědci s potěšením hovořil o zájmových skupinách, mimo jiné s Vucinou Vasoviéem a Vojou Stanovčiéem z fakulty politických věd. Vypravil jsem se na výlet do krásného města Dubrovníku na břehu Jadranu, kde jsem se znovu setkal s radikálním disidentem Mihailem Markovičem.

Začátkem roku 1986 jsem se na Michiganské univerzitě zúčastnil konference „Politika a intelektuálové ve střední Evropě", na kterou se dostavilo mnoho východoevropských intelektuálů, mezi jinými Danilo Kiš, György Konrád a Czeslaw Milosz. Ten rozpoutal živou debatu, když vyložil svůj pohled na střední Evropu jako na vnitřně diferencovaný kulturní a historický celek, jehož společné rysy vycházeji najevo v literatuře a architektuře. V diskusi jsem vyjádřil jisté pochybnosti, zda tato koncepce poněkud nepřeceňovala míru jednoty, a připomněl jsem hluboké konflikty uvnitř jednotlivých zemí i mezi nimi. Rovněž jsem se domníval, že jen stěží lze mezi střední a východní Evropou narýsovat ostrou hranici.

V temže roce jsem musel náhle podstoupit operaci srdce a nemohl jsem jet na výroční schůzi AAASS do New Orleansu ani na konferenci o Masarykovi do Anglie. Obzvlášť jsem litoval, že jsem přišel o tu druhou, na níž se sjeli přední masarykovští odborníci z Evropy i ze Severní Ameriky. Před konferencí jsme se s Prečanem pokusili přesvědčit organizátora Roberta Pynsenta, specialistu na Československo z SSEES, aby pozvání rozšířil i na některé historiky z disentu. Ostře se proti tomu postavil a trval na tom, že pozve jen oficiální historiky. Nikdo z nich však nedostal povolení vycestovat. Na konferenci Pynsent očerňoval kvalitu samizdatových publikací a práci disidentů vůbec. Prečan se však zasloužil o to, aby nedošlo k omylu, a připravil brožuru, která obsahovala soubor článků ze samizdatového sborníku o Masarykovi. Na konferenci ji distribuovali spolupracovníci Nadace Jana Husa.

Pynsentův přístup lze snad lépe pochopit z toho, že dva roky předtím s odborníkem na českou literaturu z Cambridgeské univerzity profesorem K. Brušákem napsali společný dopis do londýnských The Times, zesměšňující udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi jako „ocenění za průměrnost". Tento mimořádný krok mne přiměl k tomu, že jsem napsal dopis do Globe and Mail (10. listopadu 1984), v němž jsem ocenění velkého českého básníka obhajoval.

V letech 1987, 1988 a 1989 proběhly ještě i jiné konference, na kterých jsem přednášel o „paralelní" neboli nezávislé společnosti ve východní Evropě. V zimě 1987-1988 jsem jel do New Yorku na několik setkání týkajících se projektu Východ-Západ, který sponzorovala Seagram Corporation a v jehož čele stanul předseda Světového židovského kongresu Edgar Bronfman. Moje přednáška o československé politice později vyšla ve svazku nazvaném Střední a východní Evropa a Západ, který k vydání připravil William Griffith. Trochu jsem váhal, zda mám přijmout pozvání CIA do Washingtonu na konferenci o východní Evropě, nakonec jsem je však neodmítl. K publiku složenému ze zpravodajských důstojníků a z diplomatů jsem přednesl zprávu o disentu v Československu. Přítomna byla též nově jmenovaná velvyslankyně v Praze Shirley Templeová-Blacková.

Zpátky do minulosti

Mnoho let jsem se ve své práci soustředil na aktuální otázky střední Evropy, stále jsem si však velmi přál odložit studium komunismu a vrátit se ke své první lásce, k historii. V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jsme si s kolegou Andrewem Rossosem naplánovali, že společně připravíme knihu o české politice od roku 1848 do současnosti a stačili jsme zvládnout nemalý objem přípravné četby. Jenomže oba nás pak pohltily jiné velké výzkumy - mne rok 1968 a Charta 77, a jeho makedonská otázka -, takže jsme nedokázali svůj plán uskutečnit. K návratu k českým dějinám mne jen ještě více podnítilo oživení domácího i zahraničního zájmu o Tomáše G. Masaryka. Prvním plodem mé práce v této oblasti byl dlouhý článek „Znovuobjevení Masaryka", uveřejněný v roce 1983 v Cross Currents, v němž jsem zpracoval dva sborníky a mnoho dalších knih o Masarykovi. Soustavně jsem procházel severoamerické a evropské knihovny a vyhledával jsem Masarykova díla nebo materiály o něm, až jsem nakonec vybudoval rozsáhlou sbírku masarykian. Mezi roky 1989 a 1992 jsem o Masarykovi uveřejnil mnoho článků.

Na jaře 1988 jsme se Sally strávili šest týdnů na univerzitě v Indianě v Bloomingtonu, kde jsem byl z iniciativy svého přítele Boba Byrnese z katedry historie jmenován hostujícím profesorem na institutu vyšších studií. Bob mě také doporučil do Patto-nova přednáškového kurzu a já jsem se pustil do přípravy šesti přednášek o českých dějinách od roku 1848 do současnosti. Přednáškový výbor však jeho návrh nepřijal. Měl jsem tudíž až na několik přednášek pro studenty a pro veřejnost volný čas na bádání o Masarykovi a o českých dějinách. Na posledním zasedání konference Středozápadního slovanského sdružení, která se konala právě v době mého pobytu, jsem přednesl projev o českých a slovenských vůdcích od Masaryka po současnost nazvaný „Lvi a lišky?". Hovořil jsem také o nezávislé společnosti ve střední a východní Evropě a tento příspěvek jsem posléze zopakoval i na Illinoiské univerzitě v Urbane a v ústavu Hud-son Institute v Indianapolis.

Na podzim 1988 jsem udělal další odbočku do historie a v Torontu jsem inicioval konferenci k sedmdesátému výročí vzniku Československé republiky. Od několika kolegů, kteří se odborně zabývali československými dějinami, jsem přijal rady do začátku, hlavní břímě organizování konference jsem však nesl sám, a rovněž jsem následně uspořádal i sborník, který z ní vzešel.⁷⁵ Konference svedla dohromady význačné specialisty z Kanady, Spojených států, Velké Británie a Evropy a přilákala publikum, které zaplnilo sál až do posledního místa. Dostali jsme pozdravný dopis od Charty 77 a poslali jsme podobné vyjádření solidarity historickému sympoziu, které se chystalo v Praze. V prostorách Rare Books Library se konala výstava naší sbírky československých samizdatů. Na počest výročí se v Torontu uskutečnily koncerty české a slovenské hudby, hrála se Havlova hra a rozhlasová stanice CBC odvysílala šestidílný pořad Johna Reevese o Československu.

Vrátil jsem se také ke své vlastní minulosti. Velkou radost mi udělalo, když se v Sixty-Eight Publishers rozhodli vydat český překlad mých Listů z Prahy, 1937-1940, které vyšly anglicky ve zkrácené podobě v nakladatelství Kosmas. Rukopis jsme poslali k překladu Evě Šimečkové do Bratislavy a český text redigovali v Praze Jiřina Šiklová a Petr Pithart. Šťastnou náhodou si jej všiml také Václav Havel a v roce 1986 jej vydal v samizdatové edici Expedice. Tato knížka s Havlovým osobním věnováním se stala jedním z nejcennějších svazků mé knihovny. Snaha vydat úplnou anglickou verzi vyšla bohužel naprázdno. Začal jsem s novou řadou, nazvanou „Cesty do Prahy (Československo)", která vycházela v Kosmasů a později byla přejmenována na Československý a středoevropský deník. Jednalo se o podrobné zprávy o mých cestách do Československa od roku 1948 do roku 1968.⁷⁷ Tehdy jsem také zahájil systematičtější práci na svém životopise.

V roce 1981 jsem úplně přestal s učením a o rok později jsem byl zpětně (katedra na to asi zapomněla!) převeden do řad emeritních profesorů bez platu. Dosáhl jsem toho roku zralého věku sedmdesáti let a zaplavila mne blahopřání z Československa i odjinud.

V rychlém sledu za sebou přišly další pocty. Na vědeckém setkání v Halifaxu v roce 1981 mi Královská kanadská společnost udělila Innisovu-Gerinovu medaili a na temže zasedání jsem se stal doživotním členem Kanadského sdružení slavistů. To v roce 1982 na mou počest zorganizovalo společné zasedání s Kanadskou po-litologickou společností v Ottawě. Skupině na téma „Lidská práva v mezinárodním měřítku a ve východní Evropě" předsedal můj bývalý student Bohdan Harasymiv a zúčastnili se má bývalá studentka Stefania Millerová, dále Walter Tarnopolsky, Frank Grif-fiths a Josef Škvorecký. V roce 1981 mi v Montrealu přiřkla doživotní členství československá Společnost pro vědu a umění (SVU) a v roce 1985 mi Československé sdružení v Kanadě předalo Masarykovu cenu. V roce 1987 jsem dostal od AAASS zvláštní uznání za vynikající zásluhy o slovanská studia a v roce 1982 čestný doktorát L. L. D. z Torontské univerzity.

V roce 1983 uspořádala moje kolegyně Susan Solomonová na mou počest sborník. Vyšel pod titulem Pluralismus v Sovětském svazu a obsahoval příspěvky od Susan a dalších odborníků na Sovětský svaz: Freda Barghoorna, Jerryho Hougha, Archieho Brow-na, Wlodka Bruse a Johna Hazarda. Susan svazek představila na zasedání Centra ruských a východoevropských studií (CREES) ke dvacátému výročí založení této instituce. Byla to samozřejmě velká čest, zklamalo mne však, že poradní komise složená z torontských kolegů podrobila příspěvky některých mých českých přátel a kolegů - Viléma Prečana, Vladimíra Kusína, Zdeňka Mlynáře a Richarda Lówenthala - tak přísné kritice, že je Susan do sborníku nezařadila.

Pokud jde o výročí, zvláště důležitý byl rok 1987. V lednu jsem doma oslavil pětasedmdesáté narozeniny se skupinou svých mladších kolegů z Centra ruských a východoevropských studií (mnozí z nich byli mí bývalí studenti) a s jejich manželkami. Charta 77 mi poslala srdečný pozdrav. Listy, český časopis vycházející v Římě, uveřejnily v únoru 1987 články o mém životě a práci od Viléma Prečana a Milana Šimečky. Příští rok mne Sally v letech dohnala: jedno překvapení byl narozeninový večírek u Žekulinů, druhé posezeni pod širým nebem. Pak přišlo padesáté výročí naší svatby. Oslavili jsme je jednak v Praze s našimi přáteli z Charty, jak se zmíním v příští kapitole, a jednak s přáteli a příbuznými v Anglii, s Prečanovými v Scheinfeldu, s přáteli v Torontu a se Sallyinou sestrou Tacy v Pensylvánii.

Oba naši synové bydleli daleko, i tak jsme se s nimi ale čas od času vídali. David zanechal sázení stromků a stal se realitním agentem. V roce 1981 se oženil s Joan, Američankou, která měla čtyři děti, a tak jsme na vnoučata nemuseli čekat. Peter nějakou dobu pracoval v katolické organizaci, která pomáhala vietnamským uprchlíkům dostat se do Spojených států. V roce 1988 odtamtud odešel a začal se plně věnovat vědeckému studiu budd-histických súter. V roce 1986 jsem úspěšně absolvoval operaci by-passu a vstoupil do svého „čtvrtého života". Sally v roce 1988 prodělala vážnou srdeční příhodu, z níž se však zotavila a ještě půldruhého roku jsme se mohli těšit ze společného života v našem novém bytě.

...

Další prostředí mého pražského života mělo vědecký charakter. Abych nevzbudil podezření úřadů, věnoval jsem nejdříve hodně času bádání v Národní knihovně v Klementinu, kde jsem směl používat studovnu pro vědecké pracovníky. Kopíroval jsem spoustu materiálů na jediné přístupné kopírce, nakonec jim však došel papír a už pro mne nemohli nic udělat. Zjistil jsem, že v hlavním lístkovém katalogu nebyl pod jménem T. G. Masaryk ani jediný odkaz, a to šlo o největší postavu moderních československých dějin! Všechny jeho práce přemístili do zvláštních uzavřených sbírek, k nimž jsem si nedokázal zajistit přístup. Poslední den svého pobytu v Praze jsem zjistil, že mnohé z nich obsahoval katalog knihovny Ústavu marxismu-leninismu (a překvapilo mne, že jsem tam našel také své knihy o přerušené revoluci a o Chartě 77).

Třetí, a pro mne nejdůležitější, bylo prostředí disidentů, život aktivistů Charty 77 a dalších, kteří se poté, co museli opustit svou profesi, pokoušeli vést nezávislý život. Snažil jsem se své kroky udržet v tajnosti, k dojednáni schůzek jsem používal veřejné telefonní budky mimo velvyslanectví. Uskutečnil jsem asi třicet až čtyřicet schůzek, několikrát v soukromých bytech, častěji však na mnoha oblíbených místech, jako bylo vltavské nábřeží nedaleko knihovny nebo bufet v knihovně, kde za pultem prodávala mladá disidentka Markéta Němcová, která ochotně předávala zprávy a domlouvala schůzky. Pokud vím, policie mne nesledovala.

Sally i mne trápil úpadek starobylého města, které jsme tolik milovali. Některé budovy vypadaly po renovaci krásně, všude ale stálo lešení. Nezřídka jsme narazili na odporně špinavá místa, například toalety na univerzitě, a po ulicích a ve dvorech se podle sovětského vzoru válely hromady smetí. Nové metro fungovalo velmi dobře a hodně zjednodušovalo spojení, jenomže se ještě pořád stavělo. Měli jsme dojem, jako by se život ve všech ohledech úplně zastavil. Od roku 1969 nedošlo k žádným politickým změnám. Ekonomika se vyvíjela velmi špatně, i když lidem zajišťovala alespoň dostatek na přežití. Kultura těžce strádala cenzurou a propagandou. Pravda o dějinách se zatajovala nebo překrucovala. Například zmizely bezmála všechny stopy po Masarykovi, ačkoli v Panteonu Národního muzea dosud stál jeho pomník, a rovněž nás překvapilo, když jsme ve foyer Národního divadla objevili jeho novou pamětní desku.

Návštěva u Havla

Vrcholným bodem naší návštěvy se stalo čtyřiadvacet hodin, které jsme strávili u Havla na Hradecku. Jeho bratr Ivan se s námi sešel v Praze na stanici metra a za dvě hodiny nás tam velkou rychlostí zavezl. Přestože jiné návštěvy, které se snažily dostat na Hradecek, zastavovala policie, my jsme projeli bez nehody. Olga musela odjet za nemocnou matkou, takže večeři a snídani chystali oba bratři. Na oběd jsme zašli do nedaleké venkovské hospody, kde hosté naší přítomnosti věnovali pramalou pozornost.

K Hradecku patřily zříceniny hradu, dvě nebo tři další stavení a Havlova velká, hezky spravená chalupa. Pár set metrů odtud stála chatička na „chůdách", zřejmě policejní pozorovatelna, avšak podle všeho prázdná. Před chalupou se rozkládal prostranný dvorek, jemuž vévodila geometrická železná skulptura natřená nažlu-to. Nahoře v domě bylo velké otevřené podkroví, kde přespávaly skupiny návštěvníků, kteří zůstávali na noc. Havlovu pracovnu zdobily pestré moderní obrazy a plakáty včetně hesla „Make Love Not War" (Miluj, a neválči). Na psacím stole měl dopisy, které psal Olze z vězení (bylo jich asi sto šedesát), s obálkami orazítkovanými policejním cenzorem. Všude ležely samizdatové knihy a časopisy. Pod oknem stála celá jeho knižní edice Expedice a nad postelí měl pověšený krucifix a velkou fotografii papeže.

Určitě tu měli odposlech, my jsme si však přesto ten večer i příští den povídali otevřeně o spoustě věcí. Nebylo pro mne snadné stačit Havlově češtině, měl hrdelní hlas a rychlou dikci. Často jsem se obracel na Ivana, aby mi to vysvětlil. Ten se přiznal, že se mu ne vždy lehce překládá, protože Václav měl jedinečný styl. Havel nám vyprávěl o životě ve vězení, odkud ho pustili před rokem. Spoluvězni se prý na disidenty často obraceli o radu a chovali se k nim s respektem. Nesmělo se psát nic kromě dopisů nej-bližším příbuzným, a ty podléhaly přísné cenzuře, někdy je i zabavovali. V přelidněné cele se lze těžko soustředit na psaní. Protože nesměl mít dopisní papír, musel používat toaletní papír nebo jiné útržky.

Charta 77 se podle jeho názoru stala jakýmsi svědomím národa, i když to nebylo to, oč usilovali. Lidé ji pokládali za určitý příklad, byť ji sami nenásledovali. Havel se domníval, že dějiny národa tvoří aktivní menšina, autoritu této menšině však dodává neaktivní většina. Společenství Charty ztělesňovalo široké spektrum politických názorů, nicméně existoval tu konsenzus o základních cílech. V minulosti se mnoho ostrých střetů soustředilo na taktiku, a ty byly během let odstraněny. Hlavní předmět sporu představoval nyní obsah každého dokumentu, který vydávali mluvčí. Aby se v textech dosáhlo shody, musely být podle něj často „rozředěny", čímž „ztratily barvu".

Podle Havla neměla Charta za cíl obyčejným lidem pomáhat řešit jejich problémy. Každý jednotlivec měl nést takovou odpovědnost, aby byl schopen rozhodovat o svém jednání. On sám chtěl žít jako lidská bytost a našel mnoho způsobů, jak toho docílit. Nezakládal však své jednání na naději v brzké změny a vyjadřoval realistický optimismus - nebo možná nějaký poctivý pesimismus. „Věříte v to, co děláte?" zeptal jsem se. Ano, zní to přesvědčivě, když od jiných slyšíte, že Charta 77 má význam nejen pro nás samotné, ale také pro ně. Přirovnával Chartu 77 k jakési cestě džunglí - mohla se stát uzoučkou pěšinkou a mohla být zahlazena, také se ale mohla znovu rozšířit a být zase cestou. Až budeme umírat, říkal, budeme si moci říci, že jsme udělali, co jsme mohli, abychom dosáhli tohoto cíle. Havel nevěřil v osobního Boha, cítil však, že existuje nějaká hranice a míra lidského jednání, něco absolutního nad muži i ženami. Nemyslel si, že nezávislé alternativní aktivity lze potlačit, i když v jejich rozvoji existovaly výkyvy nahoru a dolů. Vytvářet prognózy do budoucna nemělo moc smysl. Jejich zájem se soustředil na tady a teď, na konfrontaci totalitní společnosti se společností přirozenější. Měl pocit, že pod povrchem událostí působily neznámé a nepředvídatelné síly. Náhodná událost mohla náhle spustit lavinu.

Podle něj mladé lidi reálný socialismus nezajímal, a už vůbec nepodporovali komunistickou stranu, a to dokonce ani když šlo o děti představitelů stranické špičky. Měli velký zájem o rockovou hudbu, přestože platil oficiální zákaz. Existovalo kolem dvou set kapel, některé dobré, jiné špatné. Od Havla jsme se dozvěděli, že Plastic People of the Universe stále existovali, vystupovali však pod jménem Hovězí porážka. Nemohli veřejně koncertovat a nahrávali obvykle na Hradecku. Pustil nám jejich poslední nahrávku „Půlnoční myš", na níž nezvykle spolupracovali s hvězdou pop music z roku 1968 Martou Kubišovou.

Historici

Zvlášť jsem si přál sejít se s některými nezávislými historiky, abych se dozvěděl něco o jejich práci a na oplátku jim pověděl o svých badatelských plánech. Petr Pithart už nepracoval jako zahradník, nýbrž byl zaměstnán v nějakém úřadě. Všechen čas, který si dokázal vyšetřit, věnoval historické práci. Ještě se dvěma dalšími kolegy redigoval třísvazkový sborník o Masarykovi. Viděl moji dlouhou recenzi a líbila se mu. S Milanem Otáhalem a třetí osobou, jejíž totožnost mi zůstala neznámá, utvořili ještě jiný tým, který už několik let pracoval na rozsáhlém přehodnocení celých českých dějin. Pithart ostře kritizoval nedávný dokument Charty 77 o československé historiografii, zejména proto, že vůbec nerozpoznal některé dobré práce „oficiálních" historiků. Stejně kritický byl i všeobecně k práci Charty 77. Měla se podle něj pokusit obsáhnout širší okruh lidí a strhnout staré nálepky komunista, socialista, pravice a levice.

Několikrát jsem se viděl s Milanem Otáhalem, který mne také pozval domů na večeři. Když jsem přišel, byl nervózní a varoval mne, že náš rozhovor by mohl být odposloucháván. On i jeho žena, rovněž historička, neměli práci a žili jen ze svých důchodů. Otáhal byl stále členem Historického klubu, který nedávno odmítl oficiální výzvu k jeho vyloučení. Souhlasil, že dobrou práci odváděli i lidé v oficiálních institucích, a řadil k nim i mého kritika z Londýna Miroslava Hrocha.

Když jsme se později sešli v Klementinu, přiznal, že mezi historiky v disentu existovaly osobní neshody, a dokonce vycházela dvě odlišná vydání samizdatového historického časopisu. Pithart to vysvětloval rozdílností názorů na problematiku odsunu Němců. Jedna skupina - Jiří Hájek, Milan Hubl, Miloš Hájek a Jaroslav Opat - odsun hájila, zatímco jiní, k nimž patřil Otáhal a Pithart, jej odsuzovali. Otáhal zdůrazňoval, že z bývalých komunistů, kteří zůstali srdcem komunisty, se stali extrémní nacionalisté, zatímco ti, kteří se s komunismem rozešli úplně, byli připraveni podrobit národní tradice kritice. Uznával sice, že jeho bývalý kolega Prečan udělal pro pomoc historikům doma víc než jiní exulanti, měli však spolu rozepři ohledně sborníků chystaných pro světové kongresy historiků v Bukurešti a ve Stuttgartu.

Druhou stranu sváru mezi nezávislými historiky zastupovali Miloš Hájek a jeho manželka Hana Mejdrová. Oba byli historici a zároveň bývali komunisté. Miloš pracoval na velké studii o Komunistické internacionále. Dvě souběžné řady historického sborníků pro něj představovaly projev neshody nad navrhovaným obsahem, zároveň ale potvrdil, že mezi oběma skupinami stále existovala četná pouta. Velké spory mezi historiky se vedly také o dokument Charty 77 o dějinách, který údajně vyšel bez konzultace s odborníky, byl jednostranný a zjednodušující. Jako před ním Pithart a Otáhal i Hájek zdůraznil, že mladší generace oficiálních vědců udělala kus dobré historické práce. Později v restauraci Armádního klubu jsem mluvil s dalším bývalým komunistou Milanem Hüblem. Vystupoval velice dogmaticky a kritizoval bezmála všechny. Měl také množství výhrad k dokumentu Charty o dějinách a označil jej za špičku ledovce rostoucího katolického vlivu, jejž reprezentoval mluvčí Václav Benda.

Spisovatelé

Americký diplomat Jim Connell, který odjížděl z Prahy, mne pozval na večírek na rozloučenou ke spisovateli Ivanu Klímovi do Braníka. Když jsem přicházel, povídal si právě Klíma na náměstíčku před domem s Ludvíkem Vaculíkem a hlasitě zvolal: „To je ale překvapení, že jste v Praze!" Oba se domnívali, že situace byla snazší než dřív, už je tak často nevyslýchali. Podle Vaculíka měla oficiální česká literatura ubohou úroveň, zato kvalita slovenských děl byla lepší. Klíma napsal divadelní hru a dva romány a znovu dostal pozvání na Michiganskou univerzitu. Měl pas a mohl odjet, obával se však, že by přišel o československé občanství. Na policích v obývacím pokoji jsem viděl kompletní řady některých samizdatových časopisů. Byl jsem při tom, když rozbaloval jeden z velkých balíků knih od Viléma. Každý titul uvítaly výkřiky radosti. Po bohaté studené večeři se pustil Vaculík s obrovskou vervou do zpěvu. Všichni jsme se přidali. Podle okopírované předlohy jsme zpívali píseň, kterou upravil Jan Masaryk. Vaculíkovi se můj překlad jedné písničky tak líbil, že si jej zapsal, a já jsem mu to musel věnovat i s podpisem. Prožili jsme veselý a nezapomenutelný večer.

Náboženský disent

Hned první neděli jsme šli do katedrály svatého Víta, kde sloužil mši kardinál Tomášek. V kostele bylo nabito - staříci, lidé středního věku i mládež, často s dlouhými vlasy. Na biřmování i na přijímání se čekalo v dlouhé řadě. Po skončení bohoslužby procházel více než osmdesátiletý kardinál shromážděním, usmíval se, kynul lidem a žehnal jim. Pak za zpěvu církevních písní pokračoval přes hradní nádvoří do arcibiskupského paláce, následován velkým zástupem lidí. Z brány paláce a potom z balkonu pozdravil věřící, kteří skandovali „Ať žije Jan Pavel II.". Tato událost byla důkazem náklonnosti, jíž se mu dostávalo, a také jistým druhem konfrontace církve a státu, neboť český primas kráčel přímo pod prezidentovými okny.

Později jsem měl na nábřeží schůzku s mladým katolickým knězem Václavem Malým, který přišel o státní souhlas k výkonu kněžského povolání, protože podepsal Chartu 77, a pracoval jako topič. Malý neviděl žádnou naději na výměnu systému, nýbrž jen na pomalou dlouhodobou proměnu hodnot lidí. V posledních letech, pod osobním papežovým vlivem, se změnil i kardinálův vztah k Chartě 77. Na oficiálním Mírovém shromáždění přednesl kardinál poselství, které se neslo v podobném duchu jako postoje Charty 77. Od Malého jsem se dozvěděl, že je kardinálovi pomohli sepsat katolíci z řad chartistů. Značně se rozšířily nezávislé samizdatové katolické časopisy a knížky. Ve srovnání s Polskem tu však neexistovaly těsné svazky mezi církví a národem a církev ani neměla tak mocný vliv.

Na temže místě jsme si dali dostaveníčko i s jiným význačným chartistou a katolíkem Václavem Bendou, laikem, který vystudoval matematiku. Právě se vrátil po čtyřech letech z vězení a znovu zaujal roli mluvčího Charty...

{jumi[NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}

H. Gordon Skilling (1912 - 2001), žiak Setona-Watsona

Trending Articles

MARTIN RAŠLÍK - PODVODNIK KLAMAR - V texte

Zlatá Zuzana, poháre na šampanské, 6 kusov, modrá - 39

Benzínová kosačka Classic XC 35 - 20

CANON EF 24-70mm F 2.8 L - Výborný stav - 650

Hľadám šikovných pomocníkov na stavbu - V texte

Stroj na výrobu syrových nití - 600

Flirt,S e x-zoznamka,Eroticka inzercia

Predam DIDAKTIK SUP F 5612,SUP F 5211 - 50

Katalog ND a návod k obsluhe Universal 650 M, 651 M - Dohodou

Predám staršie krížovky - 10

Predam revolver Nagant M1895 - 1 500

Predam citroën picasso 2.0hdi - 600

reproduktory MARSYAS ACOUSTIC MA 470 - 165

Predám kravu s teliatkom - 1 300

darujem zamkovu dlazbu - Zadarmo

FOTO VNÚTRI: Tej teda odvaha nechýba: Úplne NAHÁ Erika Barkolová!

Ponuka práce: posudkový lekár Sociálna poisťovňa

Psychologická poradňa UK pomáha nielen počas krízy

Nástrojárska fréza FN 22 - 4 300

Detské odrážadlo: V texte