![]()
Český preklad knihy rakúskeho novinára, historika a diplomata dr. Willy Lorenza (15. 10. 1914 - 21. 11. 1995) bol vydaný v r. 1987 v Mníchove a autora vo vtedajšom Československu (kde pôsobil ako rakúsky diplomat) nijako zvlášť nepreslávila. Ani prekladateľ si od knihy veľa slávy nesľuboval - "český překlad byl pořízen v Praze, překladatel si nepřeje být jmenován" stojí v tiráži knihy. Autor - veriaci katolík - sa totiž vymykal dobe a nepýtal sa, kedy v krajine zvíťazí komunizmus, ale nástojčivo skúmal, kedy sa jeho Bohémia opäť vymaní z východného zovretia a vráti sa na svoju tradičnú západnú trajektóriu.
Lebo o tom, že sa tak stane nepochyboval ani najmenej - znaky doby a blížiaceho sa civilizačného obratu videl všade - v kameňoch, budovách, v takmer nepočuteľnom šepkaní stáročných žalmov mníchmi v pražskej katedrály. Čechy za svoje nepovažoval, Bohémiu však áno. Jeho prastrýc Dr. Albín Bráfa(1851-1912) bol profesorom pražskej Karlovej unverzity, člen rakúskej panskej snemovne a minister v niekoľkých rakúskych vládach. Jeho prateta Libuše Bráfová (1860-1930) bola dcérou Františka Riegera a vnučku Františka Palackého. Z otcovej strany Čech, z matkynej česko-nemeckého pôvodu, vnímal Willy národnostnú otázku od detstva. Práve jeho otec, ktorý navštevoval výhradne české školy vštepil synovi niekoľko jednoduchých právd, ktoré mu vydrťali celý život. Predovšetkým sa dozvedel, že legenda o žaláři národů, hlavně pokud se týká rakouské části monarchie, je vyslovenou lží, a že politická, kulturní a sociální situace Čechů za starého Rakouska v předvečer první světové války byla nesrovnatelné lepší než situace Irů ve Velké Británii nebo Vlámó v Belgii, kteří v té době neměli ještě ani jednu vysokou školu, či dokonce situace Poláků v Rusku.
Z úst svého otce jsem se také dozvěděl, žc vzestup českého národa v moderní době je nerozlučně spjat se jménem Františka Josefa, což ostatně též vyplývá ze slavné přednlšky velkého českého historika Josefa Pekaře. Nemohu zapomenout, že můj český otec se nikdy se zánikem habsburské monarchie nesmířil a zánik tohoto státu až do smrti těžce nesl. Z úst svého českého otce jsem se poprvé dozvěděl o bezpráví, jež německé obyvatelstvo českých zemí v nově vzniklé republice degradovalo na druhořadou národnost.
Za starého Rakouska byl můj otec okresním hejtmanem a sloužil monarchu s opravdovým přesvědčením. Republice, jež po roce 1918 vznikla, sloužil naprosto loajálně jako generální konzul. Nikdy však neskrýval svou skepsi, pokud šlo o trvání nového státu. Podle jeho názoru nemohly malé národy, žijící v Podunají, samy o sobě obstát. Pozdější vývoj mu dal za pravdu.
Proto je tato kniha vskutku napsána proti četným ustáleným proudům, ale ne proto, aby zasadila nové rány. Pokouší se ukázat těm, které osud tím či oním způsobem spojil s Čechami, nové cesty do budoucnosti tím, že vzbudí porozumění pro minulost.
Lorenz plasticky popisuje situáciu českého národa na konci 18. storočia a jeho miesto v podunajskej monarchii:
Na rozdíl od jiných malých národů jako Poláků, Maďarů, Chorvatů, neměl již vlastní domácí šlechtický stav a neměl prakticky ani širokou vrstvu středního stavu jako Italové nebo Nizozemci. Neměl dokonce vlastní vědce, badatele a vlastní literaturu, ba neměl dokonce již ani vlastní jazyk, protože česky se mluvilo již jenom na venkově.
Sedm let před narozením Palackého byla na pražské univerzitě zřízena katedra českého jazyka a české literatury. Profesor Pelcl, sám Čech, v zahajovací přednášce prohlásil, že se v Čechách bude vbrzku mluvit již jen německy jako v Míšni, Slezsku nebo Braniborsku, že český národ zvolna a potichu zanikne. V úloze zachránců vystoupili Herder a němečtí romantici. 'Slovanský apoštol' Herder považoval Slovany za lid, který v minulosti žil mírumilovně a na vysoké kulturní úrovni a jenž na základě své neopotřebovanosti je předurčen stát se nositelem nového humánnějšího věku. Několik málo Čechů a Slováků, studujících na německých univerzitách, rozšířilo Herdero-vo učení ve své vlasti. Jiskra zažehla oheň. Řada básníků a spisovatelů se podjala úkolu vytvořit z lidové mluvy znovu spisovný český jazyk. Herderovy názory uplatňuje posléze Palacký v historickém odvětví a odvozuje tak ideologii českého národa. Píše české dějiny a ukazuje lidu jeho slavnou minulost, aby se znovu učil spoluvytvářet historii. Na slavné minulosti ukázal Palacký národu, jak si má budovat svou budoucnost a burcoval lid z letargického spánku.
Teprve dílem Palackého se v českém národě vzbudila touha stát se znovu historickou silou a u vědomí sebe sama se jako subjekt vrátit do světových dějin. V jistém smyslu tedy vděčí český národ Palackému za své bytí a název "Pater patriae", jenž mu národ propůjčil, mu právem patří. Z bohatých Herderových myšlenek Palacký odvozoval mimo jiné to, že národy jsou morálními osobnostmi, které žijí, rostou a mají právo na rovnoprávné spolužití, zodpovídají za svou regeneraci a existenci. Právě Slované by se s ohledem na svou minulost měli přihlásit k ideálům humanity.
Transformovány do reality, znamenaly Palackému tyto poznatky, že český národ má právo na svébytnou existenci, na rovnoprávnost, a je zavázán žít v duchu humanity. Tento program byl však ohrožován jak ve svém národním, tak ve svém humanitním obsahu. Český národ je malým národem, vklíněným mezi dvě velké mocenské oblasti - mezi oblast ruskou a oblast německou. Sám ze sebe není ani hmotně ani duchovně schopen, a to ani po stránce kulturní či politické, vzdorovat Němcům, kteří tehdy byli největšími odpůrci požadavku rovnoprávnosti, ani Rusům, kteří nejsou s to pochopit živelnou českou touhu po humanitě. Palacký nevidí český osud izolovaně, nýbrž v kontextu s osudem jiných národů, sídlících v Podunají. Kdyby se tyto malé národy sjednotily v duchu rovnoprávnosti, sebeurčení a humanity, stanou se velmocí schopnou odrazit všechny agrese. Taková unie existovala vlastně vnitřním uspořádáním i vnějším systémem v habsburské monarchii. - "Opravdu, kdyby rakouský císařský stát již dávno neexistoval, musel by být v zájmu Evropy a humanity vytvořen" - napsal Palacký roku 1848 shromáždění národů do Frankfurtu. Výrok, který svého autora proslavil a který byl v bezpočtu letáků rozšiřován. Ban Jellacič jej vepsal na chorvatské prapory. Sjednocení národů podunajské říše se událo dobrovolně v 16. století jako ochrana proti dobyvačnosti Turků. 'Toto spojenectví bylo dobrodiním, jež prozřetelnost oněm národům dopřála.'
Lorenz nemá pochybnosti o tom, že rozbitie monarchie bolo devastujúce pre budúcnosť strednej Európy:
Kdyby měla Evropa roku 1919 na pařížské mírové konferenci opravdu moudré státníky, nebyli by rozbili podunajskou říši jako nerozumné děti odloženou hračku - spíše by ve spolupráci se všemi národy uskutečnili ideu "rakouského státu". Lidstvo by bylo zůstalo ušetřeno druhé světové války se všemi jejími následky.
Obrovská tragédie, kterou Palacký pro svůj národ předvídal kdyby došlo k rozpadu monarchie, se nakonec dostavila. Masarykův stát, jehož samostatnost byla vybudována výlučně na spojenectví se západními mocnostmi, se neudržel. Benešův stát, který se pokusil o dosažení téhož cíle pomocí spojenectví s Východem, rovněž nedokázal svou samostatnost uhájit. Politická náhražka podunajské monarchie, tzv. Malá dohoda, nevydržela ani náznak těch bouří, kterým staré Rakousko často s úspěchem čelilo.
Ako videl Lorenz odhodlanie Čechov získať samostatnosť a českých prívržencov monarchie, ochotných za ňu bojovať:
Mnohý snad - a zdánlivě právem - připomene jako protiklad "černožlutého" postoje obou historiků existenci českých legií v první světové válce, legií, které přece byly výmluvným svědectvím pro negativní postoj většiny národa vůči monarchii a habsburské dynastii. Význam českých legií byl českou propagandou z pochopitelných důvodů velmi vyzdvihován. Skutečnost ovšem byla poněkud jiná.
Dohromady činil stav českých legií kolem 100.000 mužů, z toho bylo 70.000 v Rusku, 20.000 ve Francii a 10.000 v Itálii. Zčásti se rekrutovaly z Čechů, žijících v zahraničí a mnozí čeští zajatci vstupovali do ruských legií na sklonku světové války proto, aby se dostali z bolševického pekla. Počet skutečných přeběhlíků a zběhů české národnosti byl poměrně nízký. Dá se odvodit z celkového počtu českých a slovenských vojáků rakouské armády, který se odhaduje asi na jeden milión mužů. Z tohoto počtu jen asi deset procent vstoupilo do legií. Ve všech armádních sborech, jak na straně tzv. středních mocností, tak mezi spojeneckými armádami, se vyskytly dezerce.
V roce 1917 vypukly ve Francii nepokoje u 16 brigád; celkem postihly 112 vojenských útvarů. V německém námořnictvu vypukly nepokoji již rok před vzpourou rakouského námořnictva v Boce Kotorské, a jejich původ je možno klást dokonce již do roku 1915. Počet přeběhlíků alsaského původu z německé armády byl hned na počátku války enormní a počet italských přeběhlíků byl procentuálně mnohem vyšší, než zběhů a přeběhlíků českých a slovenských. Přitom byla italská armáda národnostně jednolitá a bojovala o čistě národní zájmy, zatímco Češi, bojujíce v rakouské armádě, se zúčastnili boje, jejž Bethmann-Hollweg nemoudře charakterizoval jako boj Germánů proti Slovanům. Také oběti českých pluků na životech byly za první světové války daleko vyšší, než oběti bosenských pluků, které byly právem považovány za elitní jednotky cJk. armády. Na italské frontě se české pluky ještě vytrvale bránily, když Maďaři již dávno z fronty utekli a monarchie prakticky již neexistovala.
Tato krátká posmrtná vzpomínka má odhalit závoj zapomnění, kterým je zastřena památka na ony bezejmenné vojáky a důstojníky, kteří za staré Rakousko položili své životy.
Zánik Československa v r. 1938 považuje autor za dôsledok chybného kalkulu z r. 1918 a principiálnej nemožnosti, aby malý štát mohol nezávisle existovať medzi Ruskom a Nemeckom.
Háchův podpis neznamenal jen konec státu, představoval především konec jedné politické orientace. Uprostřed první světové války prohlásil vůdce český sociálních demokratů Šmeral, že Masarykova a Benešova politika připravuje českému národu novou "Bílou horu"! Tato Bílá hora se dostavila oné strašlivé noci jako důsledek Masarykovy politiky. Sám kdysi předvídal, že se tak stane, a přece stezku své politické představy neopustil. V roce 1922 řekl známému rakouskému fejetonistovi Felixů Saltenovi: "Dosáhli jsme příliš mnoho, naše republika je pouhým horším vydáním starého Rakouska."
Ani Beneš nešetřil výtkami. Nepřestával odsuzovat Háchův podpis a přece po několika letech, ve stejně hrozné noci, nebyl sám ušetřen podobného podpisu, který znamenal novou "Bílou horu". Musíme přiznat, že se mnohem zasvěceněji a zřetelněji vyjádřil přece jen Hácha, který krátce po oné strašlivé noci prohlásil: "Naše neštěstí započalo zánikem našeho starého Rakouska - Uherska!"
Lorenz hľadí na Česko v kontexte tisícročia českých dejín:
Kdysi dávno před tisíci lety se Čechy rozhodly pro Západ. Po dlouhém váhání se rozhodly žít podle zákonitostí západního světa a ve všech zápasech, o nichž svědčí tisíc let českých dějin, šlo v podstatě jen o splnění tohoto základního principu. Západ je vždy znovu odkázal do příslušných mezí, jakmile je překročily. Netrpěl křesťanství bez humanismu, jak je praktikovali husité, nepřipustil humanismus bez sakrálního křesťanství, jaký hlásali Čeští bratři. Nedovolil, aby Čechy vybočily z politické jednoty, jak bylo cílem vzbouřenců, kteří byli na Bílé hoře poraženi....
Po tisíc let se Čechy znovu a znovu pokoušely eliminovat obě složky, tvořící základní zákon kultury Západu, aniž by eliminovaly Západ. Nyní, když v únoru 1948 komunismus převzal v zemi moc, se zdá, že Čechy západní kulturu opustily definitivně. Opravdu zcela a navždy?
Historické situace rázu té, která se vytvořila v únorových dnech 1948 v Čechách, nevznikají ze dne na den. Jejich kořeny sahají do daleké minulosti, připravují se po léta a desetiletí. Na první pohled se tyto události v Čechách zdají být pouhým opakováním událostí z roku 1939. Tenkrát zbyla zemi jen kapitulace, neboť zůstala osamocená, byla nadmíru oslabená a všechny přísliby a záruky se ukázaly být lichými sliby. Dr. Hácha, který jako prezident musel kapitulaci podepsat, obětoval stát, aby zachránil alespoň národ. Tenkrát nebyla dr. Benešovi žádná kritika tohoto činu dost přísná, dost odsuzující, neboť napsal: "Existují principy politické morálky, které za žádných okolností, pod žádnou hrozbou, byť se jimi dosáhlo jakýchkoli výhod, nesmějí být obětovány." Tentýž Beneš musel v praxi svůj výrok anulovat, když se mu v podobné situaci, jako svého času dr. Háchovi, nepodařilo vyhnout se kapitulaci. Nemohl kapitulaci zabránit: země byla znovu osamocena, znovu oslabena. Proč byla osamocena v roce 1939 a proč zůstala osamocena v roce 1948? Protože před třiceti lety sama opustila jediné politické společenství, ve kterém by nebyla osamocena, ve kterém by byla silná. Opustila unii malých národů, jak byla rakouská monarchie nazývána. Proč? - Zde se střetáváme s kořeny tragédie posledního desetiletí. V roce 1948 uplynulo sto let od proslulého výroku Františka Palackého, který napsal na shromáždění národů, jež se konalo ve frankfurtské katedrále svatého Pavla: "Kdyby nebylo Rakouska, muselo by být v zájmu Evropy a humanity vytvořeno." Palacký se právem obával, že při rozpadu podunajské říše zbudou Čechům jen dvě možnosti: bud připadnou k Německu, nebo k Rusku. Spojenectví s Německem mohlo mít za následek jen bezohlednou germanizaci. Vždyť sám Masaryk ještě roku 1895 /!/ pln obav píše svým spoluobčanům, aby si nepřáli zhroucení Rakouska - znamenalo by to nevyhnutelně německou okupaci, jejíž následky by byly nedozírné. Spojenectví s Ruskem znamenalo Palackému podrobení se tyranii. V obou případech by došlo k odnárodnění. Pouze unie jedenácti národů se tehdy Palackému zdála být dostatečnou zárukou toho, že jeho národ nebude rozemlet mezi dvěma mlýnskými kameny. Jen tato unie mohla být zárukou, že nedojde k podrobení národa.
Tato unie činila z jedenácti malých národů skutečnou velmoc, schopnou odolat agresi. Palacký, otec národa, tušil, jaká tragédie národ stihne, přestane-li jednoho dne tato unie existovat. Také on se nevyhnul tomu, aby nepřilo-žil ostří k jejím kořenům: roku 1867 podniká svou slavnou "Moskevskou pouť", jež byla od počátku myšlena jako politická demonstrace. Měla být panslavistickým trumfem proti pangermánskému trumfu krátkozrakých rakouských politiků. V "pouti" samé však bylo cosi neblaze nakažlivého. Nakonec se na ni vydal celý národ. Jsme svědky jejího ukončení? Nebylo opravdu jiného vyhnutí? Kdo zavinil tento temný historický vývoj? A kdo je bez viny?
Na počátku první světové války vyhledal Masaryk bývalého ministerského předsedu Koerbera a tázal se ho, jakou politiku bude Rakousko po válce praktikovat. Ten mu odpověděl s pokrčením ramen, že Rakousko bude muset centralizovat a germanizovat. To uspíšilo Masarykovo rozhodnutí k emigraci. Také Beneš emigroval a neštěstí se dalo na pochod. Když se před tisíci lety český národ na počátku své dějinné existence rozhodl, že se stane součástí západního kulturního společenství, požadoval Západ přijetí jeho zásad a jeho způsobu života. Všechny pokusy o obejití těchto zásad byly draze, ba krvavě zaplaceny. V roce 1948, když se český národ pokusil o sblížení s kulturní sférou Východu, byl zcela podroben totalitě. Znamená to snad definitivní rozchod se Západem? ...
Leč ani rozchod se západním způsobem myšlení není možný. Západní způsob myšlení náleží k trvalým hodnotám lidstva a Čechy jsou jím prosyceny. Český národ se ho nijak nemůže vzdát. Beře ho s sebou "na druhou stranu" a stane se jeho šiřitelem. Je to snad jeho úkolem? Je toto snad smyslem jeho budoucích dějin?
Autor vo svojej útlej knižke niekoľkokrát vracia k masarykovskej akcii v r. 1915-1918 "keď sa nešťastie dalo na pochod". Nevyhol sa ani postave T.G. Masaryka, kde zhrnul dostupné údaje o kariére tohoto neobyčajného politika ale poukázal aj na zaujímavú dichotómiu v postojoch otca a syna Jana.
Kdo z těch dvou byl vlastně realistou? Otec, který se domníval, že stát je natolik silný, aby sám obstál, či syn, vídeňský rodák, hovořící nedbalým dialektem vídeňských salónů, milující - jako ostatně skoro všichni Češi - nevysvětlitelným způsobem ono město na Dunaji? Syn, který s pravým vídeňským šarmem kdysi prý svému otci řekl: "Vypadáš tak skvěle, že patrně přežiješ ještě i republiku!"
Kdo z těchto dvou byl větší realista? Otec, který v roce 1914 odešel do emigrace a vybudoval protihabsburskou opozici, nebo syn, který v roce 1914 narukoval do c. k. armády a jako jednoroční dobrovolník v Haliči v bojích proti Rusům /!/ byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost. V době, kdy jeho otec sklízel první úspěchy své zahraniční politiky, obdržel syn patent ck. poručíka, a ještě v listopadu 1918 - v listopadu/!/ - byl povýšen na nadporučíka. Syn bojoval po boku 900.000 Čechů a Slováků za zachování monarchie proti otci a proti 100.000 legionářů na straně spojenců. Kdo byl větším realistou?
A podobné otázky si môže klásť i dnešný čitateľ sledujúci dianie v Čechách a táto cenná knižka mu azda pomôže nájsť správne odpovede.
![]()
WiUy Lorenz sa narodil 15. 10. 1914 vo Viedni. Po maturite vo Štajerskom Hradci študoval právo a filozofiu na univerzitách v Prahe, Viedni a Berlíne. Doktorát práv získal v r. 1938, doktorát filozofie v r. 1942. o ukončení štúdia sa venoval žurnalistike, v r. 1946 - 1954 bol šéfredaktorom a vydavateľom rakúskeho časopisu "Die Furche". Od roku 1954 do roku 1975 viedol nakladateľstvo Herold vo Viedni. Neskôr pôosobil v diplomatických službách, od roku 1976 do 1985 pôsobil ako kultúrny a tlačový atašé rakúskeho veľvyslanectva v Prahe. Od r. 1976 prednášal rakúske a české dejiny na univerzite v Štajerskom Hradci. Vydal niekoľko kníh - "Monolog o české zemi", "Rozloučení s českou zemí", "Křížovníci s červenou hvězdou", "Petr - věčný papež", "Gentleman a křesťan", "Jsi přece mezi námi" (rakúske cirkevné dejiny)
{jumi [NZONLINE/addfb.php]}{jcomments on}
Egy Felvidéki arc a magyar kőnyűzene színpadán. Aki nem más mint a rimaszécsi Turcsányi Tibor aki nemrégiben új dallal jelentkezett. Címe: "Lásd meg a fényt is".
A beszélgetés fókuszában a Szlovák Koalíció által elért jó eredmények voltak, amelyek előrevetítik árnyékukat a jövőre esedékes helyhatósági választásokra is.
Dnes boli zverejnené volebné výsledky do krajských samospráv v členení podľa volebných okrskov. V Nových Zámkoch prekvapuje predovśetkým veľmi nízka účasť - nezriedka okolo 11%. Negatívny rekord dosiahli obyvatelia jednej z najzanedbanejśích častí mesta - z ulíc Komárňanská-Kapistóryho, kde prišlo voliť len 8.3% oprávnených voličov.
Besedu s názvom "Neznámy príbeh juhu" usporiadala včera Univerzitná knižnica v Bratislave v spolupráci s Informačným a dokumentačným strediskom UNESCO a
Kétségbeesett és ugyanakkor képtelen próbálkozásokat tesz az MKP Érsekújvárban amikor megpróbál új szelet fogni vitorláiba. A régen volt népszerű tagok most úgy gondolják végre témára leltek, ráadásul pénzbe sem kerül és a postásnak sem kell messzire mennie. Komolyan és megfontoltan adták fel az utcanévtáblák pótlására irányuló kétnyelvű (!) kérvényüket és nincs kétség afelől, hogy a címzett is körültekintően fog eljárni ... lévén ő is MKP.
Český preklad knihy rakúskeho novinára, historika a diplomata dr. Willy Lorenza (15. 10. 1914 - 
WiUy Lorenz sa narodil 15. 10. 1914 vo Viedni. Po maturite vo Štajerskom Hradci študoval právo a filozofiu na univerzitách v Prahe, Viedni a Berlíne. Doktorát práv získal v r. 1938, doktorát filozofie v r. 1942. o ukončení štúdia sa venoval žurnalistike, v r. 1946 - 1954 bol šéfredaktorom a vydavateľom rakúskeho časopisu "Die Furche". Od roku 1954 do roku 1975 viedol nakladateľstvo Herold vo Viedni. Neskôr pôosobil v diplomatických službách, od roku 1976 do 1985 pôsobil ako kultúrny a tlačový atašé rakúskeho veľvyslanectva v Prahe. Od r. 1976 prednášal rakúske a české dejiny na univerzite v Štajerskom Hradci. Vydal niekoľko kníh - "Monolog o české zemi", "Rozloučení s českou zemí", "Křížovníci s červenou hvězdou", "Petr - věčný papež", "Gentleman a křesťan", "Jsi přece mezi námi" (rakúske cirkevné dejiny)
V súvislosti s anonymnou facebookovou kampaňou, v ktorej SMK požiadala Mesto o doplnenie chýbajúcich dvojjazyčných nápisov, azda nebude márne pripomenúť si roky 1991-1993, keď sa otázka dvojjazyčných tabúľ stala jedným z faktorov polarizácie novozámockej verejnosti a motorom predvolebnej kampane pred voľbami v júni 1992.
Žiaci ZŠ Nábrežná absolvovali 9-12. novembra exkurziu do Ženevy, v rámci ktorej navštívili sídlo OSN a prehliadli si výskumný komplex CERN - najväčšie fyzikálne laboratórium na kontinente. Na jednom z urýchlovačov častíc práve prebiehala údržba, tak sa žiaci mohli pozrieť priamo do tunelav ktorom je uložený prstenec a takisto dovnútra čuda. V komplexe pracuje medzinárodný tím vedcov, jeden zo slovenských fyzikov v krátkej prednáške objasnil žiakom účel zariadenia a priblížil výskumnú prácu, ktorá v komplexe prebieha. Viac info na 
Aj z reportáže Našich novostí z 15. októbra 1991 cítiť to vzrušenie, ktoré opanovalo Jozefa Mesiarkina (1910-2000), keď po dlhom pátraní vystopoval v Pešti žijúcich potomkov A. Bernoláka. Novozámocký stredoškolský profesor zaujímajúci sa o lokálnu históriu a zvlášť o osobnosť A. Bernoláka urobil veľa pre popularizáciu a zdokumentovanie i dovtedy neznámych stránok života a činnosti A. Bernoláka v Nových Zámkoch.
Štúrovská rocková skupina M a d D o g X, ktorá zožala úspech v maďarskom X faktore, chystá spoluprácu so svetovo známym hudobníkom a hudobným producentom LESLIE MANDOKI - m.
